14.Probuzení

25. února 2015 v 23:20 |  Jen krev - kapitoly
Rory strávila jízdu vlakem z Bradavic se svými kamarádkami z ročníku. Rozloučila se s nimi dříve, než vlak zastavil, a přešla do vedlejšího kupé, které obývala polovina nebelvírského sedmého ročníku.
"Rory!" oslovila ji Lily.
"Ahoj," pozdravili James a Remus.
Sirius dál hrál šachy s Emily Thornovou a Petr zasněně zíral z okna.
"Jen se jdu rozloučit. Pošleš mi, prosím, zase nějaké články?" požádala Marianu.
"Ne, teď to uděláme naopak, ty budeš posílat články mě."
"Proč?"
"Protože jestli neuvidíš pravdu sama, bylo moje předchozí snažení zbytečné."
"Sejdeme se na Příčné?" vložila se do rozhovoru Lily.
"Se mnou bohužel ne. Tady kapitán M už mi našel jiné věci na práci," kývla významně na Marianu. Ta jí v plánu špehování vlastních rodičů plně podporovala.
"Hezké Vánoce," popřála všem a i se svým kufrem se vydala chodbičkou ke dveřím, kde už na ni čekala Elen s Regulusem. Oba, narozdíl od Rory, se převlekli z hábitů do obyčejného mudlovského oblečení, zmijozelské šály si však neodpustili. Perfektní.
Na nádraží ji měli vyzvednout rodiče. To Auroru trochu překvapilo, protože prvního září se k vlaku přemisťovala jenom s Lionelem, který byl plnoletý, a domácím skřítkem, který se staral o zavazadla. V odpovědi na dopis, jenž jim zasílala, ji žádali, aby přijela oblečená v lepším hábitu. Probudila se v ní zvědavost. Co mají ti dva za lubem?
Měla v plánu dělat dojem na rodiče od první chvíle. Dva Zmijozelové po boku, zvláště pokud jedním z nich je Regulus Black, zapůsobí.
Elen se její plán zamlouval. Byla nadšená, že Rory její napomínání bere tak vážně. Reguluse přivedla z vlastní iniciativy. Rory se divila, že ho dokázala odtrhnout od Kate.
Když Aurora vystupovala z vlaku, vyhledala pohledem rodiče. Ještě ji nezaznamenali, to bylo jen dobře. Na chvíli se musí chovat tak, jak od ní očekávali. Musí působit jako chladná, nedostupná vůdčí osobnost.
"Pomůžeš mi, prosím, s kufrem?" požádala Reguluse s bezelstným úsměvem. Byla Averyová, ta se nikdy nesmí tahat se zavazadly sama.
"Jistě."
Otočila se zpět směrem k rodičům tentokrát s neproniknutelným výrazem a vytáhla se do své plné výšky. Nesmí projevit slabost, musí působit silně. Už si jí všimli a kráčeli přímo k ní.
"Ahoj," řekla. Chvíli přemýšlela nad formálnějším pozdravem, ale to jí přišlo tak nepřirozené, že by to mohli vnímat jako výsměch.
"Dobrý den," pozdravili oba přátelé, kteří stáli za ní.
"Dobrý den," odpověděli jim Averyovi se spokojeným úsměvem.
"Já už půjdu. Nashledanou. Uvidíme se na Silvestra," mávl na ně Regulus a zmizel v davu.
"Sheirbe, vezmi ten kufr," přikázal pan Avery zase s vážnou tváří. Za ním se vynořil zuboženě vypadající domácí skřítek a i s kufrem, který musel vážit třikrát tolik co on sám, se přemístil.
"Půjdeme," rozhodla paní Averyová a už byla na odchodu.
"Jistě. Uvidíme se po prázdninách," kývla přezíravě na Elen a následovala rodiče. Když se však nedívali, ještě na kamarádku spiklenecky mrkla.
"Lionel se k nám nepřipojí?" zajímala se, protože právě toho se obávala.
"Ne, ten má jiné povinnosti," obrátil se na ni otec s výrazem, kterým jí dával najevo, že jí do toho nic není.
"Támhle odsud se přemístíme."
***
,S tímhle nadělali tolik tajností?´ nemohla se Rory zbavit pocitu zklamání.
Rodiče ji dotáhli jenom na další nudnou večeři, kde se jen mluvilo a mluvilo. Tentokrát byli pozváni k Nottovým. Hlava rodiny, Garrick Nott, zastával vyšší funkci na Ústředí bystrozorů.
Na rozdíl od dřívějších událostí, tentokrát Aurora poslouchala. V podstatě ji nic nepřekvapilo. Potvrdilo se jí, co už věděla a co jí kamarádi tvrdili. Lidé, kteří seděli u stolu, měli pravomoci a vliv a vůbec se jich nebáli zneužívat.
Když pozdě večer dorazili domů, Lionel už na ně čekal v hale.
"Dobrou noc," řekl otec. Nejprve významně kývl na matku a potom věnoval Auroře jeden ze svých autoritativních pohledů.
,Muži mají práci, ženy, nepleťte se do cesty,´ pomyslela si Aurora hořce, ale s předstíranou podřízeností jen všem přítomným popřála dobrou noc a vydala se do svého pokoje.
Úplně vyčerpaná se ještě v oblečení rozvalila na posteli. Jízda vlakem a následná večeře jí sebrali víc sil, než si myslela.
Po prvních několika hodinách strávených s rodiči si nebyla tak úplně jistá, co Elen čekala, že se dozví. Všichni si před ní dávali pozor, aby snad nic neviděla nebo neslyšela. A soudíc podle chování matky se to ani v budoucnu nemělo měnit. Ženy v téhle rodině nebyly na stejné úrovni s muži. Ženy neměly právo vědět.
,Dobře, když se mnou nechtějí mluvit, budu slídit,´ blesklo jí hlavou a prudce se posadila na posteli.
Hned jí před očima proběhl bláznivý nápad.
Ve skříni za oblečením se už několik let skrývalo její staré koště. Měla za to, že ho matka ještě neobjevila. Kdyby ano, jistě by si neodpustila přednášku o tom, kam takové koště patří.
Rozhrnula hábity a objevila svůj milovaný Zameták, koště, na němž se naučila létat. V mysli jí vyskočilo několik vzpomínek, které způsobily, že se jí po tváři rozlil úsměv.
Vybavila si, jak ji Sirius věčně porážel, když spolu jako malé děti závodili. Jednou létali nad lesem, co rostl za domem Averyových, i když to měli přísně zakázané. Jednoho z nich napadlo usadit se na větvi vysoké borovice. Oba tam dobrou půlhodinu seděli a tiše se pochechtávali tomu, jak je Blackovi i Averyovi hledají. Nepamatovala si, jaký tehdy dostali trest, ale pravděpodobně bolavý.
Otevřela okno dokořán a zhluboka se nadechla pichlavého zimního vzduchu. Jen na vteřinu zapochybovala, jestli je to rozumné, ale nakonec s uspokojivým pocitem, že dělá něco tak trochu bláznivého, vylétla ven.
Obletěla půl kolečka kolem domu, než se zarazila, protože z knihovny v přízemí zářilo matné světlo svíček.
Obezřetně přilétla blíž, zůstala se však vznášet pár centimetrů nad zemí, neodvažovala se seskočit z koštěte, aby nezanechala stopy v čerstvě napadaném sněhu.
Závěsy naštěstí nebyly zatažené, takže bylo vidět dovnitř. Pohled, který se jí naskytl, ji ochromil, nechtěla si připustit, že to, co vidí, se jí nezdá. Otec mířil hůlkou na muže, který se v agónii svíjel na podlaze. Obličej měl zkroucený bolestí a ústa otevřená dokořán, jako by křičel. Rory ale neslyšela nic, vůbec nic. Z místnosti nevyšel jediný zvuk, jen nepřirozené ticho.
Nemohla od hrozivé scény odtrhnout oči. Cítila v útrobách podivný tlak. Vzbudil se v ní hněv a strach. Roztřásla se zimou, ale chlad se k ní nedostal zvenčí, proudil jí žílami až k srdci, které se mu snažilo odporovat zběsilým boucháním.
Po chvíli, která se zdála věčností, otec hůlku odvrátil.
Rory si všimla Lionela, který postával v temném koutě za otcem a celou scénu nezaujatě pozoroval. Jako by to snad bylo normální, jako by svědkem něčeho podobného nebyl poprvé.
Pan Avery něco řekl, muž mu na to jen s bolestným ale drzým úšklebkem krátce odpověděl. Aurora se neubránila obdivu, ale i lítosti - hlavou jí prolétla neblahá předtucha.
Otci se jeho odpověď patrně nelíbila, protože pozvedl ruku znovu. Z jeho hůlky vylétl paprsek jedovatě zeleného světla. Na tváři neznámého muže se objevil pokojný výraz, jeho oči však mrtvě hleděli do prázdna.
Aurora netušila jak, ale jen o malou chvíli později ležela ve své posteli. Cítila a slyšela tlukot vlastního srdce. Nikdy neměla takový strach.
Nakonec si nebyla tak úplně jistá, co viděla. Musela si to přece jenom domyslet. Její otec by nepoužil Zakázanou. Ten muž nemohl být mrtvý. Její fantazie byla jen příliš divoká.
Ale jestli to byla pravda, znamená to, že je její otec vrah. A vypadal, že ví, co dělá, zdaleka to nebylo poprvé, co vzal život. A Lionel tomu jen přihlížel, tvářil se, jako by neexistovalo nic nudnějšího.
Nemohlo to tak být. Jen se nechala zmanipulovat všemi těmi řečmi Elen.
Do rána ale neusnula, a následujícího dne nemohla vyjít z pokoje. Nedokázala si představit, že se otci podívá do tváře. Kdyby věděl, čeho byla svědkem, co by se s ní asi stalo?
Už netoužila znát pravdu, chtěla zase žít v blažené nevědomosti. Ať už byl ten muž mrtvý nebo ne, věděla jistě, že ho otec mučil. A to stačilo na to, aby dostala strach.
Několik následujících dní pak strávila v posteli předstírajíc, že jí je nevolno. Vymluvila se na chřipku, která se jí pravděpodobně vrátila a nikdo ji ani nepodezříval ze lži. Nikdo ji nepostrádal. A pro jednou za to byla vděčná.
Tradiční silvestrovský večírek u Blackových přišel až příliš brzy. Rory se bála, že by vzbudila podezření, kdyby se pokusila vyvléci i z něj.
Sbírala odvahu a vymýšlela si v hlavě různé scénáře toho, co všechno by se mohlo stát a snažila se na to připravit.
Pro jednou se oblékla a upravila co nejstřídměji. Chtěla pokud možno zapadnout. S nikým nemluvila, jen tiše poslouchala rozhovory kolem. Slyšela to samé, co vždycky, tentokrát jí ovšem připadalo, jako by všichni nabrali sebevědomí, jako by věřili, že jejich vize se mají co nevidět splnit.
Rozhlížela se kolem sebe a přemýšlela, kolik přítomných už provedlo něco takového jako její otec.
Za těch několik dní strávených v posteli přemýšlela nad stovkou různých scénářů toho, co by měla udělat. Často se ptala sama sebe, jestli by měla otce udat. Ale když si všimla, že se právě od srdce směje něčemu, co řekl náměstek ministra po jeho pravé ruce, tu možnost pohřbila. Navíc neměla důkaz, který by poskytla. Čím déle ale nedělala nic, tím si připadala odpornější.
Pohled jí padl na Reguluse, který ji za večer sotva pozdravil. Povídal si s několika vrstevníky ze Zmijozelu a tvářil se vážněji, než ho kdy viděla.
Patří k nim i Regulus?
"...kam chodí oni, musím i já... jde o nějaké politikaření," vybavily se jí útržky z jejich letního rozhovoru.
Regulus v tom jel taky.
A jakou roli hrála Elen?
Cítila znechucení, strach a zlost. Nemohla to dál vydržet, a tak se takřka nepozorovaně vyplížila z místnosti.
Nemohla zůstat tady, každou chvíli sem může někdo přijít. Věděla ale o místě, kde ji nikdo hledat nebude.
Když otevřela dveře do Siriusova pokoje, byla trochu překvapená, protože za celý rok, co tu nebyla, se místnost vůbec nezměnila. Jako by tu byla včera. Jako by Blackovi stále čekali na návrat marnotratného syna.
Rory přecházela po pokoji a zaujatě prozkoumávala Siriusovu výzdobu. Byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla, že ji někdo pozoruje ode dveří do koupelny.
"Vždycky matku schválně provokoval," poznamenal Regulus, Rory si totiž právě prohlížela závěsy v barvách Nebelvíru.
"To máme asi společné," poznamenala, aniž by se ohlédla. Nechtěla se na něj dívat.
"Tak proto on a ne já," řekl hořce.
A Rory se neptala, jak to myslí, protože věděla, věděla to už dávno. Ale mýlil se, tohle nebyl ten důvod.
"Nic nevíš," řekla ostřeji, než chtěla. "Děláš ze sebe hlupáka, když pořád opakuješ, co říkají tvoji rodiče. A také ti moji. Jako loutka jen děláš, co se od tebe čeká."
"Tohle si o mně myslíš?" řekl se směsicí smutku a zlosti. "To, že nejsem rebel jako ty, neznamená, že nemyslím. Ať to vypadá, jak chce, nejsem loutka."
"Ach tak, takže se všech těch hnusáren účastníš dobrovolně," vyjela na něj. Řekla víc, než jí bylo milé, ale bylo pozdě to vzít zpět.
"Tohle nemá cenu," povzdychl si a odešel.
***
Jízda vlakem do Bradavic byla vysvobozením více než kdy dřív. Během cesty toho Aurora moc nenamluvila. Pořád se jí hlavou honily všechny události z prázdnin. Znovu si přehrávala scénu v knihovně. Opravdu by její otec s klidnou tváří zabil člověka?
A Regulus... Nemohla přestat myslet na jejich malou hádku. Co když se snažil o to samé co Rory? Možná chtěl být jen v obraze a příliš se do toho zapletl. Ale tomu bylo těžké uvěřit, když si vybavila jeho kamarády ze Zmijozelu nebo některé jeho názory.
Na jednu ze svých otázek dostala Rory odpověď jen chvíli potom, co vystoupila z vlaku. Poprvé spatřila testrála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama