28. Sama

20. června 2016 v 15:56 |  Jen krev - kapitoly
Skřítek dál hlasitě vzlykal u jejích nohou a mlátil svou malou hlavou do kamenné podlahy. Trestal se za smrt svého pána, se kterou nemohl nic udělat.
Aurora ho nemohla litovat, nemohla se na něj dál dívat.
"Řekni to Brumbálovi," přikázala mu a sama se vydala po schodech vzhůru k pokoji, který jí Brumbál přislíbil. Pořád jí nedocházelo, co se stalo. Nevěřila tomu.
Došla do pokoje a nechala dveře otevřené, věděla, že ji Sirius následuje. Posadila se na postel, přitáhla kolena k hrudníku a objala je pažemi. Jako by se tak mohla ubránit strachu a panice, které se jí zmocňovaly. Sirius se posadil do křesla u krbu s prázdným pohledem upřeným do skomírajících plamenů.
"Myslíš, že je to pravda? Třeba se plete…" její hlas se na konci zlomil.
"Nemůže. Skřítci vždycky poznají, když jejich pán…" nedořekl.
"Možná lže."
"Nelže," odpověděl Sirius tvrdě.
Auroře se sevřel žaludek, měla pocit, že vyzvrací všechno, co před chvílí snědla. Úzkost brzy nahradil hněv. Proč byl Sirius tak bezcitný? Všechno, co na něm nesnášela, najednou vyrostlo. Zatínala zuby při pohledu na prázdný výraz jeho obličeje. Ale brzy ten pocit a pohled nemohla snést. Skulila se na bok a zavrtala se pod peřinu. Cítila se vyčerpaná. Jako by ji dostihla únava vybudovaná napětím za několik posledních let. Připadala si jako kámen hozený do vody. Netečně sledovala, jak se nad ní uzavírá hladina. Tohle byl konec. Zítřek nemohl přinést nic.
***
Vzbudila se o několik hodin později, byla ještě tma, ale obloha na východě už nabrala světlejších odstínů, do hodiny mělo vyjít slunce.
Aurora se ještě v polospánku s očima slepenýma stulila do Regulusovy náruče a on jí zcela automaticky objal kolem pasu, tak jako vždycky. Na několik minut se její vědomí zase uvolnilo a ona usnula. Otevřela oči před prvními paprsky slunce. Zmateně hleděla před sebe na stěnu s oknem, které neznala. Kde je?
Hlavou jí probleskla vzpomínka předchozího dne. Nebo to byl jen sen? Nic jí nedávalo smysl. Opatrně otočila hlavou, aby nevzbudila Reguluse.
Ale to nebyl on.
Sirius ji svíral v náručí. A to uvědomění jí zlomilo srdce, bolelo, jako by se ho neviditelná síla snažila roztrhnout. Regulus přece nemohl být mrtvý. Nemohl ji opustit. Nehledě na okolnosti, vždycky tu pro ni byl, bezpodmínečně ji miloval.
Přitáhla si kolena k hrudi a zabořila hlavu do polštáře, jako by se tak mohla skrýt před studeným světem, který se ji snažil zničit.
Sirius se pohnul a stáhnul ruku, kterou jí držel kolem pasu.
"Promiň," omlouval se za své nevědomé obětí.
Otevřela oči a vydechla. Neuvědomila si, že už dlouho zadržovala dech.
Připadala si opuštěná a ztracená.
Dlouho se Siriusem leželi v tichosti, ani jeden z nich se nepohnul. Mdlé ranní sluce mezitím vystoupalo nad lesy a zalilo místnost chladným zimním světlem.
"Je to moje vina," řekl Sirius tak tiše, že mu Rory sotva rozuměla. "Vždycky jsem ho jen ignoroval nebo odsuzoval. Vymejvali mu mozek a já se mu jen vysmíval."
Jeho slova visela ve vzduchu a Aurora mu nemohla odporovat, nikdy dřív nebyl tak upřímný, tak zranitelný.
"Ale byla jsem to já, kdo ho včera nechal bez přemlouvání odejít," zašeptala, protože cítila mnohem větší díl odpovědnosti. "A stokrát předtím jsem ho podporovala v té hře na hrdinu, každý den jsem ho posílala na smrt."
Rory se cítila prázdná a zároveň plná strachu z toho, co bude dál. Neviděla žádné světlo na konci tunelu, jen obrovské prázdno. Chtěla, aby ji Sirius utěšil, ale zároveň si přála, aby odešel.
Připadala si jako odporný sobec. Myslela jen na to, co bude s ní samotnou, neprolila pro Reguluse jedinou slzu. Jen si na něj vzpomněla, na chvíli pocítila nepopsatelnou emoci, která jako by se jí snažila připravit o rozum, srdce i duši. Děsilo ji to tak, že raději své myšlenky odvedla jinam, zpátky k sobě.
"Měl bys jít," řekla zcela klidným, nezúčastněným hlasem.
Nadechl se, jako by chtěl něco říct, ale po chvíli si to rozmyslel a vzduch vypustil v jednom poraženeckém povzdechu. Stiskl pevně zuby, jako by se snažil v sobě udusit nějakou emoci, vstal a s několika nejistými ohlédnutími ji opustil.
Rory se opřela o stěnu za sebou a zavřela oči.
Netrvalo ani hodinu a dveře se znovu otevřely.
"Ahoj," řekla Molly Weasleyová, zavřela za sebou a posadila se vedle Aurory na postel. Bylo to už tak dávno, co se viděly naposledy. Po smrti Catriony, Mollyiny maminky, se jejich rodiny takřka nestýkaly.
"Kde ses tu vzala?" donutila se Rory k přátelskému úsměvu.
"Brumbál mi napsal, co se stalo."
Vzala svou mladší sestřenku za ruku a pevně ji stiskla. Té se v očích objevily slzy.
"Ó, Rory, zlatíčko" povzdechla si a přivinula si ji do náruče.
Rory se už nepokoušela překonat pláč. A jak jednou začala, nemohla přestat. Molly dál neříkala nic, jen ji pevně držela v mateřském objetí.
Trvalo dlouho, než se Aurora uklidnila. Nakonec se ale vymanila z Mollyiny náruče a zklidnila se.
"Už toho bylo moc," řekla prostě.
"Ano, bylo," přitakala Molly.
"Nevím, kam jít, co dělat."
"Proto jsem tady. Samozřejmě, že se nastěhuješ k nám," usmála se na ni povzbudivě a znovu jí stiskla ruku.
"Ne, to nemůžu," odmítla, i když se jí ta představa líbila. Doupě bylo plné lásky a veselí, prostého lidského tepla. "Našli by mě Smrtijedi, ohrozila bych vás."
"Ale vůbec ne," zavrtěla Molly hlavou. "Brumbál mi všechno vysvětlil. Nenajdou tě, pokud tě přijme pod svou střechu někdo tvé vlastní krve."
"Pořád je to nebezpečné," pokusila se naposledy protestovat, ale nedala do svých slov žádné zapálení, protože moc toužila s Molly odejít.
"Už ani slovo," utnula ji sestřenka. "Stejně potřebuji, aby mi doma někdo pomohl. Ti mí uličníci dokážou z domu udělat kůlničku v pěti minutách."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama