27. Rodinná záležitost

10. června 2016 v 15:44 |  Jen krev - kapitoly
"Hlavně to tu s úklidem moc nepřeháněj, jasné? Do patra ani chodit nebudete, takže bude stačit, když tam jednou za dva týdny vytřeš," dávala Molly instrukce Elsie. "A do Georgova a Fredova pokoje radši nechoďte, nebezpečí úrazu," mrkla na ni.
Ostatní Weasleyovi pobíhali okolo a na poslední chvíli dobalovali nejnutnější věci před odjezdem. Na celé prázdniny se stěhovali do Londýna, Elsie se neptala proč, tušila, že to má co dělat s Fénixovým řádem. Molly by jí toho stejně nemohla moc říct.
"Díky, že tu můžeme zůstat," řekla snad už po sté Elsie.
"Ale, prosím tě!" plácla ji Molly po paži. "Vždyť se to vlastně náramně hodí. Alespoň se nám postaráte o dům."
Po obědě už byli všichni Weasleovi pryč, Ian, manžel Elsie měl přijít z práce až po páté večer a David si hrál s mladšími sourozenci v zahradě. Jen Sophie s Elsie zůstaly v kuchyni, aby uklidily po obědě.
"Dáš si kafe, mamko?"
"Jasně. Dneska s mlékem."
Posadily se do křesílek v obývacím pokoji, kde Elsie otevřela svou rozečtenou knihu.
"Jak dlouho tu budeme?" položila Sophie už potřetí otázku, na kterou se jí nedostávalo uspokojivé odpovědi.
"Nevím, proč tě to zajímá?" vzhlédla její matka od knihy.
"Jsem zvědavá, tak jak dlouho?"
"Asi až do konce prázdnin. Molly neřekla, jak dlouho budou v Londýně."
Sophie byla celá ta událost značně podezřelá. Všichni Weasleovi se na prázdniny přestěhovali do Londýna, protože tam měli nějakou práci, o které nikdo z nich nechtěl mluvit. Phillipsovi se nastěhovali do Doupěte, aby dohlédli na dům. Máma přestala chodit do práce a otázkám na to téma se vyhýbala. Něco jí na tom všem nehrálo. Celá jejich rodina se jí zdála už delší dobu opředená záhadami.
Její podezření ještě narostlo, když začal nový školní rok a dopisy od rodičů byly stále adresovány z Doupěte.
Už toho měla dost. Když se jí nedostávalo odpovědí, pátrala na vlastní pěst. Začala… na začátku, tedy u svých rodičů. Najít otce bylo snadné. Všechno, co o něm věděla, bylo totožné s veškerými záznamy, které našla.
Ale matka jako by neexistovala. Z vyprávění věděla, že chodila do Nebelvíru, tušila přibližný ročník, ale nenašla nikoho matčina jména. Na chvíli zajásala, když uviděla jméno Collinsová, než si všimla, že jde o Jenny Collinsovou, ne Elsie. Jenny byla dobrá v lektvarech a to jí vysloužilo druhé místo v soutěži talentů, takže se její fotka dostala do novin. Drobná dívka na obrázku, která se na ni usmívala, ale vůbec nevypadala jako její máma.
Nabízely se dvě možnosti. Elsie buď nikdy do Bradavic nechodila, nebo bylo její jméno falešné. Sophie připadala druhá možnost pravděpodobnější. Rozhodla se postupovat jinak - podle podoby. Sestavila seznam všech dívek, které do Bradavic chodily ve stejné době, jako matka.
Nikdo se obzvlášť nezajímal, co celé hodiny v knihovně dělá. Jen její bratr projevil určitou zvědavost, když ji potkával skoro pokaždé, když tam zamířil.
"Co hledáš?" zeptal se.
Sophie s úlekem knihu, kterou právě četla, zavřela.
"Aaee," vydala ze sebe neurčitě. "Ale necháš si to pro sebe?"
"Jasně," přikývl. Sophie mu věřila, David byl čestný. Nikdy nešířil klepy a neprozradil tajemství.
"Mamka nám o sobě něco zásadního tají."
"To mě ani nepřekvapuje, všimla sis, jak někdy odvedou úplně normální rozhovor někam jinam?" nečekal na odpověď a pokračoval: "Takže se snažíš zjistit co?"
"Zatím mám to, že do Bradavic v její době žádná Elsie Collinsová nechodila."
"No, tak to je objev!" vykulil David překvapeně oči a zaraženě se posadil vedle ní.
"Seš si jistá?"
"Asi tak na devadesát devět procent," přikývla.
"To jsem nečekal."
"Ani já ne. A víš, že naši pořád bydlí v Doupěti?"
"Jo, to je taky hodně divný. Pamatuješ si, jak jsme tam bydleli, když jsme byli ještě děti?"
"Ne, byla jsem mimino."
"Táta s námi tehdy nebydlel. Určitě. Není na žádných fotkách, a já si ho rozhodně nepamatuju. I když… byl jsem ještě škvrně, obecně si toho z tý doby moc nepamatuju," ušklíbl se.
"Do háje, my jsme adoptovaní!" vyjekla teatrálně Sophie a oba sourozenci se rozesmáli. "To asi ne," přiznala pak.
"To nemění nic na tom, že je to všechno náramně divný. Co děláš zrovna teď?"
Sophie mu ukázala seznam dívek, který sestavila a vysvětlila, o co jde.
"Dobrý nápad. Můžeš škrtnout Lily Evansovou."
"Proč?"
"Protože to byla Lily Potterová."
"Aha," přikývla a udělala, jak řekl.
"Teď mě tak napadá… je teta Molly opravdu sestřenice naší mámy? Kdyby ano, mohlo by nám to ušetřit práci."
"A jak to chceš zjistit? Už vidím, jak píšeme někomu z Prewettových…" ušklíbla se Sophie.
"Pravda. A oficiální záznamy o kouzelnických rodech budou nejspíš jen na Ministerstvu, maximálně u Munga."
Přikývla.
"Páni, sestro, tohle vypadá dost zajímavě."
"Děsivě, ale zajímavě," souhlasila.
"Ahoj, vy dva!" pozdravila je Ginny, která se objevila za jejich zády.
"Jé, ahoj," odpověděla jí Sophie a znovu podezřele rychle zabouchla knihu.
Ginny ale zdvořile předstírala, že si ničeho nevšimla. "Doufám, že nemáte plány na příští výlet do Prasinek…"
"Proč?" zeptala se Sophie.
"Harry… tedy, oficiálně Harry, ale myslím, že ve skutečnosti spíš Ron s Hermionou, zakládají takový malý klub na cvičení se v obraně proti černé magii, když nás to nechce naučit ta růžová rašple. V Prasinkách je první schůzka. Já se určitě přidám, co vy?"
"Asi jo. Kdo myslíš, že do toho ještě půjde?" zeptal se David.
"Dvojčata a Lee, předpokládám, a dalších tucet lidí. Co ty?" obrátila se na Sophie.
"To myslíš vážně? Víš, že jsem svolná ke každé špatnosti, obzvlášť když jde o rebelii proti tý sladký nádheře."
"Super! Dám vám vědět podrobnosti," mávla na ně a byla pryč.
***
Do návštěvy Prasinek vyškrtla Sophie ze svého seznamu takřka polovinu jmen, ze začátku ji pátrání bavilo, ale poslední dobou ztrácela motivaci, její postup byl příliš pomalý. Náladu jí zvedl až David, který přišel se zajímavým plánem.
"Vzpomínáš si na Terence Thortona?"
"Nekončil náhodou loni? Nebelvír?"
"Ano. Pracuje teď na ministerstvu. Vážně nudná práce."
"A?" čekala Sophie tu dobrou zprávu, protože se David tajemně usmíval.
"Má přístup k záznamům o kouzelnických rodech."
"A ty myslíš, že by nám mohl říct, co se v nich nachází? Jestli je mamka s Prewetovými příbuzná?"
"Víc, vezme nás sebou."
"Děláš si srandu? Kdy?"
"Zítra. Vypadá to, že nepůjdeme do Prasinek. Tedy… jestli chceš jít se mnou."
"Jasně, že chci," neskrývala Sophie nadšení.
Následujícího rána se omluvili Ginny, že k Prasečí hlavě nepřijdou, a namísto toho se přemístili do Londýna, kde už na ně čekal Terence, aby je vzal sebou do práce.
"Hej, vážně díky. Nebudeš z toho mít nějaké potíže?" zajímal se David.
"Vůbec ne," zasmál se. "Nepracuji s tajnými záznamy. Je to něco jako knihovna ministerstva a číst v ní může každý."
Sourozenci se na vrátnici nahlásili jako návštěvníci a každý dostal visačku se svým jménem, kterou si připnul k hábitu. Terence je dovedl do rozlehlé místnosti, která silně připomínala knihovnu v Bradavicích, a přinesl jim záznamy, které žádali.
"Až tu skončíte, nechte je tu ležet. Já už musím jít, snad najdete, co hledáte."
"Díky!" řekli unisono.
"Jasně, za málo," usmál se Terence a nechal je o samotě.
Vycházeli z toho, co maminka tvrdila, tedy že je sestřenicí Molly. Vyhledali všechny potenciální kandidátky správného věku a zapsali si o nich základní informace. Byly pouze dvě, Nebelvírky, obě provdané, záznamy o dětech chyběly.
Odcházeli nabytí novou energií. Jejich nález byl uspokojující. Tyhle dvě dívky stále byly na jejich seznamu, a k tomu Nebelvírky. Maminka o sobě vždycky tvrdila, že chodila do Nebelvíru.
"Musí to být jedna z nich, cítím to," svěřila se nadšeně Sophie.
"Jo, kdybych byl tou mladší, taky bych si změnil jméno," ušklíbl se David.
Přestože měli ještě čas se zastavit v Prasinkách, ani jednomu z nich se nechtělo. V jejich případu se objevila nová stopa a oni ji museli prověřit okamžitě. Přemístili se tedy přímo ke vstupu na bradavické pozemky a svižným krokem se vydali do knihovny.
Jejich krok se ale zpomalil, když zahlédli Dolores Umbridgeovou, která s podlým úsměvem stála u brány do hradu.
Přepadl je neblahý pocit, že čeká na ně.
"Slečno Phillipsová, pane Phillipsi, následujte mě, prosím."
Sourozenci se po sobě ustaraně podívali.
Profesorka dostala hlášku o jejich malém výletu přímo z ministerstva. Nebylo co popírat, na nic se je vlastně neptala. Opuštění školy bez dovolení byl vážný přestupek. Přemisťování nebylo o nic lepší. David se uměl přemisťovat bezchybně, v létě docházel do kurzů univerzity, kde dříve pracovala maminka. Závěrečnou zkoušku měl ovšem stále před sebou, protože mu ještě nebylo sedmnáct.
Byl to jejich první větší přestupek, takže vyvázli se školním trestem a příslibem, že při dalším přešlapu mohou počítat s vyloučením. Poté si každého z nich odvedl ředitel koleje.
Sophie se málem propadla hanbou, když jí Kratiknot se zklamaným výrazem a klidným hlasem vysvětloval, proč se nezachovala správně. Teď by si snad přála na jeho místě McGonagallovou, která, když si jejího bratra odváděla, vypadala, že vybuchne.
Aby kázání nebylo málo, po večeři na ně ve vstupní hale čekala maminka.
"Zastavila jsem se za profesorem Brumbálem, a co se nedozvím?"
Elsie se snažila zachovat vážný výraz, ale Sophie měla pocit, že přemáhá úsměv.
"Tak pojďte," vyzvala je a zavedla do nejbližší učebny.
Elsie se posadila na katedru a sourozenci do první lavice.
"Za normálních okolností bych se tomu jen zasmála. Váš přestupek není tak hrozný, smůla je, že jste se nechali chytit."
Oba na ni zírali s vytřeštěnýma očima.
"To by bylo za normálních okolností. Teď je situace úplně jiná. Vy víte, že Brumbál říká pravdu. Asi si neuvědomujete, jak je Voldemort nevyzpytatelný a nebezpečný."
"Ale jaká je pravděpodobnost, že bychom se do něčeho připletli?" argumentoval David.
"Mizivá, ale je a to mi stačí. A co jste vlastně dělali na ministerstvu? Nepočkalo by to do Vánoc?"
Sourozenci zarytě mlčeli.
"Vážně. Co jste tam dělali?" zamračila se Elsie a naklonila se k nim blíž.
Sophie neviděla únikovou cestu. Lhát se jí nechtělo. Podívala se na Davida, ten přikývl. Vytáhla z kapsy papír, na který si opsali informace o Marianě a Auroře, které našli na ministerstvu, a podala ho Elsie. Ta jen letmo očima přelétla papír. Potom vstala a přešla k oknu a vyhlédla ven.
"Na kterou vsázíte?" zeptala se.
Trefili se, byla to jedna z nich, teď už nebylo pochyb. Sophie jen těžko dokázala uvěřit. Když se nad tím zamyslela, nedokázala si představit Elsie v roli Mariany. A aristokratické dcery Smrtijeda Averyho už vůbec ne.
"Aurora," promluvil David.
"Podle čeho soudíš?"
"Jen hádám, bylo to padesát na padesát."
"Vážně? Bála jsem se, že jsem po svých rodičích přece jen zdědila něco, co by mě prozradilo," uchechtla se.
Sophie se jen těžko smiřovala s absurdností celé situace. Dělala si maminka legraci? A zrovna teď?
"Takže jsi vážně Aurora Averyová?" ujistila se.

"Ne, nejsem více jak patnáct let. Bývala jsem, to ano. Možná by bylo lepší, kdybych to vysvětlila od začátku."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama