13.Slepota a blouznění

25. února 2015 v 23:19 |  Jen krev - kapitoly
"Něco se blíží. Copak sis nevšimla, jak se věci mění?" uhodila na Rory teď už trochu podrážděná Mariana. Bylo na ní znát, jak ráda by zvýšila hlas, ale jelikož byly v knihovně, musela se krotit.
"Dobře, dobře, vidím. Ale co když tak věci byly vždycky a my si jich jen nevšímali?" snažila se jí oponovat Aurora. Varování z Marianiných úst jí stále znělo jako přehnané.
"Mohlo by to tak být. Ale přijde mi, že se až příliš systematicky vytrácejí vlivní lidé s promudlovským názorem. Neposlouchala jsi Brumbálův proslov na začátku školního roku?"
"To už jsou tři měsíce, skoro nic si z toho nepamatuju. A moc jsem neposlouchala, vždyť to byl jen proslov na zahájení," odbyla ji Aurora. Dávala jí jasně najevo, že se o tom dál nechce bavit, ale Mariana se nedala snadno.
"Příště poslouchej, on není jen ředitel ledajaké školy, ale Bradavic, to něco znamená i v mezinárodním měřítku. Navíc je člen Starostolce a tak dále. Kolikrát ho dokonce žádali, aby se stal ministrem kouzel. Ty ho máš jen za senilního dědečka, kterým se často dělá, ale je to jeden z nejvlivnějších kouzelníků současnosti," rozohnila se Mariana.
"Jasně, uklidni se. Co teda říkal?" vzdala se protestů Aurora.
"Vesměs to, co do tebe hustím aspoň poslední rok. Všechny ty změny v zákonech, zmizení, vzrůstající nenávist vůči mudlům, jakýsi záhadný vizionář, jehož jméno si všichni jen tiše mumlají nebo ho nevyslovují vůbec... Všechno tohle směřuje k něčemu velkému a špatnému. Už to, že za většinou stojí bývalí studenti Zmijozelu, mě dost děsí, ale to pro tebe asi není argument," dodala s lehkou ironií.
"I Regulus je Zmijozel," namítla Aurora. Nechtěla, aby Mariana házela všechny do jednoho pytle. Věděla, co měla poslední poznámka znamenat. Rory měla ve Zmijozelu rodinu a přátele.
"Jo, chápu. Existují výjimky. Ale musíš uznat, že to, že je Reg ve Zmijozelu z něj občas dělá pitomce."
"Ne, to dělá celá ta jejich rodina."
"Která chodila do Zmijozelu. Stejně jako tvá rodina."
"Co tím chceš říct? Že jsem snad maskovaný Zmijozel?" zasmála se Rory, protože si ve skutečnosti nedokázala představit, že by to Mariana mohla myslet vážně.
"Ne," vstoupila do hovoru Elen, která je celou dobu jen tiše poslouchala od vedlejšího stolu. "Tvoje rodina má obrovský vliv na to, co se právě děje. Zavíráš před nimi oči a zacpáváš si uši celý život. Proto sis ničeho nevšimla. Říkáš, jak milují Zmijozel a jeho zásady, čistou krev a vládu elit. Víš, že jsou bezohlední, přemýšlela jsi někdy, zda by byli schopni pro svůj názor zabít? A kolik takových jako oni je? Víš, kolik jejich přátel zastává vysoké funkce na ministerstvu? Otevři oči, Auroro. Jsi k tomu tak blízko, jak jen to jde. Přestaň se chovat jako dítě a myslet jen na sebe. Otevři oči," řekla poslední větu nahlas a dřív, než ji stačila knihovnice napomenout, popadla své věci a odešla.
Mariana nadzvedla obočí v úžasu. To bylo poprvé, kdy slyšela Elen mluvit takhle zpříma a poprvé také uznala, že nemusí být úplně zkažená, jak na první pohled vypadala.
Na Auroru měl proslov účinek ještě větší. Elenina slova si v hlavě přehrávala dlouho do noci. Zase měla pravdu, jako vždycky. Rory nesouhlasila se svými rodiči, jak to jen šlo. Ignorovala je, protestovala proti čemukoli, s čím by oni souhlasili, ale nikdy se vlastně nezajímala, co dělají.
Co však Auroru na proslovu zaujalo, byl Elenin postoj. Měla za to, že se změnami, které se děly, souhlasí. Ale teď už si tak jistá nebyla.
Poznámka o zabití byla snad trochu přehnaná, ale když se nad tím zamyslela... oba, matka i otec, dokázali být krutí ke všem, které považovali za podřadné. Naopak si uměli podmanit sobě rovné či výše postavené. Na jejich přístupu bylo něco odporného. A Aurora se to naučila přehlížet. 'Co jsem to za Nebelvíra?' pomyslela si zkroušeně. Tak často přihlížela zlým věcem a nikdy nic neudělala, jen odvrátila pohled. Jak mohla odsuzovat Reguluse? Jak mohla odsuzovat kohokoli?
Vzpomněla si na zásady, které jí vštěpovala matčina starší sestra Catriona. To ona v ní probudila myšlenky, které její rodiče tolik odsuzovali. To ona se z ní snažila vychovat lepšího člověka.
Co by si teta pomyslela, kdyby ji teď viděla? Zatratila by ji? Ne. Byla vždycky tak trpělivá a svou neteř milovala jako vlastní děti. Aurora věděla, že by ji pohladila po vlasech s tím svým povzbudivým úsměvem a řekla, že bude všechno dobré, že každý dělá chyby. A pak by šly do kostela, teta by se modlila a Rory v tichosti klečela vedle ní, aby jí udělala radost, a zkoumala vitrážová okna, sochy, obrazy a malby na stěnách.
Jaké štěstí ji potkalo, že vlastní matka na ni neměla dost času! A tak ji v podstatě vychovala ta nejlaskavější z žen.
Jestli bylo pravdou, v co Catriona věřila, tak na ní teď shlíží a drží ochrannou ruku. Kdo jiný by zasloužil nebe (jestli něco takového existovalo), než právě ona?
Znovu, jako mnohokrát předtím, se jí chtělo plakat nad ztrátou člověka, který ji bezpodmínečně miloval. Catriona zemřela naprosto nečekaně - v létě, při četbě na zahradě. Strýček říkal, že se chytila za hlavu, spadla ze židle, na níž seděla a než se k ní dostali lékouzelníci, byla už mrtvá - prasklá céva v mozku. Byly to už tři roky.
Pak se její myšlenky ubrali jiným směrem.
Kdo dal vlastně Elen právo, aby ji tak snadno odsoudila? Proč k ní byla tak kritická? Co od ní vlastně čekala? Jak by se asi k rodičům, kteří jí dali její nejhorší vlastnosti, měla chovat?
Nikdy předtím o svých rodičích nemluvila. Alespoň ne konkrétně, sdělovala jen strohá fakta. Jak by mohla Elen vědět o těch dvou víc, než ona? Vůbec je přeci neznala!
Když se ráno probudila, sepsala těch několik otázek a myšlenek, které jí v hlavě utkvěly, na pergamen a podstrčila ho při snídani Elen. Ta, když odcházela na hodinu, jí ho beze slov vrátila.
Aurora pergamen zvědavě rozmotala. Elen jí pod text připsala vyčerpávající a trochu zmatenou odpověď.

Jasně, že toho moc nesvedeš, když jsi ve škole. Ale zkus třeba alespoň číst noviny a být k tomu, co píšou trochu kritická. Věštec není vždycky objektivní, klidně bych věřila tomu, že někdy napíše ve prospěch toho, kdo nabídne nejvíc. Ale nemusí to tak být, na to si už musíš přijít sama.
Až ale pojedeš na Vánoce domů, nezapomeň, co do tebe hustí ty tvoje kamarádky (a já (představ si významné odkašlání)). Vetři se rodičům trochu do přízně, sleduj je, poslouchej. Asi si říkáš proč. Jo, budu se opakovat. Mají obrovský vliv - díky svému původu, známostem a bohatství. A rádi toho využívají. Třeba si uvědomíš, čeho jsou schopni a co dělají.
Všechno neobvyklé, co se teď děje, se děje za určitým účelem a je to jenom začátek. A zase si asi říkáš, co s tím ty, studentík, naděláš. Hm... Zkrátka si myslím, že ignorovat svět kolem jenom proto, že máš pocit, že s tím nic nenaděláš, není úplně dobrý přístup. Přijdou další změny. A budou padat hlavy, doslova. Měla bys na to být připravená, jestli nechceš, aby jednou z nich byla ta tvoje nebo tvých kamarádů.
A proč tě tak obviňuju a vyzdvihuju tvoje rodiče? No, Mariana měla pravdu v jednom, za změnami stojí povětšinou lidé, kteří mají nějaké spojení se Zmijozelem, tudíž se ke mně donesly informace, které by pravděpodobně neměla veřejnost znát a zazněla i jména tvých rodičů. Mám to z ověřených zdrojů.
Víc ti toho zatím asi neřeknu. Radši se s tím, co vím, nikomu nesvěřuj a tenhle dopis spal. Nedělám si srandu.

***
Nazítří, kdy se konala poslední návštěva Prasinek před Vánocemi, si Aurora přivstala, aby udělala něco, co neměla příliš ve zvyku - poslala rodičům dopis. Z vět, které předchozího večera napsala, jí bylo nanic. Dělala, jak po ní Elen žádala - jednak proto, že byla sama zvědavá, co se dozví, a také proto, že už na ni tlačilo tolik lidí. Snažila se rodičům vetřít do přízně. Připravit si půdu na vánoční prázdniny.
Asi to s tím brzkým vstáváním neměla přehánět, do schodů sovince se sotva vyškrábala. Když dorazila nahoru, musela se na chvíli posadit, než byla schopná vstát. I potom se jí trochu motala hlava. Než se jí podařilo přivázat sově k nožce dopis, vysloužila si dva bolestivé klovance do prstů. Když skončila, vydala se po schodech dolů, ale úplně se jí zatmělo před očima, takže se svezla po zdi na zem a doufala, že to přestane.
"Rory?" ozval se jí u hlavy dívčí hlas.
"Merline, jsi úplně zelená."
Aurora otevřela oči, vidění měla pořád zamlžené, ale poznala Susannah z Mrzimoru. Remusovu Sue.
"Jen se mi trochu zamotala hlava, za chvíli to bude dobrý," zamumlala Rory.
Susannah u ní asi minutu trpělivě klečela, než ztratila trpělivost.
"Nevypadáš, že by se ti dělalo líp, naopak, navíc je tu hrozná zima."
"To je," přiznala Rory a posadila se. Hned ale opřela hlavu o zeď, protože ji nedokázala udržet zvednutou.
"Pro někoho doběhnu," řekla a ve vteřině byla pryč.
Rory na ní ale nečekala a opatrně začala slézat schodiště sama. Přece dokáže sejít ze schodů. Není tak neschopná, aby to nezvládla.
O minutu později už stála pod sovincem, kde se rezignovaně sesula na zmrzlou zem.
Zdálo se to jako pár vteřin, než přiběhla Sue a vyděšeně s ní začala třást.
"Jem v phdě," zamumlala, čímž potvrdila, že v pohodě rozhodně není.
"Rory," poznala Jamesův ustaraný hlas.
"Vykouzlil jsem ti nosítka, tak si tam jen vlez a já už tě dopravím na ošetřovnu," řekl a pomohl jí se přesunout.
Cítila se tak slabá a styděla se za to. Byla ale vděčná, že ji zachránili právě tihle dva.
"Asi už nebudu potřebná," poznamenala Sue.
"Jen jdi, už to zvládnu," odpověděl jí vlídně James.
"Díky, Sue," řekla tiše Rory.
"Za nic, brzy se uzdrav."
Pak se nosítka zvedla ze země a lehce plachtila vzduchem. Rory se nenamáhala otevírat oči, jakýkoli pohyb se s každou minutou zdál těžší.
"Co ty tu tak brzy?" zmohla se po nějaké době na otázku.
"Máme se Siriusem trest, který začíná právě teď. A končí půl hodiny po tom, co se odchází do Prasinek," odpověděl. "No věřila bys tomu?"
"To je asi součást trestu," dokázala se Rory mírně usmát.
"Už jsme tu," oznámil James a otevřel dveře ošetřovny.
"Co se stalo?" zeptala se madam Pomfreyová a už pokládala Auroře ruku na čelo.
"Omdlela pod sovincem."
"Neomdlela," protestovala unaveně Aurora a otevřela oči. Nikdo jí ale nevěnoval pozornost.
"Položte ji sem, pane Pottere," požádala ho lékouzelnice a vedla ho k posteli až úplně vzadu.
"Děkuji. To je vše, můžete jít."
"Díky, Jamesi."
S úsměvem na ní mávnul a zavřel za sebou dveře.
"Vypadá to na chřipku nebo něco podobného," soudila madam Pomfreyová.
Pak Rory donutila převléct se do pyžama, což jí připadalo jako nesplnitelný úkol. Potom snědla lžíci lektvaru, který chutnal jako pomerančová marmeláda a s ulehčením se zavrtala pod peřinu.
Za chvíli usnula neklidným spánkem, ze kterého se neustále probouzela. Zdálo se jí o Siriusovi. O tom, že přišel na ošetřovnu a pohladil ji po vlasech s tím svým úsměvem, který nikdy neprohlédla. Co se za ním skrývalo?
Poprvé, když na chvíli pootevřela oči, na židli vedle její postele seděl Sirius a pozoroval ji. Zase oči unaveně zavřela a spala dál.
Podruhé neviděla nikoho, nebyla tu ani ta židle. Byl to jen další sen?
Potřetí se probudila bdělejší. Podle světla za oknem nejspíš ještě nebylo ani poledne. Měla hroznou žízeň, otočila se tedy na druhý bok. Vedle na nočním stolku stála sklenice vody.
A na vedlejší posteli se rozvaloval Sirius a luštil křížovku.
"Nevíš léta na čtyři?" zeptal se jakoby nic.
"Roky," odpověděla Rory zaraženě. "Co tu děláš?"
"Luštím křížovku."
"Na ošetřovně," poznamenala nedůvěřivě. Přišel ji navštívit, věděla to. Nic, co řekne, ji nepřesvědčí o opaku. Lidé si nechodí na ošetřovnu jen tak. Mimoděk si uhladila vlasy. Nejspíš nevypadala dobře, lidé po probuzení obecně nevypadají hezky, a co teprve nemocní lidé.
"Na hradě je zima, tady teplo. A taky jsou všichni v Prasinkách," odpověděl, ale usmíval se.
Zavrtěla nevěřícně hlavou, ale neřekla nic.
"Mag. zvíře na sedm, třetí je S?"
"Testrál?"
Vyluštili tak společně ještě asi tři křížovky, než madam Pomfreyová vykázala Siriuse ven.

Když v pondělí opouštěla ošetřovnu, nebyla si úplně jistá, co byla skutečnost a co jen sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama