26. Turnaj

27. ledna 2016 v 20:08 |  Jen krev - kapitoly
Remus svou rezignaci neodkládal. Hned po té strašné noci, kdy se choval snad ještě lehkovážněji než za starých časů, zamířil se zahanbeným pocitem k Brumbálovi.
Za to, jak ohrožoval ostatní, ještě když studoval v Bradavicích a znovu dnes v noci, si zasloužil profesorovo pohrdání a hněv. Namísto toho našel pochopení a vstřícný úsměv, o které nestál.
Sbalil si hned, nebylo na co čekat. Než se svým kufrem ale došel k bráně, musel se několikrát zastavit, aby nabral síly. Včerejší noc ho vysílila jako žádná předtím.
Co teď bude dělat? Kam půjde? Byt, který pronajímal, pustil, když nastoupil do Bradavic. Musí si najít něco alespoň na chvíli. Z celé roční výplaty neutratil takřka nic. Nějakou dobu mohl žít z našetřených peněz. Ale bude potřeba si najít nové uplatnění.
Když konečně stanul na hranici Bradavických pozemků, nebyl si jist, jak daleko se bude schopen přemístit. To nakonec jeho rozhodování usnadnilo.
Přemístil se do Prasinek přímo před podnik, do kterého měl namířeno. Zabouchal na dveře u Prasečí hlavy. Dlouho se nic nedělo. Zkusil to znovu. Tentokrát po chvíli uslyšel tlumené rachocení.
Nakonec se dveře otevřely a rozespalý hostinský vystrčil ven svou rozcuchanou hlavu.
Přeměřil si Remuse krátkým nevlídným pohledem.
"Ještě je zavřeno," štěkl a chystal se dveře zabouchnout.
"Počkejte," zadržel ho Lupin. "Nemáte volný pokoj?"
Hostinský si otráveně povzdychl a zamračil se ještě víc. Bez dalších slov ale pootevřel a nechal Remuse vstoupit. Hned za ním zabouchl a zamkl.
"Pokoj číslo jedna, po schodech nahoru, klíč je v zámku, galeon a tři srpce za noc, platba do poledne," zabručel a zmizel za barem.
Remus se ubytoval a hned ten den odepsal na několik nabídek práce v novinách. Nakonec mu přišla sova z Londýna a jeho odjezd vycházel na poslední den školního roku. Stále se necítil dost silný na přemístění. Řešení jeho problému se samo nabízelo.
Ráno v den odjezdu se dostavil na nástupiště ještě před studenty, tentokrát jimi nechtěl být zpozorován. Došel do přední části vlaku, která byla určena personálu. Paní, která obvykle prodávala občerstvení, právě vyrovnávala krabičky Bertíkových lentilek do vozíku. Když vstoupil, usmála se na něj.
"Nevadilo by vám, kdybych tu strávil cestu?" zeptal se.
"Ale jistě že ne, Remusi. Lentilky na účet podniku?" podala mu krabičku a on s úsměvem přijal. Byla to ta nejsrdečnější žena, jakou znal. K Remusovi byla ještě milejší. Možná proto, že její muž byl také vlkodlak. Kdysi pomáhal Lupinovi najít první práci.
Cesta proběhla v poklidu. Remus jí většinu prospal, jako by stále nemohl dohnat onu proklatou noc.
Když konečně dorazili do Londýna, rozhodl se počkat, dokud se nástupiště trochu nevylidní.
Pozoroval nadšení a lásku ve všech tvářích, které viděl. Sledoval dvojčata Weasleyova, která mu pěkně ztěžovala hodiny, protože měl vždycky co dělat, aby se nerozesmál. A támhle byl Harry, který vypadal úplně jako James, ale s povahou Lily, spolu se svými dvěma kumpány. Přešla parta zmijozelských šesťáků, které nesnášel, protože jím vždy nepokrytě pohrdali. Sophie a David… Pozoroval sourozence, jak se loučí s kamarády a přichází k rodičům, ale ani jednoho z nich nepoznával. Jejich otec byl vysoký, s černými vlasy, matka měla vlasy zrzavé, vlnité, asi po ramena dlouhé.
Přes sklo se k Remusovým uším nesly útržky rozhovorů.
"Ahoj!" pozdravili oba sourozenci sborově.
"Ahoj, teto!" zahulákala Ginny na paní Phillipsovou. Dvojčata na ní mávla.
Možná byli Phillipsovi a Weasleyovi příbuzní.
Měl by to nechat být, nebyla to jeho starost. Viděl v tom očividně víc, než bylo. Ale záhada dvou Blacků mu nadále nedávala spát.
V následujících týdnech však měl tolik zařizování s novou prací a bydlením, že přece jen nakonec zapomněl.
***
To ráno byla Elsie nervózní jako už dlouho ne. Aelfweardova univerzita ve Walesu, kde pracovala, ji vyslala jako svou zástupkyni do Bradavic k příležitosti posledního úkolu v Turnaji tří kouzelníků, aby dopravila a dohlédla na všechny magické předměty, které k té příležitosti univerzita zapůjčila.
Její obvyklou pracovní náplní bylo starat se o vynálezy svých profesorských kolegů, udržovat je ve stabilní formě a nezřídka napravovat spoušť po nepovedených experimentech.
Měla svou práci ráda. Byla dynamická, neobvyklá a kreativní. Přestože Elsie sama nevyučovala, ani se nepodílela na výzkumu, profesoři, velectění mágové, s ní zacházeli jako se sobě rovnou. Ti postarší jako s oblíbenou vnučkou.
Když se dozvěděla, že na Turnaj pojeden ona, nemohla tomu uvěřit. Byla to samozřejmě velká zodpovědnost. Ale jen málokdo rozuměl předmětům, o které Bradavice žádaly, lépe než ona.
Od té doby myslela na svou cestu takřka neustále. Měla se vrátit do školy, kterou tolik milovala, na kterou ještě donedávna vzpomínala se slzami v očích. Tolik krásných vzpomínek pošpiněných špatnými konci. Tolik přátel, kteří zaplatili za své přesvědčení životem.
Přemýšlela, jestli si ji ještě někdo pamatuje, zda ji někdo pozná. Tedy kromě Brumbála, o něm nepochybovala.
Byla ráda, že Weasleyovi se rozhodli přijet na Turnaj také, cítila se klidnější, že bude mezi svými.
Když se i s koštětem a cenným nákladem přemístila k bradavické bráně, čekal na ni Severus Snape.
"Ach," řekla Elsie zaraženě, když ho spatřila. Poznala ho okamžitě, skoro se nezměnil. Jen jeho kdysi věčně zamyšlený pohled se změnil v krajně nepřátelský. "Dobré ráno," vykoktala a snažila se zamaskovat své překvapení.
Jeho tváří probleskl výraz, jako by spatřil ducha. Poznal ji. Snažil se své zaváhání zakrýt ironickým úsměvem.
"Dobrý den, paní Phillipsová," zdůraznil její příjmení, kdyby snad nepochopila, že on ví, co je zač.
Dovedl ji k famfrpálovému hřišti, které bylo přetvořeno v obrovské bludiště.
"Elsie, tady!" mával na ni Percy Weasley.
"Ahoj," pozdravila ho a nechala si potřást rukou.
"Byl jsem překvapený, když rektor Gladwine ohlásil, že vyšlou tebe. Ale je to skvělé," chrlil se sebe.
"Díky. Co mám dělat?" zeptala se, aby snad nepokračoval ve svém monologu.
"Ach jistě. Práce nejdřív."
Zalovil v deskách, které držel v ruce a vytáhl jeden pergamen.
"Tohle je mapa bludiště. Tečky jsou nástrahy, ty modré jsou tvoje."
"Chápu," kývla na to a mapu si vzala.
"Zvládneš to?" zeptal se s nedůvěřivým pohledem. "Kdyby ne, požádal bych někoho o pomoc. Já jsem samozřejmě potřeba jinde…"
"Zvládnu, je to moje práce. Radši se dám hned do toho." Obrátila se k němu zády a konečně, když už jí neviděl do tváře, protočila oči.
Brzy měla hotovo, ale její dohled nad vypuštěnou nestabilní magií byl potřeba neustále. Proto až do začátku úkolu posedávala na tribunách a občas na koštěti zalétla zkontrolovat nástrahy.
"Mamko!" uslyšela
"Sophie," šeptla, spěšně se zvedla a seběhla tribuny, aby mohla svou dceru sevřít v náručí.
"Ahoj," povzdechla si, když ji pevně objala. Sevřelo se jí srdce a oči jí pálily.
"Nemáte hodinu?" zeptala se, když se pustily.
"Přinesla jsem ti oběd." Ze své školní tašky vytáhla dva talíře a položila je na tribunu, potom pytlík pečených brambor a dvě kuřecí stehna a oboje rovnoměrně rozdělila.
"Ha, ještě příbory." Zalovila v kabele a po chvíli vyndala nože a vidličky. "A ještě dezert," položila vedle každého talíře čokoládovou žabku.
"Já se ale mám," usmála se na ni Elsie dojatě.
Když dojedli oběd, rozbalily žabky.
"Mám Rowenu," oznámila Sophie.
"Já Ignatiu Wildsmithovou," ušklíbla se Elsie neznatelně.
"Kdo je to? Tu brácha ve sbírce nemá."
Matka jí kartičku podala a Sophie se do ní začetla.
"Byla to vynálezkyně," konstatovala a strčila obě kartičky do tašky.
"Měla bys už jít, ať nepřijdeš pozdě."
"Jasně. Uvidíme se večer?"
"Možná až Turnaj skončí. I když nevím, jak dlouho mi zabere sklízení."
"Dobře. Uvidíme. Zatím se měj," vzala své věci a špinavé nádobí a s mávnutím se vydala k hradu.
Den utíkal pomalu, ale nakonec se přece jen začali z hradu trousit první nedočkaví studenti. Deset minut před zahájením Elsie nasedla na koště a přelétla na své stanoviště nad bludištěm.
Poslední úkol Turnaje tří kouzelníků byl zahájen.
Elsie si nemohla pomoci a co chvíli se rozhlížela temnými uličkami pod sebou pátrajíc po černé čupřině vlasů a kulatých brýlích. Byla zvědavá na toho slavného chlapce, na syna dvou lidí, které tak dobře znala.
A najednou byl tu, mířil k jedné z jejích nástrah. Když vstoupil do mlhy, která se nevinně vznášela ve vzduchu, zarazil se. To se právě jeho vnímání světa obrátilo naruby. Ona sama znala ten pocit. Měla s ním bohaté zkušenosti po tom, co se několikrát kouzlo samo uvolnilo z nádoby, ve které bylo uchováváno.
Byla v pokušení Harrymu pomoci. Říct, že se nemusí bát, že stačí jediný krok, a ono to skončí. Ale nemohla to udělat. Nejen proto, že to byl podvod.
Pro něj byla cizí žena, neměla s ním nic společného a tak to mělo zůstat. Kdysi znala jeho rodiče. Jako každý, kdo byl s nimi ve škole. Dost té sentimentality.
Když Elsie zase osaměla, ponořila se hluboko do svých myšlenek. Už dlouhé měsíce cítila podivný neklid, dnes byl obzvláště silný. Měla neblahou předtuchu, že se stane něco strašného. A konec úkolu ne a ne přijít. Celým tělem jí projel mráz. Netrvalo dlouho a stalo se to, čeho se obávala téměř třináct let. Bolest jí projela celou levou paží a Elsie šokem málem spadla z koštěte.
Co teď bude dělat? Tohle se přece nemohlo dít! Ale palčivá bolest nasvědčovala opak. Musí to říct Brumbálovi. Měla by letět hned? Ale co všechna ta nebezpečná magie, kterou měla na starosti?
Čert vem Turnaj! Slétla do bludiště a rychle začala nástrahy odstraňovat.
Když dolétla k tribunám, pohledy všech spočinuly na ní. Snažila se je ignorovat a vyhledat ředitele. Stál na kraji bludiště se Snapem po boku a tvářil se ustaraně a nesmírně vážně. Možná už něco sám tušil, řekl mu to Snape?
"Profesore," oslovila ho, když před ním přistála.
"Ach, paní Phillipsová!" otočil se k ní s tázavým výrazem, který se okamžitě proměnil ve značně znepokojený. "Chápu," přikývl.
Snapeův obličej byl vážný, ale bez náznaku nepřátelství.
Co se dělo dál, jako by Elsie vrhlo do její noční můry, zpátky do minulosti, kdy umírat násilnou smrtí bylo běžné. Nevěděla co dělat, když se lidé seběhli kolem Harryho a toho mrtvého chlapce. Posadila se na tribunu a prázdným pohledem se dívala před sebe.
Sophie jí chytila za ruku a položila svou hlavu na její rameno.
Seděli tak dlouho, i když se lidé začali rozcházet.
"Co se to stalo?" vyslovila Sophie otázku s pohledem ztraceným v dálce. Neočekávala odpověď.
"Myslím, že se vrátil Voldemort," šeptla Elsie.
"Mami?!" otočila se po ní překvapeně. Zaskočilo ji, že Elsie vyslovila jeho jméno, nebo to, že předpokládala, že se vrátil?
Elsie už dál nic neříkala, ani se na svou dceru nepodívala.
"Pojďme do hradu, musím ještě za Brumbálem."
"Proč si myslíš, že se vrátil? Jak by se mohl vrátit, není snad mrtvý?"
"Není, nikdy nebyl. Jen se skrýval," Elsie přejel mráz po zádech, když to řekla. Tak dlouho si namlouvala, že je Voldemort pryč nadobro, že jí ani její rodině nic nehrozí.

Konečně se potvrdilo, čeho se obávala, její manžel se nemýlil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | 27. ledna 2016 v 20:25 | Reagovat

STRAŠNĚ MOC PROSÍM!  Dáš "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head :-) moc díky!! :-)
(podmínka je přihlášení na facebook)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama