Březen 2015

17. Přítel nad zlato vzácnější

28. března 2015 v 18:52 Jen krev - kapitoly

To léto bylo chladné a deštivé. Slunce se vždy objevilo jen na krátkou chvíli - než stačilo zahřát zem, po obloze se roztáhly mraky.
Aurora trávila první tři týdny prázdnin v Paříži, kde na ní dávala pozor babička. Rodiče, bratra, ani kamarády nevídala. Poslušně cvičila na klavír, studovala francouzštinu a chodila jen tam, kam jí babička dovolila.
Měla tu starou ženu docela ráda. Nebyla tak upjatá jako její dcera, Aurořina matka. Vlastně vypadala a i se chovala jako Catriona, nebyla ale tak přátelská. Nebyla špatný člověk, jen v ní bylo příliš aristokratické pýchy, nepustila si nikoho příliš blízko.
Přestože Rory působila vyrovnaně, často se jí zmocňovalo zoufalství. Byla vystrašená z toho, že netušila, co se s ostatními děje. Sovy jí posílaly jen spolubydlící z Bradavic, Marianna a Lily. Žádná zpráva od Elen, Reguluse ani rodičů. O poslední jmenované obavy neměla, spíš se obávala o ty, kteří s nimi přišli do styku.
Nevědomost byla strašlivá.
Neminula hodina, aby nevzpomínala na všechny, které tolik milovala. Bradavice jí chyběly jako nikdy dřív. Toužila vidět Lily, Jamese, Siriuse a Marianu co nejdříve. Nevěděla, kdy její odloučení od světa skončí a tihle čtyři se po prázdninách do Bradavic už nevrátí, neviděla by je tedy dalšího půl roku.
Stýskalo se jí i po nakažlivém Jennyině humoru, po nudných školních dnech a obyčejných problémech.
Srdce se jí vždycky na chvíli zastavilo, když vzpomínala na Elen. Věděla, že má povinnosti u Smrtijedů, ale nezmínila se, že nebude moci psát. Nepřirozené ticho z Eleniny strany působilo zlověstně.
Regulus. Přes den se na něj snažila nemyslet. Po večerech jí pak často bylo do pláče. Měla o něj strach, chyběl jí, ale proto neplakala. Cítila, jak se z ní pomalu vytrácí vzpomínka na něj. Bylo stále těžší si vybavit blažený pocit v jeho blízkosti, chvějivé vzrušení, když ho viděla přicházet, chuť jeho rtů, dotek na holé kůži. Nechtěla zapomenout, ale dělo se tak. Všechno to bylo příliš nové, příliš krátké a povrchní na to, aby vzpomínky zůstaly živé.
Koncem července se konečně dostala zpátky do Británie. Babička musela na pravidelnou prohlídku k Mungovi a Auroru vzala s sebou.
Ta, zatímco na ní čekala, bloumala chodbou a nezaujatě si prohlížela obrazy na stěnách a informační tabulky u dveří.
"Rory?" vytrhnul ji ze zamyšlení známý hlas.
"Iane!" rozzářila se, když spatřila svého bývalého lektora.
"Co ty tady?" zeptal se s úsměvem, který jasně říkal, že ji moc rád vidí.
"Jen doprovázím babičku. Ale co ty? Pracuješ tady?" zeptala se na očividné, protože byl oblečen stejně jako všichni lékouzelníci.
"Ne," rozesmál se. "Jsem tu přes prázdniny na praxi. Chodím na Neuchâtel a ještě nějakou chvíli budu," vysvětlil.
Neuchâtel byla jedna z nejprestižnějších kouzelnických univerzit v Evropě. Ukrývala se kdesi ve Švýcarsku a zaměřovala se především na obory spojené s lektvary. Na školu bylo těžké dostat a studium nebylo o nic jednodušší. Avšak většina evropských lékouzelníků prošla touto institucí.
"Je to tak hrozné, jak se říká?" zeptala se Rory. Byla zvědavá na univerzitu, o níž slyšela jen z úst lidí, kteří ji nestudovali.
"Dá se na to zvyknout," řekl s povzdechem. "Chtěla bys to zkusit?"
"Já a lektvary?" rozesmála se a zavrtěla hlavou.
"A jak vlastně dopadly NKÚ?"
"Málem jsem umřela smíchy, když mi loni došla sova s výsledky."
"A? Jak dopadla Obrana?" zajímal se.
"Vynikající. Ještě jednou děkuju."
"Byla to zábava, vlastně celé Bradavice byly. Zrovinka včera jsme s Elen vzpomínali…"
"Tys viděl Elen?"
"Jo. Zastavila se u mě doma s vyvrknutým kotníkem. A za nic na světě jsem ji nemohl donutit nechat si to ošetřit někým od Munga. Nevěděl jsem, že se tolik bojí lékouzelníků," zasmál se pobaveně. Ale Rory se k něm nepřidala. Elen se nikdy lékouzelníků nebála, vlastně byla hypochondr, u Munga se ukazovala tak často, že ji někteří zaměstnanci znali jménem. Měla snad strach z někoho konkrétního?
"Auroro?" zavolala ji z druhého konce chodby babička.
"Už jdu!" odpověděla.
"Ráda jsem tě viděla, musím jít," řekla s omluvným úsměvem.
"Jasně," přikývl, "taky jsem tě rád viděl."
"Kdyby se u tebe Elen ještě zastavila, vyřiď jí prosím, že jsem v Paříži. Jen s babičkou."
Otočila se a rozběhla se chodbou k východu.
***
K Aurořině úlevě a radosti jí Elen poslala dopis o tři dny později. Chtěla se sejít u Louvru následující večer. Ten večer měla babička naštěstí své vlastní plány, takže nechala Auroru v domě samotnou. Ta se vyplížila ven, jen co se babička přemístila.
Měla trochu zpoždění, ale když dorazila na místo, Elen zatím nebyla nikde v dohledu. Rory se posadila na lavičku a pozorovala holuby, kteří se slétli, aby posbírali drobečky suché bagety, které jim házela maminka se svou asi čtyřletou holčičkou. Pokaždé, když k ní některý z ptáků přišel blíž, pokusila se ho chytit do svých baculatých ruček, ale to se jí nikdy ani zdaleka nepodařilo. Přesto to zkoušela znovu a znovu a svým nepodařeným pokusům se rozjařeně smála.
Rory se při tom pohledu zvedly koutky rtů do úsměvu.
"Ahoj," řekla Elen unaveným hlasem a sesunula se na lavičku vedle kamarádky.
"Ahoj," odpověděla jí Rory s úlevou a teprve poté se k ní otočila.
"Šla bych někam."
"Víno?"
"Ano."
Moc toho nenamluvily, než došly do malé kavárny, kde si objednaly víno. Některá slova nepotřebovala být vyslovena, obě nasávaly tu jednoduše uklidňující atmosféru, která se mezi nimi vznášela - pocit domova.
"Kde jsi byla?" započala rozhovor Rory.
"Různě, bylo to náročné. Nemohla jsem nikomu napsat," řekla Elen neurčitě. Ale její pohled pověděl mnohem víc. Čas, který se neviděly, musel být pro Elen těžký. Prožila si něco, co jí vzalo všechnu obvyklou energii. Vypadala, jako by na svých ramenou nesla všechny starosti světa.
"Slyšela jsem o tvé noze," vzpomněla si na Ianovu historku.
"Ano, to bylo nepříjemné."
"Jak se to stalo?"
"Že se ptáš, my dvě přece běháme úplně stejně. Příšerně," poprvé se usmála.
"Utíkala jsi k něčemu nebo před něčím?"
"Před NĚKÝM," zdůraznila Elen.
Aurora chápavě přikývla.
"Chyběla jsi mi."
"Já vím," pousmála se smutně Elen. "Bála jsem se tě kontaktovat dřív, nadělala jsem si nepřátele. Ian mi vyřídil tvůj vzkaz."
"Myslela jsem si to - že se před někým skrýváš."
"Neříkej nikomu, že jsi mě viděla, prosím."
"Neřeknu," slíbila Rory a starostlivě si kamarádku prohlížela.
"Jaké bylo tvé léto?"
A Rory jí vyprávěla o všech maličkostech, které se udály, a Elen se shovívavě usmívala, jako by neposlouchala kamarádku, ale spíš své dítě, jako milující matka.
"Vidělas Reguluse?"
"Ano," odpověděla na Roryinu otázku Elen. "Vícekrát."
"A?" nenechala se jen tak odbýt. Musela vědět víc. Její život se od těch dvou vzdaloval a ona už nemohla jen nečině přihlížet.
"Změnil se. Zvážněl. Zestárl. Skoro ho za ten měsíc nepoznávám."
"Myslím, že ta proměna začala už dávno, jen ji přede všemi skrývá," zamyslela se Aurora.
"Asi ano," přisvědčila a její výraz se na chvíli uvolnil. "Je to zvláštní…"
"Co?
"I když jsi byla stovky kilometrů daleko, přesně jsem věděla, co by sis myslela."
"Zažívám úplně to samé. Asi se známe už příliš dlouho," zasmála se tomu Rory.
"Víš… možná už se nebudu moci vrátit do Bradavic."
Aurora na to nic neřekla, vyvolalo to v ní obavy, ale vlastně vůbec nepřekvapilo.
"Kdybych se už neukázala, předáš něco Brumbálovi?"
"Brumbálovi?" nechápala. "Proč jemu?"
"Protože stojí na té "správné" straně."
"O čem to mluvíš?" ztrácela se Rory v jejích neurčitých náznacích.
Elen si povzdechla, jako by se nemohla rozhodnout, co všechno může prozradit. Sklopila zrak a z kabelky vytáhla tlustou hnědou obálku.
"Brumbál otevřeně vystupuje proti Voldemortovi. Chci mu pomoci. Tohle by mohlo mít význam," podala Auroře obálku. "Nemůžu mu to poslat po sově, není to bezpečné, a nemám žádné jiné možnosti, jak mu to doručit. Zvládneš to?"
"Jistě," řekla bez rozmyslu. Chtěla být pro jednou užitečná.
"Nesmí se to dostat do nepovolaných rukou," upozornila ji.
"To mi došlo," přikývla Rory. Dál se na nic neptala. Nechtěla vědět, co je v obálce. Víc ji zajímalo, co se stalo s Elen. Jako by před jejíma očima zestárla o deset let. Před chvílí tu seděla bláznivá, šťouravá, nezkrotná puberťačka. Ale teď na ni shlížela dospělá, vážná, cílevědomá žena. Co se to s nimi se všemi dělo?
"Budu už muset jít," řekla najednou.
"Aha. Uvidíme se ještě do konce prázdnin?" zadoufala Rory. Nikdy Elen neměla radši než právě teď. Vybavila se jí všechna společná léta v Bradavicích, každá hádka i každé usmíření. Znala ji do poslední buňky, viděla do její mysli. A přece se ji nikdy nesnažila pochopit. Elen pohrdala všemi, a dávala jim to dost jasně najevo, ale když někdo slabý potřeboval její pomoc, stála za ním pevně.
"Snad by to šlo zítra. Ve tři u Louvru?"
"Ano, to by šlo," souhlasila Aurora.
"Když tam nebudu na čas, nečekej mě, dobře?" řekla ještě Elen, když se před kavárnou loučily.
Na rozloučenou ji Rory sevřela v náručí.
"Nesnáším tě. Víš to?" řekla Elen kysele, ale pak se rozesmála a objala kamarádku zpět - pevně, jako by to bylo naposledy.
"Vím. Protože jsem nejsobečtější, nejustrašenější a nejlínější stvoření, jaké znáš," citovala Aurora všechna nepěkná nařčení, která kdy z Eleniných úst slyšela se smíchem i slzami v hlase. "Nesnášíš mě, protože mě přes to všechno miluješ a vždycky budeš."
Chvíli tak stály a jen tiše plakaly jedna druhé na rameno, aniž by vlastně věděly proč.
***
Byl jeden z oněch vzácných letních dnů a ulice Paříže zaplnili turisté i obyčejní lidé, kteří všichni chtěli vychutnat krásy, vůně a chutě, které léto nabízelo.
Rory vyrazila skoro hodinu před smluveným setkáním. K Louvru to sice nebylo daleko, ale ona už v domě nemohla vydržet ani vteřinu. Každého koutku domu měla plné zuby.
Po včerejším večeru se navíc těšila na Elen. Měla pocit, že mezi nimi konečně spadla pomyslná zeď, kterou vybudovaly společně na lži, zatrpklosti a ukřivděnosti. Co záleželo na takových nepodstatných věcech? Blížily se zlé časy a Rory věděla, že je tu alespoň jeden člověk, který za každé situace bude stát na její straně. O kterého se bude moci vždy opřít, i kdyby selhala stokrát.
Čekala dohodnutém místě ještě hodinu po smluveném čase, ale jak se obávala, Elen se neukázala.