23. Jsi moje krev

1. listopadu 2015 v 14:06 |  Jen krev - kapitoly
Aurora čekala s kufry u dveří, než Regulus naposledy zkontroloval, jestli v domku, kde trávili dva týdny svých líbánek, něco nezapomněli. Rozhlížela se po krajině s bolestnou touhou zůstat, nevracet se. Těch čtrnáct dní volnosti uběhlo příliš rychle - možná i proto, že nemohli vyhnat z mysli obavu z návratu.
Tíze povinností, která na nich ležela, se ale nepodařilo je zlomit. Pro jednou zase byli šťastní. Dokázali se z pomíjivé svobody a hřejivého slunce těšit s dětskou radostí. Na krátkou chvíli prorazili temnotu, která je svírala v drtivém kruhu.
Čas vypršel a Aurora čím dál častěji myslela na útěk. Jednoho večera o tom mluvili s Regulusem. Mohli by přece utéct a schovat se.
Ale Lily a ostatní zůstali. Regulus se navíc obával, že znamení, které oba nosili na svém předloktí, jim v útěku brání. Zrádci byli dopadeni v příliš krátké době. Jako by Voldemort cítil, kde hledat.
Regulus se k ní připojil. Sám byl zamyšlený tak, že si nevšiml Aurořina zasmušilého výrazu. Popadl oba jejich kufry, počkal, dokud se nechytla jeho ruky a přemístili se.
Po návratu netrvalo ani týden a Regulus začal pracovat na ministerstvu kouzel v oboru mezinárodní kouzelnické spolupráce. Byla to práce, kterou si sám nevybral - stal se zaměstnancem ministerstva na Voldemortův příkaz. Se svými nadprůměrnými výsledky z OVCE, dobrou znalostí tří cizích jazyků a zvučným jménem neměl i se svou nulovou praxí žádnou konkurenci.
Otázka zněla, co se bude žádat po ní. Naštěstí bylo všeobecně známo, že je v soubojích velice slabý protivník, takže se s ní nepočítalo v přímém boji. Severus Snape tento fakt ještě podpořil na jednom z mnoha setkání Voldemortových služebníků, kterého se náhodou účastnila i Aurora.
"To s námi jde z kopce, když bereme i motáky," prohodil jízlivě jen tak hlasitě, aby ho slyšeli jeho bývalý spolužáci, se kterými se zrovna bavil a okolo procházející Aurora.
Na tvářích všech se objevily nepěkné křivé úsměšky.
"Copak, Blacková?" vyslovil její nové příjmení jako by to byla urážka. "Nemůžeš popřít svojí neschopnost. Jak si pamatuju, ani v šestém ročníku jsi nebyla schopná jednoduchého obranného zaklínadla - což je znalost prvního ročníku."
Narážel na šarvátku mezi Jamesovou partou a zmijozelskými, které se účastnily s Marianou a Lily. Byla tehdy tak zaskočená, že kouzelnou formuli úplně popletla a místo štítu z její hůlky vylétly jen jiskry, zatímco Nottovo zmrazovací zaklínadlo ji zasáhlo plnou silou.
Ve škole nemívala v obraně problémy, ale výuka se nedala s realitou srovnávat. Provést kouzlo správně v bezpečí učebny byla jedna věc, reagovat v setinách vteřin vyžadovalo mnohem tvrdší trénink.
I když si Aurora připadala po Snapeově poznámce jako hlupák, nakonec uznala, že si nemohla přát nic lepšího. Pomluva se šířila rychle v mnoha různých podobách, až narostla do té míry, že by Auroru nikdo do akce nevzal, i kdyby se přihlásila dobrovolně.
Jejím posláním tedy bylo nadále nevynikat.
Život Aurory a Reguluse brzy sklouzl do stereotypu. Přes den byli Voldemortovými lidmi, po nocích donášeli Brumbálovi.
Aurora překonala svůj odpor a dvakrát, třikrát do týdne přijala pozvánku na čaj či večeři u rodičů, Nottových, Malfoyových a jim podobných.
Snažila se na takových setkáních získat alespoň nějaké informace, vedle Reguluse, který denně přinášel důležité zprávy, si začala připadat nepotřebná.
Jednoho listopadového večera seděla u krbu s Narcissou Malfoyovou a Anabelle Gouylovou v salónu rodičů snažíc se vést nenucený rozhovor, než se k nim připojí matka.
Paní Averyová vešla do místnosti několik minut poté, co se usadily, ale zůstala stát ve dveřích.
"Omluvte mě, máme tu malý problém, který potřebuji vyřešit s Aurorou." Usmála se, ale její oči zůstaly ostražité.
"Můžeme nějak pomoci?" zeptala se Narcissa zdvořile.
"Ach, děkuji, Narcisso, to nebude nutné. Bude to jen chvilička."
Střelila všeříkající pohled Aurořiným směrem. Její dcera chvíli nechápala, ale když se matka otočila k odchodu, rychle ji následovala. Paní Averyová nabrala svižné tempo, když vedla Auroru chodbou. Ta musela popoběhnout, aby jí stačila. V tom se od dveří do haly ozvaly hlasy. Matka prudce zastavila a vytáhla hůlku.
"Co se děje?" zeptala se Aurora zmateně, protože paní Averyová namířila na ni.
"Teď musíš zůstat zticha. Raději se ani nehýbej," řekla a položila špičku hůlky na Aurořino čelo.
Ta ztuhla. Ne pro to, co jí matka řekla. Ale jak to řekla. Její hlas postrádal pohrdání, které se nikdy nevytrácelo, nebyl ani tolik panovačný. Matčin pohled byl stále tvrdý, ale v jejím výrazu Aurora objevila něco nového - záchvěv citu.
Kde se hůlka dotkla jejího čela, ucítila Aurora zvláštní pocit, který se rozléval po celém jejím těle jako tekutina.
"Zůstaň potichu," řekla matka naléhavě.
Dveře do haly se otevřely a vešel otec. Jeho krok byl rychlý, rázný, jeho tváře rudé hněvem.
"Kde je?" štěkl.
"Kdo?" zeptala se paní Averyová s údivem.
"Aurora," vyplivl její jméno jako něco odporného.
"Myslím, že bude ve svém starém pokoji, chtěla si vzít domů koště, co tu zapomněla."
Rory byla ztracená. Co to mělo znamenat? To si jí otec nevšiml? A co to matka vyprávěla za pohádky?
V tom ji napadla bizarní myšlenka. Podívala se na své ruce, ale neviděla nic. Takže ta myšlenka tak bizarní nebyla. Matka ji zneviditelnila a lhala otci. Proč?
Pan Avery se otočil na podpatku a byl pryč.
"Pojď. Tiše," vyzvala ji matka a vedla ji skrz halu ke dveřím do zahrady.
Venku bylo velice chladno, zmrzlá tráva pod jejich nohama slabounce křupala.
Aurora za matkou omámeně klopýtala. Stále nevěděla, co se děje. Představovala si desítky možných scénářů, jeden nepravděpodobnější než druhý. Pro jistotu vytáhla svou hůlku.
Paní Averyová se neustále otáčela přes rameno, a co možná nejvíce se držela ve stínech stromů. Když došly k brance, která vedla do lesa, matka zastavila, hůlku v pohotovosti.
"Pojď sem," řekla někam k Aurořinu levému ramenu. Ta na vteřinu zaváhala, ale nakonec udělala jeden krok vpřed. Paní Avaryová natáhla ruku a dotkla se Aurořiny paže. Její dcera ztuhla v úleku. Byl to dotek, na který nebyla zvyklá - skoro něžný. Matka posouvala ruku výš, dokud nenahmatala čelo. Znovu na něj poklepala hůlkou a zvláštní pocit, který se rozlil po Aurořině těle před několika minutami, byl pryč. Byla zase viditelná.
"Co se děje?" zeptala se Aurora znovu a ustoupila o krok dozadu.
"Vědí o vás."
"Co?"
"Ty a Regulus jste zradili Pána zla. Smrtijedi o vás vědí, udělali jste chybu."
"Nechápu," zalhala Aurora. Co když ji matka jen zkoušela? Možná si to jen vymyslela. Tomu ale sama v hloubi duše nevěřila. Otec ji hledal a matka ji ukryla, lhala mu - ona, která se vždycky chovala podřízeně vůči svému muži.
"Tak to pochop. Nesmíš se vracet domů. Utečeš ze země. Hned. Nikde se nezastavuj, nikoho nekontaktuj. Jdi!"
Ale Aurora stála na místě jako přikovaná. Šok s každým matčiným slovem narůstal. "Ty mi pomáháš?"
Paní Averyová jen protočila oči, jako by nikdy neslyšela hloupější otázku.
"Proč?" tázala se Aurora dál.
Matka se ztěžka nadechla a na vteřinu zavřela oči. "Možná jsme si nikdy nerozuměly, ale jsi moje krev," na chvíli se odmlčela, její tvář ztvrdla v potlačovaném citu. "Nebudu přihlížet tvojí popravě," na konci věty její hlas malinko zakolísal a její tvář na chvíli odhalila podobu s Catrinou, její laskavou sestrou.
Nastalo krátké ticho, kdy si obě ženy zpříma hleděly do očí.
"Jdi," řekla starší z nich a otevřela branku za sebou.
Aurora nevěděla co říct, nevěděla co dělat. S pohledem stále upřeným na svou matku prošla brankou.
"Sbohem," špitla.
Než se přemístila, na vteřinu se jí zdálo, že se matce v očích lesknou slzy.
Objevila se na předměstí Londýna. Rozhlížela se po temných koutech ulice s bušícím srdcem, v každém zapraskání slyšela útok. Nevěděla co dělat dál, kam jít. Jestli byla pravda to, co říkal Regulus, brzy ji najdou podle znamení.
Regulus.
Matka říkala, aby se nevracela domů, ale tam byl Regulus, nikdo ho nevaroval.
Strach jí rychle napumpoval adrenalin do žil, přemýšlení bylo najednou snadné, rozhodování rychlé.
Přemístila se blízko domu. Dost daleko na to, aby její přemístění nebylo slyšet. Přikrčená doběhla ke dveřím.
"Silencio," zašeptala a opatrně otevřela dveře.
V domě byla tma, jen z obývacího pokoje do chodby pronikalo mihotavé světlo z krbu. Odtud také uslyšela hlasy.
"Vždycky jsi byl měkkota, Regu. Ale že se necháš zabít kvůli holce," posměšně si odfrkl Lionel.
"A ty jsi blbec, když si myslíš, že udělám, co si tvoje sestra přeje."
"Tak blbec… Crucio!"
Regulus bolestně vykřikl.
Aurora rychle nahlédla do místnosti.
Lionel a Severus Snape stáli zády, Regulus ležel na zemi svíjejíce se v křeči.
"Kvůli tomuhle jsme sem nepřišli," řekl Severus se znechucením v hlase. "Vezmi ho a jdeme."
'Teď nebo nikdy.'
'Petrifikus totalus,' pomyslela si s hůlkou namířenou na Snapea. Nečekala, jestli ho kletba zasáhne a hned kouzlo zopakovala na Lionelovi - ten se v poslední vteřině otočil, ale bylo už příliš pozdě. Regulusův křik ustal. Obě těla dopadla na podlahu s tupým úderem.
Aurora doběhla k Regulusovi, který stále ležel na zemi zamotaný do klubíčka s očima pevně zavřenýma, a klekla si vedle něj na podlahu.
"Regu?" oslovila ho třesoucím se hlasem.
Otevřel oči a vzhlédl k ní se slzami v očích.
"Jsi v pořádku?"
Přikývl.
"Kde je tvoje hůlka?"
"Pod knihovnou," odpověděl chraplavým hlasem.
Aurora ji přivolala a podala mu ji. Pak sebrala hůlku Lionelovi a Severusovi. Když vstávala od druhého z nich, neodpustila si poznámku: "Jaký je to asi pocit, Srabusi, být přemožen motákem?"
Regulus mezitím vstal. Ale vypadal pořád trochu omámeně.
"Jdeme," řekla rozhodněji, než se cítila, chytla ho za ruku a táhla ven. "Teď nás přemístím, dobře? Pevně se chytni," nastavila mu rámě. On ji ale nechytl. Místo toho si ji přitáhl k sobě a pevně objal.

"Dobře," špitla do jeho hábitu a přemístila je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama