29.Blackovi nevymřou

30. června 2016 v 15:57 |  Jen krev - kapitoly
Aurora se zabydlela v Doupěti okamžitě. Molly ji zaměstnávala, jak jen to bylo možné, a ona si tak alespoň připadala užitečná.
Na co si zvykala jen těžko, byla její nová identita. Pomocí kouzel zbarvila své oči do hněda, stejně tak vlasy, které si zkrátila a ty jí teď nesahaly ani na ramena. Těch několik malých úprav ji změnilo k nepoznání. Zbývalo ještě změnit jméno. Aurora si vybrala Elsie, vždycky se tak podepisovala na obrázky, které kreslila. To jméno jí přišlo hravé a přátelské.
Vydávala se tedy za pomocnou ruku v domácnosti, neteř Mollyiny přítelkyně, která bydlela pod kopcem ve vsi, paní Collinsové, maminky Aurořiny dobré kamarádky Jennifer. A tedy i za Jennyinu sestřenici.
Jak se později ukázalo, i Collinsovi patřili k Brumbálovým lidem.
Jenny ji chodila často navštěvovat i s Davidem. Všechny děti Weasleyů mimo Percyho byly velmi živé, David se od nich rychle učil.
Smáli se, křičely, pištěly a plakaly tak intenzivně, že z toho často Auroru bolely uši a třeštila ji hlava. Ale jindy se zahleděla do jejich veselých tváří a nechala se nakazit pocitem štěstí, které vydávaly. Malý plamínek naděje v jejím srdci, který hrozil vyhasnutím, znovu nabíral na síle.
Nedlouho po Aurořině příjezdu přivedla Jenny celá udýchaná Davida s prosbou o hlídání, protože ona i její rodiče měli tajemnou neodkladnou práci.
Nikdo z nich už se nevrátil. Dlouho po jejich zmizení o nich nebyla jediná zpráva.
Protože Molly naznala žádné příbuzné Collinsových, David prozatím zůstal v Doupěti.
Bylo krátce před Velikonocemi jednoho chladného odpoledne, když se u nich bez ohlášení zastavil Sirius. Když mu Aurora otevřela dveře, překvapením ho ani nepozdravila. A on sám vypadal, že si není úplně jistý, jak se tam ocitnul.
Jen co se vzpamatovala, pozvala ho dál a usadila v obývacím pokoji na pohovku. Všichni Weasleovi vyrazili na prázdniny k pratetě Muriel, takže zůstali s Davidem sami.
"Koukám, že Blackovi nakonec nevymřou," bylo první, co Sirius řekl s pohledem upřeným na její zvětšující se břicho.
"To ne," souhlasila Aurora a neubránila se úsměvu. V tom se jako na zavolanou ozval z vedlejší místnosti pláč.
"Promiň, David už je vzhůru." Vstala a nechala v pokoji Siriuse samotného.
"Máš pravdu, Siriusi," ušklíbla se Rory, když se vrátila s dítětem v náručí. "Blackovi nevymřou."
"Kdo je to?" zeptal se zaraženě, protože se svými havraními vlasy David nemohl být Weasley.
"Syn Jennifer Collinsové," odpověděla a na chvíli zaváhala. Siriusova zamračená tvář naznačovala, že chápe, ale nechce věřit. "A tvůj," dodala potom s hlasem náhle zlomeným.
Dlouho pak seděli v tichosti, popíjeli čaj a pozorovali přitom chlapce, který si hrál na koberci u jejich nohou.
David potom chytl Auroru za ruku a zatahal za ni. Na tohle jeho gesto už byla zvyklá, věděla, čeho se dožaduje.
"Dobře," vzdychla si a přinesla velkou krabici kostek, ze kterých pak stavěla věže.
David vždycky trpělivě čekal, až věž dostaví, aby ji jedním máchnutím s rozjařeným smíchem zboural.
"Půjdu udělat něco k jídlu, mohl bys?" zeptala se Siriuse, který ji celou dobu zaujatě pozoroval.
"Jasně," souhlasil a hned se pustil do stavění.
Po večeři zasedli na koberec všichni a Aurora se začala vyptávat na své kamarády, když už k tomu tématu nebylo co dodat, začali vzpomínat na školní léta.
David kolem deváté usnul a Rory ho odnesla do postýlky.
"A co ty? Tebe mám taky uložit?" zažertovala, když se vrátila. Sirius na to nic neodpověděl, jen se na ni vyzývavě podíval. "Můžeš přespat u kluků v pokoji, jestli chceš, místa je tu dost," řekla potom věcně.
A on zase neřekl nic. "Každopádně, já jdu spát, protože David se dost možná v noci vzbudí a já se chci vyspat, dokud můžu. Jestli chceš přespat, můžeš v druhém patře v jakémkoli pokoji. A je tam i koupelna," vychrlila ze sebe rychle, protože ji Siriusův zkoumavý pohled znervózňoval.
"Dobrou," řekla ještě a otevřela dveře do pokoje, kde s Davidem přespávala.
"Rory," vyslovil nejistě její jméno.
Na vteřinu zaváhala, než se otočila.
Sirius stál jen kousek od ní, váhavý, jako by chtěl něco říct, ale nemohl se rozhodnout.
"Dobrou noc," usmál se nakonec.
Usmála se zpátky, ale rychle za sebou zavřela dveře. Bude se už navěky cítit tak nejistě, když jí bude poblíž? Je jí snad čtrnáct, aby s ní mohl takhle mávat? Chytla se za hlavu a tiše se uchechtla. Poprvé jí udělalo radost, že je stále tak bláhová a dětinská. Možná se toho zas až tolik nezměnilo.
Ráno ji vzbudilo šimrání v obličeji, které ne a ne zmizet. David seděl u její hlavy, šimral ji jejími vlastními vlasy a pochechtával se tomu, jak se ohání po neexistující mouše.
"Oh, nech mě žít, ty pekelný dítě," zafňukala, když poznala, kdo stojí za jejím trápením. To Davida rozesmálo ještě víc.
"Počkej! Až tě chytím, tak tě sním!" pohrozila mu.
David na nic nečekal, slezl z postele a batolil se z jejího dosahu.
Rory se rychle převlékla a vyrazila za ním. Mezitím očividně hrozbu snědením zapomněl, protože si poklidně mlátil paličkou do xylofonu. Po Siriusovi nebylo ani památky.
"Taťka asi odešel," řekla Davidovi, i když jí nemohl rozumět.
"Ne, taťka zůstal," namítl Sirius stojící na schodišti.
"Siriusi," vyhrkla Rory vylekaně. Jmenovaný se rozesmál a posadil se na pohovku.
"Co bude k snídani?"
"A co by sis dal?"
"Cokoli. Hlavně když toho bude hodně."
Když Rory donesla na stůl pánev vajíček se slaninou, Sirius se do nich bez ostychu pustil. Rory zamyšleně míchala svůj čaj, už od včerejšího večera se chtěla Siriuse na něco zeptat, ale nemohla sebrat odvahu.
"Nevíš, co se stalo s Jennifer?" řekla dřív, než by si to znovu rozmyslela.
Sirius se na ni nepodíval, rozvážně žvýkal svoji snídani a očima hypnotizoval svůj zpola prázdný talíř. Nastalo tísnivé ticho na dobrých pět minut. Ale Rory už znala Siriuse natolik dobře, aby věděla, že se nenechá do ničeho tlačit. A především ne do odpovědi.
Zvedl své pronikavě modré oči a podíval se do těch jejích.
"Musela s rodiči utéct ze země," řekl nakonec.
Rory se prudce nadechla. Myslela si, že jsou mrtví. Byla si tím téměř jistá. Rozplakala se a rozesmála zároveň.
"Ty blbče, proč to neřekneš rovnou?" uhodila na Siriuse a praštila ho do ramene.
Zamračil se, jako by nechápal její reakci. To ji rozesmálo ještě víc a ze samé radosti ho pevně sevřela v náručí. Když ho pustila, nepřestával ji beze slova pozorovat.
"Ty seš vážně z Marsu," řekla rozjařeně a začala sklízet ze stolu.
Sirius potom odešel, ale čas od času se zastavil na hodinu nebo dvě. Většinou toho moc nenamluvil a Aurora se už ani nesnažila se ho na něco ptát. Nebo ho třeba jen pochopit.
Udělal všechno, co Davidovi na očích viděl a nikdy se na něj nedokázal zlobit. Rory měla někdy pocit, že před sebou vidí spíše sourozence, než otce se synem.

Uvědomila si, že je proti všem očekáváním opravdu šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama