15.Vysoké napětí

25. února 2015 v 23:22 |  Jen krev - kapitoly
Blížil se konec ledna a v kouzelnické společnosti se usadilo podivné napětí, které se pomalu začalo dotýkat i Bradavic.
Aurora se od svého návratu do školy vyhýbala kontaktu s Regulusem i Elen. Prvně jmenovaný koneckonců dělal to samé.
Při jedné z hodin, které měli se Zmijozelem společné, k Rory doputoval vzkaz na němž stálo:"Ve čtyři u brány?"
Pohledem vyhledala Elen a na souhlas na ni kývla.
Když se odpoledne sešly podle plánu, kráčely společně přes školní pozemky, aniž by některá promluvila.
"Co jsou zač?" vyhrkla Rory náhle otázku, která ji pálila na jazyku už dlouhou dobu.
Elen se nezastavila, ani se na ni nepodívala. Jen na chvíli se zamyslela, než se pustila do vyprávění.
"Před několika lety do Británie přišel muž ze vzdálené země. Byl to neobyčejně mocný kouzelník děsivého vzhledu. O Lordu Voldemortovi, jak si ten muž říkal, nikdo dříve neslyšel a přece se zdá, že ho mnozí znali. Jako by na jeho příchod čekali. Nebo možná návrat..." vážně pohlédla na Auroru.
"Kdo ho znal?" zeptala se a přitom se bála odpovědi.
"Mimo jiné Nott, Abraxas Malfoy... a tvůj otec," dodala po krátké odmlce. "Přišel s velkými a radikálními ideály a postupně si získal mnoho následovníků. Ti si mezi sebou říkají Smrtijedi."
Rory by to jméno připadalo směšné, kdyby jí tak silně nepřipomínalo vyhaslé oči neznámého muže, který zemřel rukou jejího otce.
"Jak to všechno víš?"
"Tohle prozatím nepatří mezi tajné informace," řekla, i když to tak úplně neodpovídalo na položenou otázku.
"Co tajné je?"
"Všechno ostatní."
"Ty patříš mezi ně," konstatovala Rory, předpokládala to už mnohem dřív. Ještě než tušila, o co tu jde. I když to vlastně stále nevěděla.
V lese pár metrů od nich zapraskala zlomená větev, jako by po ní přešlo zvíře. Rory se polekaně otočila a spatřila dva testrály, kteří je zvědavě pozorovali. Všimla si, že je Elen sleduje taky.
"Jak dlouho je vidíš?" zeptala se Aurora, protože si byla jistá, že tomu nemohlo být dlouho.
"Od srpna," odpověděla Elen prostě a zase se dala do chůze.
"A od kdy lituješ, že ses k tomu lordovi přidala?"
"Od srpna."
Elen byla pravděpodobně svědkem něčí smrti, něčí vraždy. Stejně jako Aurora. A nemohla jen tak odejít, nemohla proti nim bojovat, protože by ji to stálo život.
"Bojíš se, že se k nim taky přidám?"
"Bála jsem se, že by sis ani nevšimla, že jsi s nimi, než by bylo pozdě."
"Možná už je..." ušklíbla se nevesele Rory.
"Není. Jejich představení sotva začalo."
"Nevím, co mám dělat," povzdychla si zoufale.
"Než dostuduješ, nikdo to po tobě ani nežádá. Jsi ještě puberťačka."
"Ty taky," šťouchla do ní Rory, aby trochu uvolnila atmosféru.
Elen jí odpověděla neveselým úsměvem, za kterým se skrývalo něco víc. Aurora to ale nechala být. Jestli jí Elen něco tajila, měla pro to dobrý důvod.
"Jakou roli hraje Regulus?"
"Myslím, že si začíná uvědomovat, do čeho se on a jeho rodiče zapletli. Ale ještě hodně dlouho potrvá, než zjistí, že bezpečná cesta zpět nevede."
Potvrdilo to Aurořinu hypotézu, že Elen by ráda vycouvala ze spojení se Smrtijedy, ale nemůže.
"Mluvila jsi s ním o tom?"
"Jen trochu. Znáš ho - nesmíš ho do ničeho nutit, musí si na to přijít sám. Jako když se rozešel s tou krávou, kdyby ho k tomu někdo nutil, ještě jsou spolu."
"O čem to mluvíš?" nechápala Rory a srdce se jí sevřelo nadějí, kterou sama nechápala.
"O tý káče blonďatý!" odpověděla netrpělivě Elen.
"Kate?" ujišťovala se.
"Ty to nevíš? Skončil to s ní už před Vánoci. Jejich vztah nebyl na dlouho. Snažil se tě jen někým nahradit," řekla Elen věcně. Pak se zastavila a vážně se na Auroru podívala. "Máš ho ráda?"
"Možná. Nevím. Jen tě prosím, nesnaž se nás dát dohromady."
"Jak chceš," ušklíbla se Elen, "až si to rozmyslíš..." významně na Rory mrkla.

***
S ubíhajícím časem se Aurořin vztah s Regulusem vrátil téměř do starých kolejí. Oba se vyhýbali kritickým tématům, která by mohla vést k hádce. Všechno se zdálo na první pohled v pořádku, ve skutečnosti však oba uvnitř cítili křivdu. Oběma se zdálo, že byli tím druhým odsouzeni neprávem.
Jejich potlačované emoce vyšly na povrch na konci května. V pátek, den před famfrpálovým zápasem Nebelvír proti Zmijozelu, Rory rozložila Denního věštce. Z úvodní strany na ni shlížela zamračená tvář Oriona Blacka. Několik stran bylo totiž věnováno dlouho připravovaným změnám v zákonech, které vešly v platnost, a na nichž měl Black velké zásluhy. Zaměřovaly se na jediné - vyčlenění čarodějů z mudlovských rodin. Nebudou moci studovat na kouzelnických školách v Británii a pracovat na vyšších postech. Budou kontrolováni, omezí se jejich práva a všichni z toho budou mít užitek - tak se to alespoň snažil Věštec prezentovat.
Článek mezi studenty vyvolal bouřlivou reakci, nejhlasitější byli samozřejmě Nebelvíři.
James byl tak rozhněvaný, že úplně zapomněl na přednášku o zítřejším famfrpále, kterou začal, než dorazila pošta.
Lily se ho ani nesnažila uklidnit, což obvykle v takových situacích dělala. Dnes jen nešťastně zírala do svého hrnku s kávou.
Mariana nadávala tak peprně, že jí měla Rory chuť něčím praštit, i když s ní vlastně souhlasila.
A Sirius se tvářil, jako by se ho nic z toho netýkalo.
Aurora uvnitř vřela. Mlčela ale, věděla, že by ji mluvení o tom naštvalo ještě víc.
Byl to útok proti lidem jako Lily - obětavě, chytré, laskavé Lily.
Rory se ještě před začátkem hodiny odtrhla od ostatních, aby si odskočila na toalety. Když se sama vydala do třídy narazila právě na Reguluse. Do začátku hodiny zbývalo už jen pár minut, takže jinak byla chodba liduprázdná.
"Předpokládám, že jsi na tatínka pyšný," vyrazila ze sebe první, co jí přišlo na mysl. Nechtěla být zlá, ale už bylo pozdě vzít slova zpět. Malinko se za své neopodstatněné obvinění zastyděla.
"Myslíš snad že bych měl?" vrátil jí podobně naladěný Regulus.
"Ano. Dosáhli jste přece svého, ty, tvá rodina a podobní," řekla Rory nepřátelsky.
"Aha, takže proto, že je to můj otec, musím mít na věc automaticky stejný názor."
"Jablko nepadá daleko od stromu."
"Pravda, jsi stejně arogantní jako tvůj otec a stejně zaslepená vlastní důležitostí jako tvoje matka," neudržel se Regulus a místo ústupu zaútočil na Aurořino nejslabší místo.
"Seš idiot. Ještě popři, že hltáš kecy toho slavnýho Lorda, ať se můžu zasmát!"
"Teď děláš chytrou, ale kdyby nebylo tvých kamarádek, ani bys nezaznamenala, co se kolem děje. Bez Elen jsi nahraná. Ne každý to měl tak snadné jako ty. O mně nevíš nic."
"No, koukám, že sis o mně udělal hezký obrázek. Přihoď ještě něco, pusť se do mě. Posluž si. Je mi to totiž jedno. Je mi úplně jedno, co si o mně TY myslíš. Máš pocit, že mě máš přečtenou a sám jsi záhadný? Jsi vedle, znám tě. A ptám se, jak můžeš souhlasit se Smrtijedy. Účel nesvětí prostředky, když jsou jimi utlačování a zabíjení nevinných," během toho, co mluvila zazvonilo na hodinu, ale ani jeden tomu nevěnoval pozornost.
"Souhlasím s tvým posledním tvrzením. Ale já se tomu alespoň snažím zabránit, místo abych obviňoval všechny kolem," věnoval jí poslední vyčítavý pohled, za kterým spatřila, jak moc ho její slova řečená v afektu ranila, a rozběhl se chodbou pryč.
***
Následující odpoledne bylo přímo dělané pro famfrpálový zápas. Obloha byla zatažená, takže hráčům nesvítilo do očí, ale ani nepršelo a foukal jen slabý větřík, který už voněl létem.
Rory od včerejšího rána neustále v hlavě rozebírala svůj krátký rozhovor s Regulusem. Zdálo se jí, že hádku prohrála a přemýšlela, co měla udělat jinak, co říct a co si radši nechat pro sebe. Slovo od slova si přehrávala Regulusovy odpovědi a snažila se z nich dedukovat jen to nejhorší, aby ho mohla sama před sebou očernit.
Posledních několik let pracovala na tom, aby ji okolí nějak vidělo, ale Regulusův pohled, který jí na chvíli poodhalil, se vůbec nepodobal obrazu, který o sobě stvořila. Byla přece ta dobrá, nebyla jako její otec.
Když si kapitáni před začátkem zápasu podávali ruce, jen letmo pohlédla na Reguluse. Znala ho od dětství, ale doteď netušila, jak umí být jeho pohled nepřátelský.
Hráči vylétli do vzduchu, byl odpískán začátek utkání.
Aurora nikdy nehrála tak dobře jako dnes. Hněv ji vždycky poháněl k maximálním výkonům. Byl pro ni tím nejsilnějším hnacím motorem. Když se pak na něco zaměřila, všechno se zdálo snadné. A dnes bylo jejím cílem porazit Reguluse. Famfrpál byl nejlepším místem pro odvetu.
Po půl hodině, kdy Nebelvír vedl o šedesát bodů, byla Rory poprvé za utkání vytržena z koncentrace. Vydala se za potloukem, který poletoval nebezpečně blízko nebelvírského brankáře, když ve stejnou chvíli Regulus spatřil zlatonku a prolétl těsně před ní, takže musela prudce strhnout koště, aby do něj nevrazila. Jen asi o vteřinu později k ní přilétl potlouk a ona ho automaticky odpálila přímo ke zdroji své zlosti, která právě překročila mez únosnosti.
A v tutéž chvíli si uvědomila, co udělala a jako ve zpomaleném filmu sledovala blížící se katastrofu, kterou už nemohl nikdo odvrátit. Instinktivně se rozlétla za potloukem, který nemohla dohonit.
"Pozor!"
Na varování však bylo pozdě. Regulus se sice otočil, ale v téže chvíli ho potlouk praštil do spánku. Rána způsobila, že málem ztratil rovnováhu. Potom jeho koště rychle zpomalovalo, až se zastavilo úplně.
Rory ho v té chvíli dohonila a rychle jí došlo, co se děje. Jednou rukou držela své koště i pálku a druhou omotala kolem Regulusova pasu. Jeho hlava bezvládně klesla na její rameno.
***
O hodinu později se Rory odpojila od nebelvírských kamarádů, kteří se vraceli na kolej, aby tam oslavovali absolutní vítězství ve famfrpálu, a zamířila na ošetřovnu.
Regulus byl z hřiště odnesen v bezvědomí. Rory před očima stále měla jeho mrtvolně bledý obličej. Málem ho zabila. A to jen kvůli uražené pýše, kvůli hněvu, který ji úplně zaslepil. Nakonec asi opravdu nepadlo jablko daleko od stromu. Znovu byla ze svého chování znechucená.
Bude ji teď Regulus nenávidět? Srdce se jí při té myšlence sevřelo úzkostí.
Otevřela dveře na ošetřovnu, ale madam Pomfreyová ji vykázala s tím, že pacient potřebuje klid.
Svědomí ji však pronásledovalo celý večer, takže si oslav příliš neužila. Kolem jedenácté se vyplížila ze společenské místnosti a zkusila své štěstí znovu.
Tentokrát už lékouzelice spala, z jejího kabinetu se ozývalo tiché chrápání.
Jen jediná postel na ošetřovně měla svého majitele.
Regulus měl hlavu celou omotanou a z jeho obvazů se linula slabá vůně mentolu a sušených kopřiv. Ležel na boku a vypadal, že spí.
Jeho pravidelné oddechování konečně přineslo Auroře trochu míru do duše.
Lehla si vedle něj na postel a sevřela jeho ruku ve své.
"Promiň mi to," zašeptala se slzami na krajíčku.
Zhluboka se nadechl a otevřel oči. Zkoumavě jí hleděl do tváře, aniž by promluvil.
"Promiň," zopakovala, "jsem idiot. Můžeš mi vůbec odpustit, že jsem tě málem zabila?" na posledním slově jí přeskočil hlas, už nedokázala zadržet slzy, které se jí rozkutálely po tvářích.
"Neplač, Jitřenko," zašeptal a volnou rukou jí otřel tváře.
A ona ho bez zaváhání políbila.
Dlouhou chvíli se jen drželi za ruce a tiše se dívali jeden druhému do očí.
"Je ti zima," poznamenal Regulus, "pojď," vyzval ji a nadzvednul přikrývku, pod níž ležel.
Rory skopla boty na zem, přitiskla se zády k němu a nechala ho, aby ji objal kolem pasu.
Když už skoro usnula, uslyšela ještě jeho tichý smích.
"Hm?"
"Kdybych tušil, jak to dopadne, nechám se zmlátit dřív," zavtipkoval.

Rory se spokojeně usmála a propadla se do snů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama