Červen 2016

29.Blackovi nevymřou

30. června 2016 v 15:57 Jen krev - kapitoly
Aurora se zabydlela v Doupěti okamžitě. Molly ji zaměstnávala, jak jen to bylo možné, a ona si tak alespoň připadala užitečná.
Na co si zvykala jen těžko, byla její nová identita. Pomocí kouzel zbarvila své oči do hněda, stejně tak vlasy, které si zkrátila a ty jí teď nesahaly ani na ramena. Těch několik malých úprav ji změnilo k nepoznání. Zbývalo ještě změnit jméno. Aurora si vybrala Elsie, vždycky se tak podepisovala na obrázky, které kreslila. To jméno jí přišlo hravé a přátelské.
Vydávala se tedy za pomocnou ruku v domácnosti, neteř Mollyiny přítelkyně, která bydlela pod kopcem ve vsi, paní Collinsové, maminky Aurořiny dobré kamarádky Jennifer. A tedy i za Jennyinu sestřenici.
Jak se později ukázalo, i Collinsovi patřili k Brumbálovým lidem.
Jenny ji chodila často navštěvovat i s Davidem. Všechny děti Weasleyů mimo Percyho byly velmi živé, David se od nich rychle učil.
Smáli se, křičely, pištěly a plakaly tak intenzivně, že z toho často Auroru bolely uši a třeštila ji hlava. Ale jindy se zahleděla do jejich veselých tváří a nechala se nakazit pocitem štěstí, které vydávaly. Malý plamínek naděje v jejím srdci, který hrozil vyhasnutím, znovu nabíral na síle.
Nedlouho po Aurořině příjezdu přivedla Jenny celá udýchaná Davida s prosbou o hlídání, protože ona i její rodiče měli tajemnou neodkladnou práci.
Nikdo z nich už se nevrátil. Dlouho po jejich zmizení o nich nebyla jediná zpráva.
Protože Molly naznala žádné příbuzné Collinsových, David prozatím zůstal v Doupěti.
Bylo krátce před Velikonocemi jednoho chladného odpoledne, když se u nich bez ohlášení zastavil Sirius. Když mu Aurora otevřela dveře, překvapením ho ani nepozdravila. A on sám vypadal, že si není úplně jistý, jak se tam ocitnul.
Jen co se vzpamatovala, pozvala ho dál a usadila v obývacím pokoji na pohovku. Všichni Weasleovi vyrazili na prázdniny k pratetě Muriel, takže zůstali s Davidem sami.
"Koukám, že Blackovi nakonec nevymřou," bylo první, co Sirius řekl s pohledem upřeným na její zvětšující se břicho.
"To ne," souhlasila Aurora a neubránila se úsměvu. V tom se jako na zavolanou ozval z vedlejší místnosti pláč.
"Promiň, David už je vzhůru." Vstala a nechala v pokoji Siriuse samotného.
"Máš pravdu, Siriusi," ušklíbla se Rory, když se vrátila s dítětem v náručí. "Blackovi nevymřou."
"Kdo je to?" zeptal se zaraženě, protože se svými havraními vlasy David nemohl být Weasley.
"Syn Jennifer Collinsové," odpověděla a na chvíli zaváhala. Siriusova zamračená tvář naznačovala, že chápe, ale nechce věřit. "A tvůj," dodala potom s hlasem náhle zlomeným.
Dlouho pak seděli v tichosti, popíjeli čaj a pozorovali přitom chlapce, který si hrál na koberci u jejich nohou.
David potom chytl Auroru za ruku a zatahal za ni. Na tohle jeho gesto už byla zvyklá, věděla, čeho se dožaduje.
"Dobře," vzdychla si a přinesla velkou krabici kostek, ze kterých pak stavěla věže.
David vždycky trpělivě čekal, až věž dostaví, aby ji jedním máchnutím s rozjařeným smíchem zboural.
"Půjdu udělat něco k jídlu, mohl bys?" zeptala se Siriuse, který ji celou dobu zaujatě pozoroval.
"Jasně," souhlasil a hned se pustil do stavění.
Po večeři zasedli na koberec všichni a Aurora se začala vyptávat na své kamarády, když už k tomu tématu nebylo co dodat, začali vzpomínat na školní léta.
David kolem deváté usnul a Rory ho odnesla do postýlky.
"A co ty? Tebe mám taky uložit?" zažertovala, když se vrátila. Sirius na to nic neodpověděl, jen se na ni vyzývavě podíval. "Můžeš přespat u kluků v pokoji, jestli chceš, místa je tu dost," řekla potom věcně.
A on zase neřekl nic. "Každopádně, já jdu spát, protože David se dost možná v noci vzbudí a já se chci vyspat, dokud můžu. Jestli chceš přespat, můžeš v druhém patře v jakémkoli pokoji. A je tam i koupelna," vychrlila ze sebe rychle, protože ji Siriusův zkoumavý pohled znervózňoval.
"Dobrou," řekla ještě a otevřela dveře do pokoje, kde s Davidem přespávala.
"Rory," vyslovil nejistě její jméno.
Na vteřinu zaváhala, než se otočila.
Sirius stál jen kousek od ní, váhavý, jako by chtěl něco říct, ale nemohl se rozhodnout.
"Dobrou noc," usmál se nakonec.
Usmála se zpátky, ale rychle za sebou zavřela dveře. Bude se už navěky cítit tak nejistě, když jí bude poblíž? Je jí snad čtrnáct, aby s ní mohl takhle mávat? Chytla se za hlavu a tiše se uchechtla. Poprvé jí udělalo radost, že je stále tak bláhová a dětinská. Možná se toho zas až tolik nezměnilo.
Ráno ji vzbudilo šimrání v obličeji, které ne a ne zmizet. David seděl u její hlavy, šimral ji jejími vlastními vlasy a pochechtával se tomu, jak se ohání po neexistující mouše.
"Oh, nech mě žít, ty pekelný dítě," zafňukala, když poznala, kdo stojí za jejím trápením. To Davida rozesmálo ještě víc.
"Počkej! Až tě chytím, tak tě sním!" pohrozila mu.
David na nic nečekal, slezl z postele a batolil se z jejího dosahu.
Rory se rychle převlékla a vyrazila za ním. Mezitím očividně hrozbu snědením zapomněl, protože si poklidně mlátil paličkou do xylofonu. Po Siriusovi nebylo ani památky.
"Taťka asi odešel," řekla Davidovi, i když jí nemohl rozumět.
"Ne, taťka zůstal," namítl Sirius stojící na schodišti.
"Siriusi," vyhrkla Rory vylekaně. Jmenovaný se rozesmál a posadil se na pohovku.
"Co bude k snídani?"
"A co by sis dal?"
"Cokoli. Hlavně když toho bude hodně."
Když Rory donesla na stůl pánev vajíček se slaninou, Sirius se do nich bez ostychu pustil. Rory zamyšleně míchala svůj čaj, už od včerejšího večera se chtěla Siriuse na něco zeptat, ale nemohla sebrat odvahu.
"Nevíš, co se stalo s Jennifer?" řekla dřív, než by si to znovu rozmyslela.
Sirius se na ni nepodíval, rozvážně žvýkal svoji snídani a očima hypnotizoval svůj zpola prázdný talíř. Nastalo tísnivé ticho na dobrých pět minut. Ale Rory už znala Siriuse natolik dobře, aby věděla, že se nenechá do ničeho tlačit. A především ne do odpovědi.
Zvedl své pronikavě modré oči a podíval se do těch jejích.
"Musela s rodiči utéct ze země," řekl nakonec.
Rory se prudce nadechla. Myslela si, že jsou mrtví. Byla si tím téměř jistá. Rozplakala se a rozesmála zároveň.
"Ty blbče, proč to neřekneš rovnou?" uhodila na Siriuse a praštila ho do ramene.
Zamračil se, jako by nechápal její reakci. To ji rozesmálo ještě víc a ze samé radosti ho pevně sevřela v náručí. Když ho pustila, nepřestával ji beze slova pozorovat.
"Ty seš vážně z Marsu," řekla rozjařeně a začala sklízet ze stolu.
Sirius potom odešel, ale čas od času se zastavil na hodinu nebo dvě. Většinou toho moc nenamluvil a Aurora se už ani nesnažila se ho na něco ptát. Nebo ho třeba jen pochopit.
Udělal všechno, co Davidovi na očích viděl a nikdy se na něj nedokázal zlobit. Rory měla někdy pocit, že před sebou vidí spíše sourozence, než otce se synem.

Uvědomila si, že je proti všem očekáváním opravdu šťastná.

28. Sama

20. června 2016 v 15:56 Jen krev - kapitoly
Skřítek dál hlasitě vzlykal u jejích nohou a mlátil svou malou hlavou do kamenné podlahy. Trestal se za smrt svého pána, se kterou nemohl nic udělat.
Aurora ho nemohla litovat, nemohla se na něj dál dívat.
"Řekni to Brumbálovi," přikázala mu a sama se vydala po schodech vzhůru k pokoji, který jí Brumbál přislíbil. Pořád jí nedocházelo, co se stalo. Nevěřila tomu.
Došla do pokoje a nechala dveře otevřené, věděla, že ji Sirius následuje. Posadila se na postel, přitáhla kolena k hrudníku a objala je pažemi. Jako by se tak mohla ubránit strachu a panice, které se jí zmocňovaly. Sirius se posadil do křesla u krbu s prázdným pohledem upřeným do skomírajících plamenů.
"Myslíš, že je to pravda? Třeba se plete…" její hlas se na konci zlomil.
"Nemůže. Skřítci vždycky poznají, když jejich pán…" nedořekl.
"Možná lže."
"Nelže," odpověděl Sirius tvrdě.
Auroře se sevřel žaludek, měla pocit, že vyzvrací všechno, co před chvílí snědla. Úzkost brzy nahradil hněv. Proč byl Sirius tak bezcitný? Všechno, co na něm nesnášela, najednou vyrostlo. Zatínala zuby při pohledu na prázdný výraz jeho obličeje. Ale brzy ten pocit a pohled nemohla snést. Skulila se na bok a zavrtala se pod peřinu. Cítila se vyčerpaná. Jako by ji dostihla únava vybudovaná napětím za několik posledních let. Připadala si jako kámen hozený do vody. Netečně sledovala, jak se nad ní uzavírá hladina. Tohle byl konec. Zítřek nemohl přinést nic.
***
Vzbudila se o několik hodin později, byla ještě tma, ale obloha na východě už nabrala světlejších odstínů, do hodiny mělo vyjít slunce.
Aurora se ještě v polospánku s očima slepenýma stulila do Regulusovy náruče a on jí zcela automaticky objal kolem pasu, tak jako vždycky. Na několik minut se její vědomí zase uvolnilo a ona usnula. Otevřela oči před prvními paprsky slunce. Zmateně hleděla před sebe na stěnu s oknem, které neznala. Kde je?
Hlavou jí probleskla vzpomínka předchozího dne. Nebo to byl jen sen? Nic jí nedávalo smysl. Opatrně otočila hlavou, aby nevzbudila Reguluse.
Ale to nebyl on.
Sirius ji svíral v náručí. A to uvědomění jí zlomilo srdce, bolelo, jako by se ho neviditelná síla snažila roztrhnout. Regulus přece nemohl být mrtvý. Nemohl ji opustit. Nehledě na okolnosti, vždycky tu pro ni byl, bezpodmínečně ji miloval.
Přitáhla si kolena k hrudi a zabořila hlavu do polštáře, jako by se tak mohla skrýt před studeným světem, který se ji snažil zničit.
Sirius se pohnul a stáhnul ruku, kterou jí držel kolem pasu.
"Promiň," omlouval se za své nevědomé obětí.
Otevřela oči a vydechla. Neuvědomila si, že už dlouho zadržovala dech.
Připadala si opuštěná a ztracená.
Dlouho se Siriusem leželi v tichosti, ani jeden z nich se nepohnul. Mdlé ranní sluce mezitím vystoupalo nad lesy a zalilo místnost chladným zimním světlem.
"Je to moje vina," řekl Sirius tak tiše, že mu Rory sotva rozuměla. "Vždycky jsem ho jen ignoroval nebo odsuzoval. Vymejvali mu mozek a já se mu jen vysmíval."
Jeho slova visela ve vzduchu a Aurora mu nemohla odporovat, nikdy dřív nebyl tak upřímný, tak zranitelný.
"Ale byla jsem to já, kdo ho včera nechal bez přemlouvání odejít," zašeptala, protože cítila mnohem větší díl odpovědnosti. "A stokrát předtím jsem ho podporovala v té hře na hrdinu, každý den jsem ho posílala na smrt."
Rory se cítila prázdná a zároveň plná strachu z toho, co bude dál. Neviděla žádné světlo na konci tunelu, jen obrovské prázdno. Chtěla, aby ji Sirius utěšil, ale zároveň si přála, aby odešel.
Připadala si jako odporný sobec. Myslela jen na to, co bude s ní samotnou, neprolila pro Reguluse jedinou slzu. Jen si na něj vzpomněla, na chvíli pocítila nepopsatelnou emoci, která jako by se jí snažila připravit o rozum, srdce i duši. Děsilo ji to tak, že raději své myšlenky odvedla jinam, zpátky k sobě.
"Měl bys jít," řekla zcela klidným, nezúčastněným hlasem.
Nadechl se, jako by chtěl něco říct, ale po chvíli si to rozmyslel a vzduch vypustil v jednom poraženeckém povzdechu. Stiskl pevně zuby, jako by se snažil v sobě udusit nějakou emoci, vstal a s několika nejistými ohlédnutími ji opustil.
Rory se opřela o stěnu za sebou a zavřela oči.
Netrvalo ani hodinu a dveře se znovu otevřely.
"Ahoj," řekla Molly Weasleyová, zavřela za sebou a posadila se vedle Aurory na postel. Bylo to už tak dávno, co se viděly naposledy. Po smrti Catriony, Mollyiny maminky, se jejich rodiny takřka nestýkaly.
"Kde ses tu vzala?" donutila se Rory k přátelskému úsměvu.
"Brumbál mi napsal, co se stalo."
Vzala svou mladší sestřenku za ruku a pevně ji stiskla. Té se v očích objevily slzy.
"Ó, Rory, zlatíčko" povzdechla si a přivinula si ji do náruče.
Rory se už nepokoušela překonat pláč. A jak jednou začala, nemohla přestat. Molly dál neříkala nic, jen ji pevně držela v mateřském objetí.
Trvalo dlouho, než se Aurora uklidnila. Nakonec se ale vymanila z Mollyiny náruče a zklidnila se.
"Už toho bylo moc," řekla prostě.
"Ano, bylo," přitakala Molly.
"Nevím, kam jít, co dělat."
"Proto jsem tady. Samozřejmě, že se nastěhuješ k nám," usmála se na ni povzbudivě a znovu jí stiskla ruku.
"Ne, to nemůžu," odmítla, i když se jí ta představa líbila. Doupě bylo plné lásky a veselí, prostého lidského tepla. "Našli by mě Smrtijedi, ohrozila bych vás."
"Ale vůbec ne," zavrtěla Molly hlavou. "Brumbál mi všechno vysvětlil. Nenajdou tě, pokud tě přijme pod svou střechu někdo tvé vlastní krve."
"Pořád je to nebezpečné," pokusila se naposledy protestovat, ale nedala do svých slov žádné zapálení, protože moc toužila s Molly odejít.
"Už ani slovo," utnula ji sestřenka. "Stejně potřebuji, aby mi doma někdo pomohl. Ti mí uličníci dokážou z domu udělat kůlničku v pěti minutách."



27. Rodinná záležitost

10. června 2016 v 15:44 Jen krev - kapitoly
"Hlavně to tu s úklidem moc nepřeháněj, jasné? Do patra ani chodit nebudete, takže bude stačit, když tam jednou za dva týdny vytřeš," dávala Molly instrukce Elsie. "A do Georgova a Fredova pokoje radši nechoďte, nebezpečí úrazu," mrkla na ni.
Ostatní Weasleyovi pobíhali okolo a na poslední chvíli dobalovali nejnutnější věci před odjezdem. Na celé prázdniny se stěhovali do Londýna, Elsie se neptala proč, tušila, že to má co dělat s Fénixovým řádem. Molly by jí toho stejně nemohla moc říct.
"Díky, že tu můžeme zůstat," řekla snad už po sté Elsie.
"Ale, prosím tě!" plácla ji Molly po paži. "Vždyť se to vlastně náramně hodí. Alespoň se nám postaráte o dům."
Po obědě už byli všichni Weasleovi pryč, Ian, manžel Elsie měl přijít z práce až po páté večer a David si hrál s mladšími sourozenci v zahradě. Jen Sophie s Elsie zůstaly v kuchyni, aby uklidily po obědě.
"Dáš si kafe, mamko?"
"Jasně. Dneska s mlékem."
Posadily se do křesílek v obývacím pokoji, kde Elsie otevřela svou rozečtenou knihu.
"Jak dlouho tu budeme?" položila Sophie už potřetí otázku, na kterou se jí nedostávalo uspokojivé odpovědi.
"Nevím, proč tě to zajímá?" vzhlédla její matka od knihy.
"Jsem zvědavá, tak jak dlouho?"
"Asi až do konce prázdnin. Molly neřekla, jak dlouho budou v Londýně."
Sophie byla celá ta událost značně podezřelá. Všichni Weasleovi se na prázdniny přestěhovali do Londýna, protože tam měli nějakou práci, o které nikdo z nich nechtěl mluvit. Phillipsovi se nastěhovali do Doupěte, aby dohlédli na dům. Máma přestala chodit do práce a otázkám na to téma se vyhýbala. Něco jí na tom všem nehrálo. Celá jejich rodina se jí zdála už delší dobu opředená záhadami.
Její podezření ještě narostlo, když začal nový školní rok a dopisy od rodičů byly stále adresovány z Doupěte.
Už toho měla dost. Když se jí nedostávalo odpovědí, pátrala na vlastní pěst. Začala… na začátku, tedy u svých rodičů. Najít otce bylo snadné. Všechno, co o něm věděla, bylo totožné s veškerými záznamy, které našla.
Ale matka jako by neexistovala. Z vyprávění věděla, že chodila do Nebelvíru, tušila přibližný ročník, ale nenašla nikoho matčina jména. Na chvíli zajásala, když uviděla jméno Collinsová, než si všimla, že jde o Jenny Collinsovou, ne Elsie. Jenny byla dobrá v lektvarech a to jí vysloužilo druhé místo v soutěži talentů, takže se její fotka dostala do novin. Drobná dívka na obrázku, která se na ni usmívala, ale vůbec nevypadala jako její máma.
Nabízely se dvě možnosti. Elsie buď nikdy do Bradavic nechodila, nebo bylo její jméno falešné. Sophie připadala druhá možnost pravděpodobnější. Rozhodla se postupovat jinak - podle podoby. Sestavila seznam všech dívek, které do Bradavic chodily ve stejné době, jako matka.
Nikdo se obzvlášť nezajímal, co celé hodiny v knihovně dělá. Jen její bratr projevil určitou zvědavost, když ji potkával skoro pokaždé, když tam zamířil.
"Co hledáš?" zeptal se.
Sophie s úlekem knihu, kterou právě četla, zavřela.
"Aaee," vydala ze sebe neurčitě. "Ale necháš si to pro sebe?"
"Jasně," přikývl. Sophie mu věřila, David byl čestný. Nikdy nešířil klepy a neprozradil tajemství.
"Mamka nám o sobě něco zásadního tají."
"To mě ani nepřekvapuje, všimla sis, jak někdy odvedou úplně normální rozhovor někam jinam?" nečekal na odpověď a pokračoval: "Takže se snažíš zjistit co?"
"Zatím mám to, že do Bradavic v její době žádná Elsie Collinsová nechodila."
"No, tak to je objev!" vykulil David překvapeně oči a zaraženě se posadil vedle ní.
"Seš si jistá?"
"Asi tak na devadesát devět procent," přikývla.
"To jsem nečekal."
"Ani já ne. A víš, že naši pořád bydlí v Doupěti?"
"Jo, to je taky hodně divný. Pamatuješ si, jak jsme tam bydleli, když jsme byli ještě děti?"
"Ne, byla jsem mimino."
"Táta s námi tehdy nebydlel. Určitě. Není na žádných fotkách, a já si ho rozhodně nepamatuju. I když… byl jsem ještě škvrně, obecně si toho z tý doby moc nepamatuju," ušklíbl se.
"Do háje, my jsme adoptovaní!" vyjekla teatrálně Sophie a oba sourozenci se rozesmáli. "To asi ne," přiznala pak.
"To nemění nic na tom, že je to všechno náramně divný. Co děláš zrovna teď?"
Sophie mu ukázala seznam dívek, který sestavila a vysvětlila, o co jde.
"Dobrý nápad. Můžeš škrtnout Lily Evansovou."
"Proč?"
"Protože to byla Lily Potterová."
"Aha," přikývla a udělala, jak řekl.
"Teď mě tak napadá… je teta Molly opravdu sestřenice naší mámy? Kdyby ano, mohlo by nám to ušetřit práci."
"A jak to chceš zjistit? Už vidím, jak píšeme někomu z Prewettových…" ušklíbla se Sophie.
"Pravda. A oficiální záznamy o kouzelnických rodech budou nejspíš jen na Ministerstvu, maximálně u Munga."
Přikývla.
"Páni, sestro, tohle vypadá dost zajímavě."
"Děsivě, ale zajímavě," souhlasila.
"Ahoj, vy dva!" pozdravila je Ginny, která se objevila za jejich zády.
"Jé, ahoj," odpověděla jí Sophie a znovu podezřele rychle zabouchla knihu.
Ginny ale zdvořile předstírala, že si ničeho nevšimla. "Doufám, že nemáte plány na příští výlet do Prasinek…"
"Proč?" zeptala se Sophie.
"Harry… tedy, oficiálně Harry, ale myslím, že ve skutečnosti spíš Ron s Hermionou, zakládají takový malý klub na cvičení se v obraně proti černé magii, když nás to nechce naučit ta růžová rašple. V Prasinkách je první schůzka. Já se určitě přidám, co vy?"
"Asi jo. Kdo myslíš, že do toho ještě půjde?" zeptal se David.
"Dvojčata a Lee, předpokládám, a dalších tucet lidí. Co ty?" obrátila se na Sophie.
"To myslíš vážně? Víš, že jsem svolná ke každé špatnosti, obzvlášť když jde o rebelii proti tý sladký nádheře."
"Super! Dám vám vědět podrobnosti," mávla na ně a byla pryč.
***
Do návštěvy Prasinek vyškrtla Sophie ze svého seznamu takřka polovinu jmen, ze začátku ji pátrání bavilo, ale poslední dobou ztrácela motivaci, její postup byl příliš pomalý. Náladu jí zvedl až David, který přišel se zajímavým plánem.
"Vzpomínáš si na Terence Thortona?"
"Nekončil náhodou loni? Nebelvír?"
"Ano. Pracuje teď na ministerstvu. Vážně nudná práce."
"A?" čekala Sophie tu dobrou zprávu, protože se David tajemně usmíval.
"Má přístup k záznamům o kouzelnických rodech."
"A ty myslíš, že by nám mohl říct, co se v nich nachází? Jestli je mamka s Prewetovými příbuzná?"
"Víc, vezme nás sebou."
"Děláš si srandu? Kdy?"
"Zítra. Vypadá to, že nepůjdeme do Prasinek. Tedy… jestli chceš jít se mnou."
"Jasně, že chci," neskrývala Sophie nadšení.
Následujícího rána se omluvili Ginny, že k Prasečí hlavě nepřijdou, a namísto toho se přemístili do Londýna, kde už na ně čekal Terence, aby je vzal sebou do práce.
"Hej, vážně díky. Nebudeš z toho mít nějaké potíže?" zajímal se David.
"Vůbec ne," zasmál se. "Nepracuji s tajnými záznamy. Je to něco jako knihovna ministerstva a číst v ní může každý."
Sourozenci se na vrátnici nahlásili jako návštěvníci a každý dostal visačku se svým jménem, kterou si připnul k hábitu. Terence je dovedl do rozlehlé místnosti, která silně připomínala knihovnu v Bradavicích, a přinesl jim záznamy, které žádali.
"Až tu skončíte, nechte je tu ležet. Já už musím jít, snad najdete, co hledáte."
"Díky!" řekli unisono.
"Jasně, za málo," usmál se Terence a nechal je o samotě.
Vycházeli z toho, co maminka tvrdila, tedy že je sestřenicí Molly. Vyhledali všechny potenciální kandidátky správného věku a zapsali si o nich základní informace. Byly pouze dvě, Nebelvírky, obě provdané, záznamy o dětech chyběly.
Odcházeli nabytí novou energií. Jejich nález byl uspokojující. Tyhle dvě dívky stále byly na jejich seznamu, a k tomu Nebelvírky. Maminka o sobě vždycky tvrdila, že chodila do Nebelvíru.
"Musí to být jedna z nich, cítím to," svěřila se nadšeně Sophie.
"Jo, kdybych byl tou mladší, taky bych si změnil jméno," ušklíbl se David.
Přestože měli ještě čas se zastavit v Prasinkách, ani jednomu z nich se nechtělo. V jejich případu se objevila nová stopa a oni ji museli prověřit okamžitě. Přemístili se tedy přímo ke vstupu na bradavické pozemky a svižným krokem se vydali do knihovny.
Jejich krok se ale zpomalil, když zahlédli Dolores Umbridgeovou, která s podlým úsměvem stála u brány do hradu.
Přepadl je neblahý pocit, že čeká na ně.
"Slečno Phillipsová, pane Phillipsi, následujte mě, prosím."
Sourozenci se po sobě ustaraně podívali.
Profesorka dostala hlášku o jejich malém výletu přímo z ministerstva. Nebylo co popírat, na nic se je vlastně neptala. Opuštění školy bez dovolení byl vážný přestupek. Přemisťování nebylo o nic lepší. David se uměl přemisťovat bezchybně, v létě docházel do kurzů univerzity, kde dříve pracovala maminka. Závěrečnou zkoušku měl ovšem stále před sebou, protože mu ještě nebylo sedmnáct.
Byl to jejich první větší přestupek, takže vyvázli se školním trestem a příslibem, že při dalším přešlapu mohou počítat s vyloučením. Poté si každého z nich odvedl ředitel koleje.
Sophie se málem propadla hanbou, když jí Kratiknot se zklamaným výrazem a klidným hlasem vysvětloval, proč se nezachovala správně. Teď by si snad přála na jeho místě McGonagallovou, která, když si jejího bratra odváděla, vypadala, že vybuchne.
Aby kázání nebylo málo, po večeři na ně ve vstupní hale čekala maminka.
"Zastavila jsem se za profesorem Brumbálem, a co se nedozvím?"
Elsie se snažila zachovat vážný výraz, ale Sophie měla pocit, že přemáhá úsměv.
"Tak pojďte," vyzvala je a zavedla do nejbližší učebny.
Elsie se posadila na katedru a sourozenci do první lavice.
"Za normálních okolností bych se tomu jen zasmála. Váš přestupek není tak hrozný, smůla je, že jste se nechali chytit."
Oba na ni zírali s vytřeštěnýma očima.
"To by bylo za normálních okolností. Teď je situace úplně jiná. Vy víte, že Brumbál říká pravdu. Asi si neuvědomujete, jak je Voldemort nevyzpytatelný a nebezpečný."
"Ale jaká je pravděpodobnost, že bychom se do něčeho připletli?" argumentoval David.
"Mizivá, ale je a to mi stačí. A co jste vlastně dělali na ministerstvu? Nepočkalo by to do Vánoc?"
Sourozenci zarytě mlčeli.
"Vážně. Co jste tam dělali?" zamračila se Elsie a naklonila se k nim blíž.
Sophie neviděla únikovou cestu. Lhát se jí nechtělo. Podívala se na Davida, ten přikývl. Vytáhla z kapsy papír, na který si opsali informace o Marianě a Auroře, které našli na ministerstvu, a podala ho Elsie. Ta jen letmo očima přelétla papír. Potom vstala a přešla k oknu a vyhlédla ven.
"Na kterou vsázíte?" zeptala se.
Trefili se, byla to jedna z nich, teď už nebylo pochyb. Sophie jen těžko dokázala uvěřit. Když se nad tím zamyslela, nedokázala si představit Elsie v roli Mariany. A aristokratické dcery Smrtijeda Averyho už vůbec ne.
"Aurora," promluvil David.
"Podle čeho soudíš?"
"Jen hádám, bylo to padesát na padesát."
"Vážně? Bála jsem se, že jsem po svých rodičích přece jen zdědila něco, co by mě prozradilo," uchechtla se.
Sophie se jen těžko smiřovala s absurdností celé situace. Dělala si maminka legraci? A zrovna teď?
"Takže jsi vážně Aurora Averyová?" ujistila se.

"Ne, nejsem více jak patnáct let. Bývala jsem, to ano. Možná by bylo lepší, kdybych to vysvětlila od začátku."