5.Milované chyby

25. února 2015 v 23:11 |  Jen krev - kapitoly
"Užila sis večírek?" zeptala se sarkasticky Elen.
Rory polekaně cukla hlavou.
Hnědovláska si sedla naproti ní nevšímajíc si opovrhujících pohledů nebelvýrských.
"Báječně," odpověděla Rory s úsměvem a ukousla velký kus topinky, aby měla dost času na vymýšlení lepší odpovědi.
"Black na tebe zírá," konstatovala nezáživně Elen. Rory střelila pohledem k Siriusovi.
Měla pravdu, díval se na ni. Ale neuhnul pohledem, jak to obvykle dělají lidé přistižení při pozorování. Aurora párkrát zamrkala, jako by se tak dokázala snést zpátky na zem a zase se vrátila pohledem k Elen, která tázavě nadzvedla jedno obočí a ironicky se šklebila. "Měla jsem na mysli Reguluse... Co máš se Siriusem?"
"Kočku, šest dětí a dům na Bahamách," zažertovala. "Nic," hlesla po chvíli nepřesvědčivě. "Vážně."
"On to asi vidí jinak."
"Hm." Snažila se zachovat klidný výraz. Z Elenina tvrzení se jí chtělo bláznivě smát.
"Je to ještě malej fracek."
"Je starší než my," odporovala jí Rory, i když věděla, že takhle to Elen nemyslí.
"Ale chová se tak... počkej... snad s ním něco nechceš mít?!"
Rory úpěnlivě pozorovala svoje ruce.
"A to si myslíš, že to má budoucnost?" útočila na ni dál. "S ním?"
Měla pravdu. Žádná budoucnost. Ale copak jí na tom záleželo? Nehodlala mu přece rovnou skákat do postele. "Ještě si ho nechci brát, takže klid, jasný? Je to jen kamarád. Jestli to nepochopil, není to moje věc." ,Kdy jsem se naučila tak přesvědčivě lhát?´ Na Elen bylo znát, že tomu uvěřila.
Nevěděla, jak dlouho dokáže udržet ledabylý výraz. Popadla ještě jednu topinku a vstala. "Jdu si lehnout, byla to dlouhá noc."
*
Týden po vánočních prázdninách nebyl pro Rory právě procházkou Medovým rájem. Elen ji pronásledovala na každém kroku, a někdy až do hodin, které neměly společné. Trvala na tom, aby psaly úkoly v knihovně a propouštěla ji až pár minut před večerkou. A skutečně se jí dařilo to, co zjevně zamýšlela - Aurora Siriuse mimo vyučování neviděla.
Ne že by s Eleniným chováním Rory souhlasila, ale nechtělo se jí odporovat, aby v ní nevzbudila podezření. Počká, až Elen poleví na ostražitosti.
Od spolužaček se dozvěděla, že se Sirius hned v sobotu rozešel se svou přítelkyní. Jen marně se snažila v tom nehledat svůj podíl. A také se snažila předstírat, že je jí to naprosto jedno.
Ve čtvrtek měla konečně možnost strávit odpoledne o samotě. Elen měla poslední hodinu Péči o kouzelné tvory. Profesorka si potrpěla na ukázkové hodiny, takže často zavlekla svoje studenty do zapovězeného lesa, aby viděli všechno hezky zblízka. A čas byl pro ni pojem, nad nějž se zcela povznášela. Takže bylo dost možné, že se Elen vrátí až za půl hodiny.
Neváhala ani minutu a rozběhla se k učebně jasnovidectví. Jen kousek od ní zahnula do postaraní chodby a vešla do malé světlé místnosti. Byla prázdná, jen u okna stálo nádherné lesklé křídlo. Rory vytáhla z batohu noty a posadila se na židličku před klavír.
Každou neděli večer chodila na soukromé hodiny hudby, které učila profesorka věštění z čísel. Aurora věděla, že musí začít cvičit. Stará profesorka už jí několikrát vyhrožovala ukončením jejich setkání, jestliže se nezačne snažit.
Rory tak dokázala spojit příjemné s užitečným - splní přání svojí učitelky a zároveň se na pár hodin zbaví Elen - ta by ji tady nikdy nehledala.
Rory hudbu milovala a jak jednou sedla ke klavíru, nechala se strhnout jeho rozmanitým hlasem. Lehkým, veselým, hravým, ale i vážným, temným a teskným. Milovala, jak se ozvěna tónů nesla prázdnou místností a vnášela do ní život a barvy. Pouhá hudba jí dokázala omámit smysly, okouzlit mysl. Uměla rozesmát i rozplakat.
Elen to nechápala. A nikdy nemohla.
*
V šest hodin si sbalila noty a vydala se na večeři. Elen chodila jíst až před osmou, takže by se jí mohla ještě vyhnout…
Když se po večeři vracela na kolej, uviděla ji v chodbě před sebou. Naštěstí se hnědovláska dívala stranou, takže Rory zatím nezaregistrovala.
Ta rychle zacouvala do tajné postranní chodby, která se schovávala za gobelínem a přitom do kohosi vrazila. Byl to - jak jinak - Sirius.
"Co..." začal, ale ona mu přitiskla ruku na ústa a zaposlouchala se.
Jen co odezněl klapot kroků, oddechla si.
"Kdo to byl?" zašeptal Sirius.
"Elen," opověděla s mírnou záští. Cítila se trochu provinile, jen co to dořekla. Měla Elen vážně ráda a věděla, že se jí snaží chránit před jakýmkoli nebezpečím. Racionálně viděla všechno špatné na Siriusovi a hluboko uvnitř musela dát Elen za pravdu. Ale také jednou v životě nechtěla být racionální. Neustále po ní někdo vyžadoval, aby se tak chovala. A toho už měla plné zuby. Chtěla být dětinská, chtěla dělat chyby. A Sirius byl okouzlující, dech beroucí chybou.
Zase nemohla spustit oči z jeho tváře. Zase jí bušilo srdce jako splašené.
"Aha, tak to chápu," usmál se a pohladil ji po paži.
Bezděčně se zachvěla a udělala krok k němu.
Gobelín se zavlnil a přímo u nohou objímající se dvojice se objevila slečna Lincolnová - školníkova kočka
"Asi budu muset jít," nadhodil Sirius. "S Jamesem jsme si z Filche trochu vystřelili." Uchechtl se.
"Jak jinak. Budu tě krýt," slíbila a vyprostila se z jeho objetí. "Běž."
Jen co zmizel za ohybem chodby, vřítil se dovnitř zuřící školník.
"Black," vyštěkl zadýchaně.
"To sotva," odporovala mu pohrdavě. "Jsem Averyová."
Na vteřinu se zamyslel. "Já vím. Ptám se: Kde je Black?"
"Jak ho tak znám, odpykává si někde trest."
"To teprve bude," zasupěl Filch a snažil se Rory obejít, avšak chodba ve, které stáli, byla tak úzká, že by to bez Aurořiny vůle nešlo.
"Co provedl?" zeptala se.
"Do toho ti nic není," odsekl. "Uhni."
"Až mi řeknete, co provedl."
"Můžete počítat se stejným trestem," vyhrožoval.
"Kdybyste radši šel dělat svoji práci," zamumlala a založila si ruce na prsou. Hned jí bylo jasné, že přestřelila.
Filch zrudl vzteky, čapl ji za paži, a vytáhl gobelínem ven. "Nahlásím vás McGonagallové." Nechal ji tam stát, a sám se vrátil zpátky.
Rory si naštvaně odfrkla.
"Slečno Averyová, to byl pan školník?" zeptala se McGonagallová, která se k ní přibližovala chodbou. Její napjaté rysy a rty stažené do úzké čárky jasně vypovídaly o tom, jak moc byla rozladěná. "Sháním ho už hodinu."
"Ano."
"Co jste mu provedla, že vás hodlá nahlásit mně?" vyptávala se.
,Pravdu nebo výmysl?´ Profesorka byla dost chytrá na to, aby prokoukla sebemenší lež.
"Jen jsem mu naznačila, že by se místo lovení studentů mohl věnovat svojí práci," řekla a zatvářila se kajícně.
"To mu zase Potter uhranul kočku?" nadhodila profesorka a očividně nečekala žádnou reakci.
,Kéž by...´
"Snad by bylo moudřejší, kdybyste mlčela. Ale když jste ten Nebelvír... uděluji vám deset bodů. A neptejte se proč," řekla a zmizela za gobelínem.
*
"Jo, Minie je skvělá - někdy možná příjemná, jak dračí trus v čaji, ale jinak není tak špatná," konstatoval Sirius a protáhl se.
Rory jemu a ostatním převyprávěla, jak dokázala zadržet Filche.
Seděli ve společenské místnosti až do jedné ráno, kdy jim obraz nad vchodem pohrozil, že zavolá profesorku McGonagallovou, jestli jej nenechají spát.
A tak se pobertové (s lítostí) a holky (s úlevou, že už si budou moci lehnout) vydali do svých ložnic.
*
Jako pokaždé, když se na nástěnce objevilo nějaké nové oznámení, se mačkalo ve společenské místnosti více lidí, než bylo únosné.
"Není na návštěvu Prasinek brzy?" zeptala se Aurora rozespale spolužaček, které stály na schodišti k ložnicím.
Lily se prodrala davem k nim. "To nejsou Prasinky!" zvolala nadšeně. "Je to exkurse do dračí kolonie ve Walesu."
"Co?" zeptali se všichni kolem unisono a natahovali krky, jako by snad mohli na nástěnku dohlédnout.
"Je to výlet na víkend za čtrnáct dní pro čtvrté ročníky a výš, vysvětlovala Lily nadšeně.
"Pojedete, že jo?" zeptal se James, jenž se objevil za Lily.
"Ještě bych si to ráda přečetla," odpověděla mu a šla se nasnídat. Potom, až se vrátí, tu snad nebude takový nával.
Celý den se v Bradavicích nemluvilo o ničem jiném.
Na péči o kouzelné tvory výjimečně zůstali v kamenné třídě. Profesorka s sebou přinesla stoh letáčků a každému studentovi jeden darovala.
"Předpokládám, že už jste všichni četli informační plakát." Rozložila přesně takový, který visel ve společenské místnosti a nechala ho levitovat vedle katedry.
"Návštěvu této dračí kolonie bych určitě doporučila všem, kdo chtějí v mém předmětu, obraně proti černé magii nebo lektvarech pokračovat dál. I pro všechny ostatní to jistě bude báječný zážitek.
Přihlášky podepsané od rodičů čekám do neděle následujícího týdne. Předběžně se ptám: Kolik z vás by mělo zájem?" Rozhlédla se po třídě. Zhruba polovina Aurořiných spolužáků nejistě zvedla ruku.
"Nemusím vám, doufám, říkat, že takováto možnost se vám nemusí už nikdy naskytnout. Měli jsme opravdu štěstí, že na poslední chvíli někdo jiný zrušil rezervaci. Za normálních okolností bychom museli čekat i několik let, než by nás přijali.
No nic, abyste mi neudělali ostudu, přeskočíme až k učivu, které se probírá na konci šestého ročníku - samozřejmě draci."
*
"Prosím, Rory. Nebuď lenoch! Pojeď! Bude to zábava," přesvědčovala ji Lily u večeře. Mariana mlčela. Razila cestu nejmenšího odporu, a k tomu patřilo i nechat Auroru, ať se rozhodne sama.
"Dobře," souhlasila nakonec. "Ale nesmíte se s Mari zase separovat."
Marianu a Lily měla Rory moc ráda, ale když byly spolu, úplně se izolovaly od ostatních a ona se s nimi cítila jako páté kolo u vozu. Věděla, že to tak dopadne i tentokrát, ale třeba si holky alespoň uvědomí, že jí to vadí.
"Separujeme?" Nechápala Lily.
"Pokaždé, když mě donutíte někam s vámi jet, si vy dvě zmizíte a necháte mě samotnou," vyčetla jí a cítila, že rudne a pálí ji oči - byla to taková hloupost, ale ji to vždycky tak mrzelo. Vyslovit své výtky nahlas probudilo všechnu bolest, kterou jejich chování způsobilo.
Obě si to uvědomily. Mariana se tvářila zaraženě, Lily provinile.
"Nebudeme."
*
Ve vyšších ročnících se následující týden neprobíralo jiné téma než právě výlet do Walesu.
Mladší ročníky nejdřív nadávaly na tu nespravedlnost, že se nemohou zúčastnit také, ale po pár dnech se jejich život vrátil k normálu.
Všechno to vzrušení a nadšení se nakonec přeneslo i na Rory, která už se nemohla dočkat příštího čtvrtka, kdy se mělo odjíždět. Doufala, že snad bude mít možnost strávit trochu času se Siriusem. A rozhodně v jejích představách nezůstali jen u povídání. Náladu jí nezkazil ani fakt, že jí Elen bude celý víkend stát "za zadkem" a sledovat každý její pohyb, pohled a slovo. Jako právě teď.
Byla středa ráno a Aurora netrpělivě vzhlížela ke stropu Síně. Brzy se ozval šustot křídel, a ke stolům se snášely desítky sov. Když spatřila mezi nimi i svého výra, dlouze se nadechla a vydechla.
Lehce přistál před ní, a zatímco mu odvazovala psaní od nožky, natahoval se po jejím poháru s vodou.
Nedočkavě roztrhla smaragdově zelenou obálku se stříbrným zdobením (kdyby náhodou někoho zajímalo, jaké bradavické koleji dávají odesílatelé přednost). Rozložila dopis, jenž se ukrýval uvnitř. Byla to přihláška, kterou rodičům poslala. Vrátila se jí ovšem nevyplněná.
Napůl s touto možností počítala. Ještě jednou se podívala do obálky po vysvětlení jejich rozhodnutí, ale nenašla nic.
Elen si všimla jejího rozhořčeného výrazu a vytrhla jí přihlášku z ruky.
"Ty se vdáváš?" zeptala se po pár vteřinách.
"Cože?"
Elen před ni papír položila textem dolů a přitiskla prst do levého horního rohu. Stálo tam: "Z té svatby se nevykroutíš."
Aurora se plácla dlaní do čela. "Úplně mi to vypadlo!"
"Co? To se jako fakt vdáváš?!"
"Neblázni," odsekla nevrle. Nálada jí klesla téměř na bod mrazu a na hloupé otázky neměla trpělivost.
"Lucius Malfoy si bere Narcisu Blackovou přesně v Tu sobotu. Jak jsem mohla zapomenout?" povzdechla si a roztrhala formulář na malé kousíčky.
*
Následující čtvrtek se Aurora probudila velice brzy. Kolem její postele pobíhaly její spolužačky a ještě na poslední chvíli balily.
Před půl sedmou všechny popřály Auroře hezký víkend a s batohy na zádech odešly.
Rory ležela ještě chvíli v posteli, ale nedokázala znovu usnout. Vstala, oblékla se a jen chvíli před sedmou, kdy měli všichni odjíždět, se vydala na snídani. Počítala s tím, že než dojde až do Síně, budou už pryč.
Sotva sešla do vylidněné společenské místnosti, ozvaly se na schodišti za ní další kroky. Byl to Sirius a očividně moc nestíhal. Tkaničky bot měl rozvázané a košili rozepnutou. V jedné ruce držel hábit, v druhé svetr a šálu a přes rameno měl přehozený batoh. Jen tak tak se mu podařilo před Rory zabrzdit.
Protočila oči, usmála se, ale neřekla nic.
Sirius ji letmo políbil na tvář a byl pryč.
Po lících se jí rozlil ruměnec a srdce jí nadšeně poskočilo. Povzdechla si a s rukou přitisknutou na místo, kde ji políbil, pokračovala v cestě na snídani. Měla chuť běžet za ním, povalit ho na zem a vášnivě líbat. Tak, jak to čítávala v knihách. Ale neměla tu odvahu se za ním vydat. Znamenalo by to učinit rozhodnutí. Rozhodnutí, na nějž se rozhodně necítila být připravená.
*
Večer téhož dne přecházela před bránou hradu. Připadalo jí to hloupé. Musela působit jako nějaký středověký strážný hlídající vchod do pevnosti. ,Chybí mi už jen kopí,´pomyslela si ironicky, ale pokračovala v chůzi. Bylo to přece jen lepší, než stát na místě a mrznout. Vrazila ruce hluboko do kapes a ještě přidala na tempu. Zase si vzpomněla na polibek od Siriuse a opět jí zrůžověly tváře. Ještě dlouho rozjímala nad tím, co to mělo znamenat, ale k žádnému závěru se stejně nedostala.
"Ahoj," vytrhl ji jakýsi hlas ze soustředění.
Překvapeně vyjekla. "Ah.. ahoj," vykoktala. "Vůbec mi nedošlo, že tu budeš taky." Usmála se na Reguluse a schovala rty pod šálu. Místo přecházení teď poskakovala na místě. "Kde je ten Křiklan?!"
Podle všeho je měl profesor lektvarů dovést k bráně, kde na ně čekala přenášedla do jejich domovů.
Regulus ji chvíli pozoroval a potom se rozesmál. "Pojď sem," vyzval ji a rozpřáhl ruce.
Jen na krátko zaváhala, ale pak se stulila do jeho náručí. Pevně ji přitiskl k sobě a k jejímu údivu jí najednou bylo mnohem tepleji. Spokojeně opřela hlavu o jeho hruď. Vždycky ho vnímala jako mladšího a menšího. Teď už ale musel být vysoký stejně jako Sirius. Soudě podle toho, jak drobná si vedle něj připadala.
Uběhly možná tři minuty, když se Rory vymanila z jeho náruče. "Už je to mnohem lepší, díky." Snažila se svému hlasu dodat co nejvíc vřelosti a vděku, které opravdu cítila.
"To jsem rád."
V tu chvíli se k nim přidal Ian Phillips a hned za ním se objevil Horacio Křiklan. Mohli vyrazit!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama