22. Pojďmě domů

1. října 2015 v 13:52 |  Jen krev - kapitoly
V několika následujících dnech po svatbě měla Aurora jen zřídka volnou chvíli. Se zařizováním nového domu v Londýně bylo více práce, než by si dříve dokázala představit. Reguluse povinnosti u Smrtijedů vytěžovaly stále více, takže na všechno zůstala prakticky sama.
Rory byla za každé rozptýlení vděčná - neměla tak čas přemýšlet a propadat sebelítosti.
Regulus vždycky přišel až večer, najedl se, prohlédl si nejnovější úpravy domu, řekl Rory, co je potřeba vyřídit Brumbálovi a zase rychle zmizel.
Pátý den po svatbě přišel Regulus neočekávaně. Rory klečela na podlaze ložnice a poklepávala hůlkou na koberec, jehož vzor a barvy se pod jejím dotekem měnily. Polekaně sebou trhla, když si konečně všimla, že stojí ve dveřích.
"Ten smaragdově zelený se mi líbil."
"Zmijozel," odfrkla si naoko pohoršeně Rory a s provokativně pozvednutým obočím klepla hůlkou na koberec ještě jednou - pod jejich nohama teď byla zlato-šarlatová šachovnice.
Regulus se pousmál.
"Zítra už bychom se mohli nastěhovat. Pořád nám zbývá několik pokojů k zařízení, ale to podstatné už je, myslím, hotové."
"Dnes odjíždím," řekl zničehonic Regulus s náhle starostlivým pohledem.
"Kam? A na jak dlouho?" zajímala se Aurora. Náhlá vidina toho, že bude mít čas pro sebe, ji nadchla. Většinu času trávila sama nebo s Kráturou, kterého Regulus požádal, aby Rory pomáhal při zařizování. Ten, přestože jeho hlavní povinností byla péče o dům na Grimmauldově náměstí a starší manžele Blackovy, na úpravách jejich nového domu pracoval od úsvitu do soumraku, protože Reguluse bezmezně zbožňoval.
Někdy se sešla s Brumbálem, jindy s Lily, nebo zaskočila na Příčnou. A přestože toho nebylo mnoho co dělat, cítila se vyčerpaná.
Regulusův odjezd by znamenal klid. Prosté prázdno. Nemusela by být zodpovědná, statečná, snaživá.
"Asi na týden do Francie."
Nemusela se ptát proč. Jak to vypadalo, Voldemortovi začínala být Británie malá a zachtělo se mu vlády nad Francouzským ministerstvem kouzel. Jak Averyovi, tak Blackovi měli ve Francii kořeny a tudíž i známosti. Proto obě rodiny v posledních letech tak často jezdily do Paříže.
"Jedeš sám?"
"Ne, s tvým otcem, Belatrix a Abraxasem Malfoyem."
Přikývla, všichni zmínění měli ve Francii určitý vliv.
"Tak tedy za týden," řekl a chvíli ještě nerozhodně postával ve dveřích, než se přemístil.
***
Z týdne nakonec byly tři a možná by bylo i více, kdyby Orion Black nezemřel.
Při pohřebním obřadu se Rory postavila vedle matky. Nebyla si jistá, jestli Regulus dorazí. Za celé tři týdny jí neposlal jedinou sovu. Nakonec ho přece jen zahlédla, jak míří dopředu sotva minutu před začátkem.
Když obřad skončil a všichni se začali přemisťovat k Blackovým, kde se konala smuteční hostina, Rory se rozhodla se ještě trochu projít po ztichlém hřbitově.
Netrvalo dlouho a zjistila, že ji od nedalekých tisů pozoruje muž s knírem, který jí byl podivně povědomý. Když se ležérním krokem vydal k ní, zastavila se.
"Siriusi?" vykulila překvapeně oči, když byl sotva dva metry od ní.
"Paní Blacková," ušklíbl se, jako by snědl citrón.
"Co tu děláš?" zeptala se, přestože to bylo očividné.
"Tátu jsem měl docela rád. Jen se nechal moc ovlivňovat matkou."
Přikývla, protože nevěděla, co na to říct.
"Už půjdu. Přiveď toho troubu, co ho máš za manžela, trochu k rozumu, jo?"
"Možná má víc rozumu než ty."
Sirius pochybovačně nadzvedl obočí.
"Tak ahoj," řekl a pomalu odcházel pryč.
"Pozdravuj Potterovy a Remuse!" stačila ještě křiknout, než se přemístil.
Ne, pořád ho nechápala.
***
Smuteční hostina byla vůbec ta nejhorší, jakou Rory zažila. Nikdy se jí nechtělo více mlátit hlavou do stěny, jako toho dne. Když přišla do domu Blackových, nemohla nikde najít Reguluse, a tak se sklenkou vína procházela mezi zasmušilými hosty doufajíc, že ji brzy vysvobodí.
"…bylo určitě domluvené," dolehl k jejímu uchu útržek rozhovoru, který ji svým tónem zaujal.
"Jistěže domluvené, Averyovým se 'ne' neříká," souhlasil druhý ženský hlas.
Rory se ohlédla, aby zjistila, komu hlasy patří. Jen kousek od ní se bavily tři o rok starší dívky ze Zmijozelu.
"Nebyli ani na svatební cestě. Slyšela jsem, že spolu dokonce ani nebydlí."
"Ani dneska nestála vedle Reguluse. To je dost divné."
"Chudák Regulus, jako pravý Black si musel vybírat podle krve a ne podle charakteru."
"Nerada to říkám, ale původ, zdá se, není všechno."
Všechny mlčky přikyvovaly a pozorovaly Reguluse, kterého okolo ramen držela Aurořina o dva roky mladší sestřenice Melisa.
Toho už bylo na Auroru moc. Položila sklenku a místo ní si vzala celou flašku a do druhé ruky tác sýrů. Několik hostů se po ní překvapeně ohlédlo, když odcházela z místnosti. Dlouho nepřemýšlela a vydala se nahoru po schodech do Regulusova pokoje.
Tam položila jídlo i pití na psací stůl, skopla boty a zavrtala se do peřin v Regulusově posteli.
Neuvědomila si, jak moc byla unavená, dokud se o necelé dvě hodiny později neprobudila. Její zpola zalepené oči se nejdříve upřely na stůl. Lahev od vína, kterou přinesla, byla zpola vypitá, z tácu sýrů někdo ujedl.
Když se otočila na druhý bok, probudila Reguluse, který spal vedle ní.
Chvíli ho pozorovala, jak se zmateně snaží setřást ospalost, než se zeptala: "Už to dole skončilo?"
Podíval se na hodiny a zavrtěl hlavou. "Myslím, že ne."
"Proč jsi nenapsal?" zajímala se snažíc se skrýt výčitku.
"Stála bys o to?" ptal se hořce, jako by nechtěl znát odpověď.
Skryla svou tvář do dlaní. Regulus ji miloval, věděla to. Ale nevěřil, že by jí snad mohl být zase blíž. Ne vždy s tím byl smířený - jako právě teď. Za tu dobu, co byl pryč, se jeho postoj očividně změnil.
Rory byla zmatená, nerozhodná. Z jeho výrazu jí bolelo srdce, ale měla mu raději dát nějakou planou naději? Věci se přece nemohly vrátit zpátky. Někdy přemýšlela, jestli se nebránila tomu, co by mezi nimi mohlo být, jen ze strachu.
Volnou rukou ho pevně objala. Chvíli měla strach, že jí objetí nevrátí, ale nakonec si ji s odevzdaným povzdechem přitiskl k sobě.
"To naše hraní na dvě strany není sranda. Už z toho začínám bláznit," zašeptal Regulus do jejích vlasů. Pochopila, že se jí tím omlouvá.
"To já taky. Mám té zodpovědnosti po krk."
"Kdybychom tak mohli utéct a nechat věci, ať se vyřeší sami."
Rory chvíli mlčela, přemýšlela. "Tak pojeďme. Utečme alespoň na chvíli."
Regulus se jen ušklíbl, myslel si, že žertuje.
"Vážně. Pojeďme na svatební cestu. Nikomu to nebude divné, nikdo nám to nemůže odepřít."
Chvíli se jí s vážným výrazem díval do očí, jako by hledal odpovědi na nevyslovené otázky.
Rory na chvíli ovládl zvláštní pocit. Možná se mýlila, možná mezi nimi dvěma ještě nebyl konec.
"Dobře," řekl Regulus s úlevou. "Zařídím to, ano?"
"Jistě," souhlasila a znovu ho objala.
"Půjdeme domů?" navrhl Regulus.
"Pojďme domů."
Začali vylézat z postele, když si Aurora na něco vzpomněla.
"Dnes tam byl Sirius."
"Vím, poznal jsem ho. Neřekl bych do něj, že přijde."
"Vy dva máte tendenci jeden druhého podceňovat," usmála se Rory.
Regulus jen nechápavě pozvedl obočí a otevřel dveře na chodbu.
"Jsi rozcuchaná."
"Možná je to dobře," ušklíbla se Rory pro sebe. Kdyby tak ty holky ještě neodešli! Moc ráda by viděla jejich výraz, až se celá pomačkaná s Regulusem objeví.
"Co je?" nechápal její pobavený výraz.
"Nic. Jen už se těším domů."
***
Tak, jako tři uplynulé týdny, i ten večer nemohla Rory usnout. Předtím celé dny neměla co dělat, a tak večer nebývala unavená. A chyběl jí Regulus - už od prvního dne, kdy se do toho domu nastěhovala.
Po té, co se několikrát převrátila z jednoho boku na druhý a zpět, rezignovala na své marné pokusy usnout a sešla do přízemí, aby si uvařila čaj.
"Ahoj," ozvalo se z křesla, když procházela obývacím pokojem.
Zvykla si natolik, že tráví celé dny sama, že vystrašeně vyjekla.
"Promiň," řekl Regulus a zasmál se tak upřímně, jak už si Rory ani nepamatovala. Byl to smích z lepších časů. "Taky nemůžeš spát?"
Přikývla. "Můžu se přidat?"
"Jen když si doneseš skleničku," zažertoval.
"Co pijeme?"
"Náš svatební dar od Luciuse."
"Whisky moc nemusím, přinesu si medovinu."
"Jak si dáma přeje."
Když se Aurora vrátila s lahví a sklenicí, v krbu hořel oheň. Zastavila se ve dveřích a chvíli celou scénu pozorovala. I když si představovala, jaké krásné večery u světla krbu tu bude zažívat zabalená do deky, s horkým čajem, kávou nebo čokoládou v ruce, číst knihu, nebo jen tak snít, dnes to bylo poprvé, kdy v krbu oheň hořel. Za celou dobu, co tu bydlela, se neměla k tomu své představy uskutečnit. Neměla chuť se těšit z té pohody.
Posadila se na pohovku a přikryla se háčkovaným přehozem, který kdysi dostala od Catriony.
Regulus se zamyšleně díval do ohně, jen krátce se na ni podíval, když si přiťukli a zase pohled odvrátil.
Dlouho seděli v tichosti a upíjeli za svých sklenic.
"Jaké to bylo ve Francii?"
Unaveně si povzdechl.
"Nemusíš mi to říkat. Jen kdybys chtěl."
"Stejné jako tady, někdy šla jednání dobře, to nebylo tak špatné. Ale když dobře nešla… no, Bella má svoje osvědčené přesvědčovací techniky," jeho nálada se obratem změnila, potemněla. "Možná až to příště udělá, měl bych jí prostě něčím probodnout. Avada je pro ni až příliš dobrá."
Nežertoval.
Rory si ho starostlivě prohlížela. Měla radši zůstat zticha.
"Myslíš, že bys dokázal někoho zabít?"
Pokrčil rameny.
Zamyslela se nad tím. Sžíral ho hněv, strach, zoufalství a bolest. A přitom v něm viděla hluboce skrývaný soucit, dobro, sebeobětování.
"Myslím, že ne," řekla svůj závěr na hlas.
Krátce se na ni podíval. Viděla v jeho výrazu nerozhodnost. Jako by si stále nebyl jist svým postojem vůči Rory a jejich podivnému vztahu.
"Ale ty taky ne."
"Ne, já taky ne," souhlasila a nalila si další sklenici medoviny.
Oba ztracení ve vlastních myšlenkách pozorovali poskakující plameny v krbu.
"Co ti dnes říkala Melisa?" napadlo najednou Auroru.
Zamračil se, jak se snažil vzpomenout si. "Nevím," přiznal.
Ta odpověď ji potěšila.
"Chybí mi famfrpál," zasnil se najednou.
"Tomu rozumím."
"Tobě nechybí?"
"Víc mi chybí náš předloňský tým."
"Jak se vlastně daří Potterovým, Marianě a Mattovi?"
"Matt pracuje u svého táty, Mariana na Ministerstvu. A Potterovi? Někdy mám pocit, že zkaramelizuju, jen je spolu vidím," zasmála se. "Jsou šťastní, bláznivě zamilovaní, moc jim to přeju."
"To zní dobře, obyčejně."
Položila sklenku na stolek. Už delší dobu jí ležela v hlavě neodbytná myšlenka. Dnes se neustále dožadovala její pozornosti.
Sevřela Regulusovu ruku ve své a donutila ho tak, aby se na ni podíval. Jeho výraz byl nechápavý, tvrdý… obranný.
Druhou rukou ho pohladila po tváři. Svaly v jeho obličeji se napnuly.
Jeho reakce jí vehnala slzy do očí. Zaváhala, ale nepustila ho.
Avšak když ho políbila, reagoval automaticky. Nedokázal jí odolat.
Tělo jí v minutě rozbolelo dlouho potlačovanou potřebou. Vše bylo v pořádku.

S rozzářenýma doširoka otevřeným očima se odtrhla od Reguluse, aby se mu mohla podívat do tváře. Zasmála se jeho omámenému nevěřícímu výrazu. To jí stačilo. Vstala a se všeříkajícím pohledem čekala, dokud ji nenapodobí, než ho vedla dál do své ložnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama