Září 2016

30. Kapitola - Věci, které v nás zůstanou

4. září 2016 v 23:05 Jen krev - kapitoly
Chladné jarní dny nahradilo ostré červnové slunce. Rory se snažila zůstávat venku tak dlouho, jak to jen počasí dovolovalo. Doupě bylo pořád oázou, která jí přirostla k srdci a měla v něm své stálé místo. Avšak poslední dobou jí bývalo těsno, neměla kam utéci, nebylo kam se schovat a užít si trochu samoty. Chyběl jí i pohyb, podněty, rozmanitost.
Snažila se své chvilky melancholie skrývat… především před Molly. Byla jí tolik vděčná za všechno, co pro ni udělala a nechtěla jí přidělávat starosti. Občas se však stávalo, že ji sestřenka přistihla zírat s utrápeným výrazem do prázdna.
Jedna ze slabých chvilek ji přepadla poslední červnový den. Zrovna uložila Davida do postele, ale sama se ještě unavená necítila. Přešla k otevřenému oknu, pozorovala červánky na obzoru a vzpomínala na poslední den v Bradavicích. Opravdu to byl už rok? Zdálo se to jako před týdnem… A opravdu to byl jenom rok? Kolik se toho za tu krátkou dobu stalo…
Nepřítomně přejížděla prsty své velké břicho a dovolila si zavzpomínat na Reguluse. Na strach, který cítila, když opouštěla školu a na pocit bezpečí, které ho vystřídalo, když se zahleděla do Regulusových neuvěřitelných očí. Na bolest, kterou mu neúmyslně působila a která jí stále sžírala, kdykoli si na ni vzpomněla. Na pár chvil radosti, které si dovolili ukradnout v nejtěžších dobách. Na úsměv, kterému se nikdy nedokázal ubránit, když byl s ní.
Na pocit, že tu pro ni vždy bude… že nikdy nebude sama. Ale to byla jen vzpomínka - tolik vybledlá, že to možná nikdy nebyla pravda.
Někdy skoro uvěřila, že se Regulus vrátí, že tohle všechno bylo jen hloupé nedorozumění, zlý sen, cokoli… Že když si to bude přát každou buňkou svého těla, uvidí ho přicházet po cestě k Doupěti.
"Regulusi," vydechla dojatě a připadala si slabá jako nikdy.
Odpovědí jí byl jen šepot listí v letním vánku.
Otočila se, protože měla nepříjemný pocit, že není sama.
V nastalém šeru, se slzami v očích a rozostřenými smysly měla pocit, že je to on. Stál ve dveřích a pozoroval ji. A pak byl ten klam pryč.
"Ahoj," řekl Sirius tichým hlubokým hlasem.
Jen si povzdechla a těžce dosedla na pohovku.
Sirius se posadil vedle ní, objal ji kolem ramen a jednu její ruku vzal do své. Zabořila hlavu do jeho ramene, jako by se za něj mohla schovat a on ji přitáhl do své náruče a pevně sevřel. A jeho objetí bolelo a hřálo, otevíralo staré rány a léčilo je.
V úlevě vypustila dech, o kterém ani nevěděla, že ho zadržuje a Sirius povolil své sevření, nepřestával ji však držet v náručí.
"Dnes mi něco došlo…" začal Sirius tiše, rty jen kousek od jejího ucha.
Vyčkávala.
"Jsi jediná rodina, co mi zbyla. Tedy jediná, za kterou se nestydím… a taky David, samozřejmě. David a teta Vovy… chudák kluk ani nemůže vyslovit tvoje jméno" řekl a v jeho hlase slyšela úsměv. "A ze mě brzy bude stlejda Sili… nebo Silius."
Schovala hlavu tvář do záhybů jeho mikiny a rozesmála se. Už byl zase mimo… zase Sirius.
"Co je?" zeptal se rádoby nechápavě.
"Ach jo," povzdechla si Rory a pevně ho objela kolem pasu.
Nevěděla, jak dlouho takhle seděli, ale když Sirius znovu promluvil, byla už tma.
"Tak pojď, jdeme ven."
"Ale David…" začala.
"To už je domluvené s Molly," ubezpečil ji.
"Ale já nemůžu," vzpomněla ji na znamení zla na svém předloktí.
"To je zase domluvené s Brumbálem. Vstávej."
Dál nic nenamítala.
"Kam jdeme?" Už byla na nohou a nechala se za ruku vést ven
"Neboj. Bude se ti to líbit."
"Potřebuju něco na cestu?"
"Ne," zasmál se a objal ji kolem pasu. "Připravená?"
A než stačila přikývnout, byla vtažena do jeho přemisťovacího kouzla.
Sirius měl pravdu. Líbilo se jí to. Moc.
Přemístili se na kraj Bradavických pozemků, kde už na ně čekal jeden z kočárů tažený dvěma testrály. Ve Velké síni byl prostřen jediný stůl, který ještě před pár hodinami sloužil k pohoštění několika desítek členů Fénixova řádu, na jeho okraji teď už seděla jen hrstka, na které Rory záleželo - Lily, James, Mariana, Remus a Sirius, který se k nim připojil.
Byl to večer plný vzpomínání, objímání, slz i smíchu.
Rory v sobě znovu objevila veselí, které jí dřív bývalo vlastní. Zase mohla být sarkastická, cynická a drzá. Netušila, jak moc jí to chybělo. Nestýskalo se jí pouze po přátelích, ale i po osobě, kterou se v jejich kruhu stávala.
Večer utekl příliš rychle, a když se rozcházeli, slibovali si, že tohle brzy zopakují. Že se brzy uvidí.

A každý z nich věděl, že nejde o slib, ale o pouhé přání.