24. Bylo toho moc

7. listopadu 2015 v 21:39 |  Jen krev - kapitoly
Poslední kapitola první části



V Anglii nebylo lepšího místa, kde se ztratit, než v centru Londýna. Vánoce klepaly na dveře, a tak i po osmé hodině byly ulice stále plné nakupujících lidí.
"Regu?" oslovila Reguluse Aurora po několika minutách, kdy se beze slova prodírali davem. Jeho prázdný výraz ji znepokojoval.
Zamyšleně se na ni podíval.
"Kam půjdeme?"
"Teď když jsme prozrazeni, je ještě jedna věc, kterou musím udělat. Odkládal jsem to týdny."
"Co?"
"Pán zla si zajistil nesmrtelnost viteálem. Vím, kde je ukrytý. Zničím ho."
"Viteál?"
Regulus se ostražitě otočil přes rameno. "Je to nějaký předmět, který ho udržuje naživu."
Chytil Auroru za ruku a zatáhl ji do úzké liduprázdné uličky. "Musím jít hned. Skryj se v Bradavicích a počkej tam na mě."
Pohladil ji po vlasech a políbil na čelo.
"Z chroptící chýše vede tajná chodba až na pozemky Bradavic, bude to bezpečnější než čekat u brány."
Vůbec se jí to nelíbilo. Jeho výraz ji děsil.
"Nechci jít sama. Pojď se mnou. Pro viteál může dojít někdo později."
"Ne. Tohle zvládnu, Rory," usmál se nepřesvědčivě a políbil ji znovu - tentokrát na rty. O krok ustoupil a s hlasitým prásknutím byl pryč.
Aurora dlouho nečekala a udělala, jak jí řekl.
Přemístila se až ke dveřím chroptící chýše. Z domu se ozývaly kvílivé zvuky, jak se do skulin v zabedněných oknech prodíral vítr. Rory se objala pažemi a zalitovala, že si doma nevzala alespoň kabát.
"Alohomora," poklepala hůlkou na visací zámek na řetězu, který chránil vchod do starého domu. Prsty měla ztuhlé zimou a tak jí celý proces odemykání šel pomalu. Co chvíli se ohlížela přes rameno, stíny kolem jí naháněly hrůzu a pověstný strašidelný dům, do kterého se snažila dostat, jí na odvaze nepřidával. Snažila se zapomenout na všechny pověsti a pověry, které se k tomuto místu pojily.
Po chvíli se jí konečně podařilo otevřít.
"Lumos," zašeptala a se zaťatými zuby a srdcem až v krku vstoupila. Chýše byla uvnitř snad ještě děsivější než zvenčí. Tapety na stěnách byly potrhané v dlouhých rýhách, jako by do nich zarylo drápy nějaké zvíře. Nábytek byl vesměs rozbitý, rozházený po místnosti. Staré podlahy náhodně praskaly a vrzaly tak, že se zdálo, že ze stínů kdosi přichází.
Aurora co nejtišeji a se zatajeným dechem přešla chodbu ke schodišti. Tajná chodba musí vést pod zemí. Ale schody dolů nenašla. Pokračovala tedy dál, až vešla do místnosti, která byla snad ještě v horším stavu než chodba. K její velké úlevě však našla, co hledala. Z pokoje vedl křivolaký temný tunel. Na nic nečekala a vydala se jím.
Jak šla hlouběji a hlouběji do tunelu, zvuky domu zeslabovaly, až ztichly úplně. Jediné, co Aurora slyšela, byly její kroky, dech a tlukot srdce. A nebylo to o nic méně děsivé než předchozí záhadné skřípění a kvílení.
Proč jen Regulus nešel s ní? Přála by si, aby na to nebyla sama.
Cesta vedla dál a dál a nezdálo se, že by měla někdy skončit. Aurora se snažila potlačit paniku, která v ní narůstala.
Co když cesta nevede do Bradavic? Možná se Regulus mýlil. A možná kdysi vedla a dnes už je její konec zasypaný.
'Nemysli na to,' říkala si v duchu. Raději se tedy soustředila na to, co řekne Brumbálovi.
Otřásla se zimou, když chodbou zavanul ledový vítr. Musela se blížit ke konci. V očekávání zrychlila tak, jak jen jí to stísněný prostor dovoloval.
Úleva při pohledu na temnou siluetu hradu byla obrovská. Aurora se začala soukat úzkým průlezem ven. Konečně se mohla volně nadechnout. Její strach však nepolevoval, protože nedaleký Zapovězený les zlověstně šuměl.
Na nic nečekala a svižně vykročila k hradu, když v tom ji něco udeřilo do boku a srazilo na zem. Vyjekla bolestí a úlekem a rychle se převalila na záda, aby byla tváří tvář svému útočníkovi. Jen zaznamenala, že na ní něco padá a odkulila se dál. Postavila se a rozběhla ke škole. Ohlédla se přes rameno a konečně pochopila. Mlátivá vrba jí ještě uštědřila jedno štiplavé šlehnutí přes tvář, než se dostala z jejího dosahu.
Když konečně doběhla do hradu, zavřela za sebou bránu a svezla se po ní k zemi. Objala svá kolena pažemi a snažila se trochu uklidnit. Pro dnešní večer měla adrenalinu ve své krvi po krk.
Trvalo minutu, než se zvedla a rozhlédla kolem. Chodby byly tiché a liduprázdné, večerka už minula. Vydala se k Brumbálově pracovně, když v tom půl metru před ní dopadlo na zem brnění. Hlasité řinčení se rozléhalo a neslo dál. Aurora v úleku málem upadla.
"Protivo!" vykřikla hněvivě k bradavickému strašidlu, které se smíchem plachtilo chodbou pryč.
V tom se za ní ozvaly kroky. "Student venku z postele!" hulákal Filch.
"Já nejsem student!" křičela na něho zpátky.
Školníka to zřejmě překvapilo, protože se na chvíli zarazil.
"Co tu chcete?" vyštěkl, když se vzpamatoval.
"Přišla jsem za profesorem Brumbálem, když dovolíte," řekla chladně. Aniž by čekala na jeho reakci, otočila se a pokračovala dál. Vždycky jí byl protivný. Teď, kdy už to nebyla její povinnost, s ním nebude ztrácet čas.
"Co si myslíte? Že si jen tak můžete přijít a courat se po hradě bez doprovodu?"
"Profesor Brumbál mě očekává. A pokud on nepovažuje za nutné pro mě poslat doprovod, měl byste i vy," prohlásila pevným hlasem s hlavou vztyčenou vzhůru, jak to vídala u matky, když mluvila s někým, koho považovala za podřadného.
Byla to samozřejmě lež. Ale Aurora si nemohla pomoci, události posledních hodin přeplnily pohár její trpělivosti. Chtěla se pomstít tomu zlému nízkému muži, který studenty tyranizoval s takovou vášní.
"O ničem takovém nevím," odsekl Filch, ale v jeho tváři byla nejistota.
"Protože vám do toho nic není."
Filch zrudl zlostí a nadechoval se k odpovědi, když se v ústí chodby objevila postava.
"Auroro! Jste to vy?" hulákal bodře profesor Křiklan.
"Dobrý večer, profesore," nasadila hřejivý úsměv. Věděla, že teď už je v bezpečí - byla přece součástí Křikova klubu. Pro jednou jí zase pomohlo, že byla kdysi Averyová. A být Blackovou nebylo v Křiklanových očích o moc horší.
"Co tu děláte v takovou hodinu?" ptal se zvídavě, ale s úsměvem.
Filch v tichosti propaloval Auroru pohledem.
"Přišla jsem za profesorem Brumbálem."
"Jistě," přitakal a jeho úsměv se ještě rozšířil. "Půjdu s vámi, také tam mířím."
Soptícího školníka nechali za sebou.
Křiklan se jí cestou k ředitelně dotazoval na její nový život. Neměla mu toho samozřejmě příliš mnoho co říci, nemohla přiznat takřka nic. To však bodrému profesorovi vůbec nevadilo. Netrvalo dlouho a sám se ujal vyprávění o tom, jak učil ještě jejího otce.
Když konečně došli k Brumbálovi, byla Rory ráda, že šla s ním, bez něj by se do ředitelny nedostala, protože neznala heslo.
"Vstupte," vyzval je Brumbál potom, co Křiklan zaklepal na dveře jeho pracovny.
"Dobrý večer, Horácio," pozdravil ředitel.
"Dobrý večer, Albusi. Siriusi?" řekl překvapeně Křiklan a Aurora si pospíšila za ním do místnosti, aby se sama přesvědčila, že je tu starší z bratrů Blackových.
'Můj švagr,' ušklíbla se té myšlence.
"Auroro?" oslovili ji Sirius s Brumbálem unisono.
"Dobrý večer," pozdravila i Aurora.
Ředitel jí zkoumavě hleděl do očí, snažil se zjistit, co ji sem přivedlo.
"Vědí to," omezila se na větu, o které si myslela, že ostatním nic nenapoví a jemu řekne vše.
Jestli Brumbál pochopil, nevěděla, nedal na sobě nic znát. "Počkejte tu, prosím. I vy, Siriusi. Půjdeme, Horácio?" usmál se na profesora a vedl ho z ředitelny ven.
Aurora i Sirius se usadili do křesel, která stála naproti pracovnímu stolu.
"Co tu děláš?" zeptal se Sirius po chvíli ticha.
"A co ty?"
Siriusovi se na tváři objevil tajemný úsměv. Neřekl na její otázku nic, jen si ji zamyšleně prohlížel. Aurora na něj upřela tvrdý pohled, jedno obočí zvednuté v nevyřčené výzvě. Po několika minutách následoval další Siriusův záhadný úsměv. Konečně se odvrátila a raději předstírala, že ji zaujala výzdoba pracovny, kterou si začala pečlivě prohlížet.
"Auroro?" oslovil ji.
"Proč mi říkáš plným jménem?" otočila se na něj.
"Vadí ti to?"
"Ano. Jsem Rory. Tak mi říkají kamarádi. Myslela jsem, že i my jsme kamarádi," řekla útočně. Z nějakého důvodu na něj chtěla útočit. Možná v obraně, jak si uvědomila, když větu vyslovila. Nevěděla, proč ji pořád tak pozoroval a nevěděla, co vždycky myslel těmi nedokončenými větami. Co znamenaly všechny jeho podivné úsměvy? Měla pocit, jako by s ní léta hrál jen podivnou hru, kvůli které se vždy v jeho přítomnosti cítila jako lapená v pasti. Neměla chuť s ním dál hrát. A zvláště ne dnes v noci.
Sirius zvážněl. "Ano, jsme kamarádi," přikývl s povzdechem a tentokrát od ní pohled odvrátil on. Až do Brumbálova návratu se na ni nepodíval.
Ředitel usedl zpět do svého křesla asi o deset minut později.
"Povězte mi, Auroro, co se stalo," vyzval ji.
Trochu nejistě se otočila k Siriusovi. Zatím o tom, k jaké straně ve skutečnosti patří, věděl jen Brumbál a Lily. 'A teď i Voldemort,' našeptával jí tichý hlásek.
"V této situaci již není, co skrývat. Sirius je s námi," ujistil ji ředitel.
"Nevím jak, ale Smrtijedi zjistili, že pracujeme proti nim. Přišli si pro mě i Reguluse, ale podařilo se nám utéci."
"To je dobře. Kde je Regulus?"
"Musel ještě něco zařídit. Měl by brzy dorazit," řekla to jako fakt, ale hned si uvědomila, že si není jistá, kdy se k ní Regulus připojí. "Poslal mě za vámi hlavně kvůli tomuhle. Sami si s tím neporadíme." Vstala, vyhrnula si levý rukáv a ukázala Brumbálovi zlověstně vypadající znamení. Ten uchopil její ruku do své a zaujatě si ji prohlížel.
"On tak označuje své následovníky. Bojíme se, že je díky tomu může i najít."
Snažila se udržet si klidný tón, neprozrazovat žádné emoce. Vůbec jí nepomáhalo, že jí Sirius zvědavě nakukoval přes rameno.
Brumbál vytáhl hůlku a několikrát s ní poklepal na znamení.
"Je to velice mocné a trvalé zaklínadlo," řekl a pustil její ruku, takže se zase mohla posadit zpět do křesla. "Obávám se, že nelze vzít zpět. Vaše domněnka je správná, mezi vámi a Lordem Voldemortem existuje pouto, díky kterému vás dokáže za poměrně krátký čas vyhledat."
Co profesor řekl, se jí vůbec nelíbilo. Znamenalo to, že bude muset odejít z Bradavic. A za jejich hranicemi jí nic nepomůže. Měla chuť složit hlavu do dlaní. Nebo křičet - ječet pro tu nespravedlnost, která ji zase dostihla. Namísto toho jen upřela svůj pohled do prázdna.
"Je jen málo způsobů, jak toto pouto dočasně narušit," pokračoval Brumbál a Aurora zpozorněla. Existovala tedy naděje.
"Jak?"
"Prozatím postačí prastará magie školy, než nalezneme lepší řešení."
"Můžeme tu zůstat?" chtěla se ujistit Aurora nevěřící svému štěstí.
"Pokud vám to vyhovuje."
"Jistě," souhlasila dojatě.
"Siriusi, prozatím si to nechte pro sebe. Až se vrátí Regulus, můžete být nápomocný, pokud budete souhlasit. Auroro, zůstaňte, jak dlouho budete chtít. Prozatím můžete využít prostory pod učebnou Jasnovidectví. Než se pokoj připraví, zajděte si do kuchyně na něco teplého, pan Black vám jistě rád ukáže cest," mrknul na Siriuse. "Pro dnešek je to vše, co je potřeba udělat. Odpočiňte si, věřím, že jste měla náročný večer."
Sirius i Aurora se zvedli a s přáním dobré noci opustili Brumbálovu pracovnu.
"Chápu to dobře? Pracovala jsi pro Brumbála i když žiješ se Smrtijedem?" zeptal se Sirius, jen co sestoupali do chodby.
"Já i Regulus pracujeme pro Brumbála," opravila ho.
"Nechápu, jak jsi ho k tomu donutila, je to blbec."
"Přestaň! Už mlč," přikázala Aurora a stoupla si před něj, aby ho zastavila.
Zarazil se, v tváři se mu zračila nejistota.
"Proč tohle děláš? Proč se chováš jako pitomec, když jde o Reguluse? Kdy jsi s ním naposledy opravdu mluvil? Víš vůbec, co posledních pět let dělal, kromě toho, co sis sám domyslel? Já ho k ničemu nedonutila, byl takový vždycky. Já se s ním jen svezla."
"Takže tě stáhl sebou ke Smrtijedům."
"Ne, tam jsem dokázala spadnout sama. A on mi pomohl přežít. Takže s tím už přestaň, přestaň ho ponižovat. Riskoval život, aby mohl udělat správnou věc, čím se můžeš pochlubit ty?" Nesnášela to, co cítila vždy, když se hněvala. Po tvářích jí tekly slzy, ty zatím díky tmě nemohl nikdo vidět, a s obrovským úsilím v sobě zadržovala vzlyky.
Neměl jí na to co říct. Tušila, že dnes pravděpodobně zbořila všechny jeho představy o ní. Cítila, že k němu možná byla trochu tvrdá. Nejspíš právě proto, že pokud šlo o něj, nikdy se nechovala racionálně.
"Proč to děláš, Siriusi?" zeptala se tentokrát jemněji. "Ubližuješ mi."
Chvíli neodpovídal, ale pak řekl: "Proč jsi s Regulusem?"
"Nechápu, proč se ptáš."
"Vzala sis ho, protože ti to nařídili?"
"Ne."
"A z rozumu?"
Zaváhala, ale nakonec se rozhodla pro pravdu. "Taky."
"Jak to myslíš?"
"Bylo víc důvodů," řekla nejistě.
"Ale kdybys nemusela, nevzala by sis ho."
"Ne. Ale to neznamená, že ho nemám rada. Mám ho moc ráda."
"Raději než mě?" zeptal se s náznakem vtipu.
"Každého z vás mám ráda jinak. Nechci to porovnávat. Ty jsi můj přítel, on je můj partner."
"A kdyby sis z nás dvou musela vybrat?" jeho tón byl zase vážný.
Kam se to dostávali? Proč se na to ptal zrovna teď? Celá scéna Auroře později přišla absurdní. Vážně se zamyslela nad jeho otázkou. Jak se snažila dívat se na věc z různých pohledů, vycházela jí stále stejná odpověď.
"Regulus," zašeptala a ji samotnou ta odpověď překvapila. "Ze všech lidí bych ho volila."
A protože už nesnesla to napětí, otočila se a pokračovala v chůzi. "Ukážeš mi tu cestu do kuchyně?" zvolala k němu, protože stál na témže místě.
V kuchyni si oba dali talíř horké polévky. Nejdřív bylo ticho, ale postupně se rozpovídali. Sirius byl zvědavý, co všechno Regulus s Aurorou dokázali udělat přímo Voldemortovi pod nosem. Zdržel se dalšího odsuzování a naopak uznával, že svého bratra opravdu nezná. I Aurora se ptala - na Lily, Jamese, Lupina a Marianu. Neviděla je už věčnost a moc jí chyběli.
Protože bylo stále o čem mluvit i po jídle, Sirius se nabídl, že Auroru doprovodí až k pokoji. Pomalu stoupali po schodišti, když v tom…
PRÁSK!
Něco mokrého Auroru stahovalo k zemi.
"Lumos." Konec Siriusovi hůlky se rozzářil a měkké bílé světlo zalilo prostor okolo.
"Kráturo?" oslovila uzlíček hadrů u svých nohou Aurora.
"Paní," zavyl skřítek a hlasitě se rozvzlykal.
"Co se děje? Pověz mi to."
"Paní… pan… pan Regulus."
"Co je s ním?" zeptala se Aurora tenkým hláskem. Skřítkovo chování nevěstilo nic dobrého.
"Pan Regulus nedovolil Kráturovi pomoci. Mrtví… mrtví si ho vzali k sobě. Krátura nemohl nic dělat. Pan Reg-gulus šel k mrtvým, oni ho vzali k sobě. Nevrátí se. Mrtví ho vzali k sobě," opakoval skřehotavě a sápal se svýma mokrýma rukama po Aurořiných nohách.
Sirius neřekl nic. Jen s prázdným výrazem zíral na domácího skřítka před sebou.
Zpráva byla jasná. Ale Aurora se musela ujistit.
"Regulus je mrtvý?"

"Ano."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama