6.Svatba

25. února 2015 v 23:11 |  Jen krev - kapitoly
Aurořina kolej a povaha nepřipadaly Averyovým dosti důstojné. Avšak o její vzhled pečovali jako o vzácnou květinu - křehkou a jedinečnou. A tak se ani příliš nedivila, když se sobotního rána probudila s vlasy dlouhými do půli zad v tmavě blonďaté, která byla její přirozenou barvou. Její drahá matinka pravděpodobně v noci kouzlila. Koneckonců jí už stejně lezlo krkem, že se každé ráno probudila s hlavou připomínající tvarem mořského ježka.
Posadila se před zrcadlo a nechala služebnou, aby ji učesala. Potom si nechala vlasy natočit do přirozených loken a ozdobila je stříbrnou čelenkou.
Ve skříni už na ni čekal půlnočně modrý hábit. Byl ušitý z lehké klouzavé látky, měl upnutý vršek a dolů se hodně rozšiřoval. V pase byl převázaný hedvábnou krémovou stuhou. Aurora si ho oblékla a obula se do krémových lodiček. To všechno ještě doplnila perlovým náhrdelníkem a perlovými náušnicemi. Pak ji služebná nalíčila.
Když bylo dílo dokonáno, Aurora se dlouho prohlížela v zrcadle. Všechno to bylo tak pohodlné a krásné. Přemýšlela, jestli by vůbec byla schopna žít v chudobě bez blahobytu. Jestli by dokázala opustit teplo domu, báječné chutě, bezpečí, luxusní vůně, hedvábí, lesk stříbrných příborů a diamantových náhrdelníků. Denně musela snášet odmítání, nátlak, nesvobodu, ale to se dalo snadno přehlédnout. Neměla důvod to všechno opouštět. Neuměla si představit důvod, který by jí donutil odejít.
Svatba… ano, ta její se také blížila. Jednou se bude muset vdát a výběr bude omezený nebo žádný. Proto o ni rodiče pečovali jako o růži. To koneckonců také byla, jen růže, krásná a vznešená. Její odpor bude vnímán jako trny a o ty nikdo nestojí. Co s takovou růží? Nechat uvadnout. Ano, to by udělali, kdyby odporovala, vyhnali by ji do chudoby, bídy a strastí obyčejných lidí. Raději bude růží ve skleníku než ubohým plevelem.
***
Svatba byla velkolepá. Tuny květin, litry šampaňského, podmanivá hudba. Hostů bylo na tři sta a všichni nesli jméno, které něco znamenalo.
Hlavní pár byl prostě dokonalý. Narcisa nesla své jméno právem. Její čistá pleť byla bledá jako sníh a plavé vlasy měla rovné a jemné. Přestože byla vysoká, působila drobně a roztomile jako panenka. Kdyby tvrdila, že jejími předky jsou víly, nikdo by jí nemohl odporovat, skutečně tak vypadala.
A Lucius? Zkrátka pravý Malfoy. Na všechny, co měli jen o kapičku méně vznešený rodokmen, shlížel, jako na něco, co se mu přilepilo na podrážku boty. Celý obřad uchoval kamennou tvář, ani jednou se neusmál, jako by snad šlo jen o nějakou formalitu. I když to tak vlastně bylo. Formalita, kterou si zvýšil jmění a prestiž.
Rory si musela přiznat, že Lucius měl všechno, co bylo na aristokratech tak přitažlivé. Ten jeho spalující pohled, sebevědomí, vážnost. A k tomu všemu vypadal jako anděl. Anděl zkázy.
***
Aurora považovala všechny ty snobské večírky za nudné, protože šlo pořád o to samé. Jen se mluvilo o ničem a k tomu hrála tichá nudná hudba.
Ale svatby byly jiné. Všechny ty vážené dámy a vznešení pánové výjimečně ukazovali, že jsou také lidmi. Alkohol tekl proudem, hudba hrála nahlas, tančilo se a mluvilo - konečně - o Něčem (Snad bylo strůjcem dobré pití.). I Rory je měla ráda, bavily ji.
Sice ji mrzelo, že teď nemůže být ve Walesu, ale už ne tolik, jako předtím, v podstatě o nic nepřicházela, došlo jí. Tahle svatba bude také dobrá, ne-li lepší.
"Rory?" Přibližoval se k ní Ian Phillips - sedmák z Havraspáru. Jak už se svěřil včera, byl Luciusův bratranec přes koleno. Na většině podobných akcí se neukazoval - narodil se do podobné rodiny jako Elen, byl čistokrevný ale chudý. Měl vlnité tmavé vlasy, opálenou pleť a tmavé, skoro až černé oči. Takové, na jaké se musíte dívat, protože je na nich něco zvláštního.
"Málem jsem tě nepoznal," přiznal.
"To já sebe ráno taky ne," přitakala a zasmála se. "Asi se naši báli, že jim udělám ostudu."
Chvíli ještě postávali u stolů s občerstvením a zkoušeli s jakým ovocem chutná šampaňské nejlépe. Mezitím dopodrobna rozebrali všechny letošní školní famfrpálové zápasy. Ian byl sympatický a dalo se s ním bavit prakticky o čemkoli. Po dvou skleničkách už zbývalo ochutnat jen mango a citron. Oba si je znechuceně prohlíželi.
"Nesnáším mango," zaúpěla Rory.
"Tak si půjdem zatancovat," rozhodl Ian a práskl se svou třetí skleničkou o stůl tak silně, že se jí nožička odlomila. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Rory se na něj jen blaženě usmála a přijala nabízené rámě.
Odtančili jeden valčík a podávala se večeře. Zasedla k jednomu z kulatých stolků, kterých tu mohlo být snad čtyřicet. Tenhle byl určen její rodině.
"Dobrý večer, máti, otče, Lioneli," pozdravila je se zdvořilostí minulého století (nebo předminulého?) a pustila se do jídla.
"Ten chlapec se nehodí k tvému postavení, Auroro," projevila okamžitě svůj nesouhlas matka.
Aurora jí - jemně omámená šumivým vínem - odpověděla: "Vím. Berte to tak, že jen udržuji dobré vztahy s nižšími vrstvami. Sluhové se vždycky hodí." Jen co to dořekla, litovala toho. Bylo to tak ošklivé - ne, doslova hnusné. Ian k ní jen projevil přátelství a ona o něm mluví, jako o méněcenném a to jenom aby se zavděčila lidem, kteří o to vlastně nestojí, a už vůbec si to nezaslouží. Stává se snad skutečnou součástí Averyovy rodiny?
Na druhou stranu, kdyby řekla něco, s čím souhlasí, jen by jí to přineslo problémy.
"Ach. To jistě," přitakala matka, celá zaskočená jejím tvrzením. Zaraženě na sebe s panem Averym pohlédli. Co se to stalo? Že by snad jejich úsilí vychovat z Aurory pravou aristokratku nebylo zbytečné?
Dojedli v tichosti, ale když už Aurora odcházela, neodpustila si matka poznámku: "Věnuj se, prosím, i někomu jinému." Mohla na rovinu říct: Nebav se s chudáky.
"Máti, všichni jsou tu z dobrých rodin, ale prakticky nikdo bohatší než my," konstatovala s ironií. "Kdo je podle tebe vhodný?" otázala se a byla předem rozhodnutá, že s tím člověkem do konce večera nepromluví.
Rodiče si museli všimnout jejího vzdorného pohledu, ale nakonec jí otec odpověděl: "Regulus Black má skutečně dobré vychování."
,Má skvělý rodokmen,´ přeložila jeho výpověď Aurora. Otočila se a odešla.
Byla vděčná, že její rodiče nevědí, s kým tráví čas v Bradavicích. I když je to tolik nezajímalo. Tam nebyla pod drobnohledem "společnosti".
Večírky, svatby, oslavy - jen předvádění vlastní nadřazenosti. Právě tady musela zapůsobit. Být jen nádhernou chladnou růží.
Vyhledala v davu Iana a zatáhla jej na parket. Hráli waltz, pomalý a houpavý.
"Vaši nás spolu asi nevidí rádi," dumal.
Aurora se otočila a na kraji parketu spatřila své rodiče, kteří se bavili s Blackovými a po očku svoji dceru s odporem sledovali. Naštvaně si odfrkla.
"Neboj se. Mám spoustu příbuzných tvého postavení." Usmál se chápavě. "Vím, že k takovým jako jsi ty se obyčejní lidé jen tak nepřiblíží. Nejsem hlupák, abych šťouchal do vosího hnízda."
Dál se usmíval na Auroru, která nebyla schopna slova. Pár taktů odtančili v tichosti.
"Vím, že přesto, jak jsi krásná, chytrá a nezávislá, nebudeš mít na výběr - vdáš se za toho, koho ti rodiče přisoudí a všechny překážky - třeba i milovaného přítele - bez milosti odstraní."
Aurora rychle zamrkala, aby se zbavila slz, které se jí hrnuly do očí.
"Ach… žijeme v jiném světě," posteskla si. "Peníze a sláva znamenají moc, ale také obrovskou zodpovědnost. Ano, jsi moc pozorný. Bradavice jsou má svoboda. Až dostuduji, ztratím ji," přiznala. Nikdy si toho nebyla vědoma jako právě teď. "Nejspíš mě čeká život jako lapeného slavíka. Život v kleci."
"Ne. Ne jako slavíka. Ten může ulítnout, jen když jeho věznitel udělá chybu. Ale jak jednou vzlétne, už jej nikdo nezastaví a je navždy volný. Ty budeš jako..." zamyslel se, "jako trosečník... na neznámém ostrově. Žijící v teple, obklopená nádherným okolím, plejádou vůní, barev a chutí. Kdykoli můžeš odejít. Ale okolo takového ostrova je nebezpečný oceán a je jen mizivá šance, že při pokusu o útěk potkáš loď, která by tě zachránila před utonutím nebo sežráním žraloky."
"Trefné přirovnání."
Dotančili v tichosti.
"Nebudu tvé rodiče dál pohoršovat." Ian ji odvedl na okraj parketu, s úsměvem jí políbil ruku a otočil se k odchodu. "Sbohem, Auroro Averyová."
Ještě dlouhou chvíli stála na stejném místě a pozorovala jeho vzdalující se záda. Jeho chování a slova ji naprosto uchvátily. Necítila žádné silné emoce, jen toužila s ním zase mluvit.
¬*
Přes svoje předsevzetí se nakonec tanci s Regulusem neubránila. Navíc nemohla nemyslet na jejich setkání u Blackových. Nemohla se mu od té chvíle ani podívat do očí.
Při tanci s ním si uvědomila, že Ian byl úžasný tanečník, tak skvělý, až se jí chtělo smát nadšením, když se spolu vlnili po parketu. S Regulusem už to bylo horší. Ne, že by byl nějaké nemehlo - to vůbec ne! Ale vedle krále je každý kníže jen prach. Po jednom tanci se vymluvila, že už ji bolí nohy a posadila se k baru.
"Vodu s ledem a citronem," požádala vysokého barmana. Musela vypít něco jednoduchého a studeného protože s každou minutou bylo v sále tepleji a dusněji.
"A to samé co nám," doplnil ji blonďák sedící vpravo na vedlejší židličce.
Nadzdvihla tázavě jedno obočí. "Přece nebudeš pít jen vodu," odpověděl hnědovlasý kluk, který jí seděl po levici, na její nevyslovenou otázku. Oba museli být tak o tři čtyři roky starší.
"Vás neznám," přiznala s úsměvem.
"Já jsem Henry a ten květák vedle je Nikola. Jsme bývalí spolužáci z Kruvalu."
To všechno vysvětlovalo - kdyby chodili do Bradavic, určitě by si je pamatovala - tolik studentů, aby si je nezapamatovala, tam zase nebylo.
"Květák?" podivila se Aurora a prohlédla si blonďáka Nikolu. Měl kulatější obličej a vlasy kudrnaté. To označení možná bylo trefné. Ale koneckonců nebyl nijak ošklivý. "Já jsem Rory."
Poděkovala číšníkovi za nápoje, vypila sklenici vody do dna, objednala si další a mezitím s podezřením prohlížela malou skleničku, kterou jí kluci objednali. Nemělo to žádnou vůni ani barvu. Veritasérum?
Ochutnala a potom do sebe obrátila celou skleničku. Trochu se otřásla, když jí alkohol sežehl hrdlo.
"To se dalo od Kruvalu čekat - vodka."
"Přece nebudem pít tu vaší břečku... jak že tomu říkáte? Whisky?" rýpnul si Nikola.
"S dovolením se budu bránit. Většina mých předků pochází z Francie. Jsem věrným zastáncem vína."
"Hm... takže jsi Krásnohůlka?"
"Ne, ne," zhrozila se naoko "bohudíky ne. Věrná Nebelvírka z Bradavic."
"Nejsou to ti stateční až za hrob? Nebo lépe řečeno: statečností do hrobu?" zeptal se Henry.
"Nebudeme přece všechny házet do jednoho pytle... Já taky netvrdím, že když jste z Kruvalu, musíte zákonitě používat černou magii."
Kluci na sebe mrkli.
"Jen je to pravděpodobné," dodala.
A od té doby měla všechno rozmazané. Pamatovala si, jak ji Henry představoval několika dalším kamarádům. A potom všichni seděli na baru a ještě s dalšími třemi Krásnohůlkami pili jednu sklenku za druhou. Rory cítila, jak se s ní všechno motá a napadaly ji jen samé šílené věci. A najednou všichni stáli venku jen v těch skrovných společenských hábitech a koulovali se - dlouhá mezera - stála před krbem a Ian ji podpíral - nic - ležela v posteli, mokré vlasy ji studily na tváři a měla pocit, jako by plula na lodi a ta se houpala - všemi směry a šílenou rychlostí. Velice intenzivně cítila svůj žaludek, plíce, srdce a krev, která ji bouchala do spánků a snad všech částí mozku. Takhle prostě nikdy nemohla usnout. Přála si, aby toho nikdy tolik nevypila, aby rychle usnula, aby tohle nemusela prožívat, a zároveň to nebylo možné a dohánělo ji to k šílenství. Také ji napadlo, že možná umírá... člověk se nemůže cítit tak hrozně a neumírat...
A pak spala dlouhým a tvrdým spánkem, který by nedokázal přetrhnout ani levicorpus.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama