Únor 2015

15.Vysoké napětí

25. února 2015 v 23:22 Jen krev - kapitoly
Blížil se konec ledna a v kouzelnické společnosti se usadilo podivné napětí, které se pomalu začalo dotýkat i Bradavic.
Aurora se od svého návratu do školy vyhýbala kontaktu s Regulusem i Elen. Prvně jmenovaný koneckonců dělal to samé.
Při jedné z hodin, které měli se Zmijozelem společné, k Rory doputoval vzkaz na němž stálo:"Ve čtyři u brány?"
Pohledem vyhledala Elen a na souhlas na ni kývla.
Když se odpoledne sešly podle plánu, kráčely společně přes školní pozemky, aniž by některá promluvila.
"Co jsou zač?" vyhrkla Rory náhle otázku, která ji pálila na jazyku už dlouhou dobu.
Elen se nezastavila, ani se na ni nepodívala. Jen na chvíli se zamyslela, než se pustila do vyprávění.
"Před několika lety do Británie přišel muž ze vzdálené země. Byl to neobyčejně mocný kouzelník děsivého vzhledu. O Lordu Voldemortovi, jak si ten muž říkal, nikdo dříve neslyšel a přece se zdá, že ho mnozí znali. Jako by na jeho příchod čekali. Nebo možná návrat..." vážně pohlédla na Auroru.
"Kdo ho znal?" zeptala se a přitom se bála odpovědi.
"Mimo jiné Nott, Abraxas Malfoy... a tvůj otec," dodala po krátké odmlce. "Přišel s velkými a radikálními ideály a postupně si získal mnoho následovníků. Ti si mezi sebou říkají Smrtijedi."
Rory by to jméno připadalo směšné, kdyby jí tak silně nepřipomínalo vyhaslé oči neznámého muže, který zemřel rukou jejího otce.
"Jak to všechno víš?"
"Tohle prozatím nepatří mezi tajné informace," řekla, i když to tak úplně neodpovídalo na položenou otázku.
"Co tajné je?"
"Všechno ostatní."
"Ty patříš mezi ně," konstatovala Rory, předpokládala to už mnohem dřív. Ještě než tušila, o co tu jde. I když to vlastně stále nevěděla.
V lese pár metrů od nich zapraskala zlomená větev, jako by po ní přešlo zvíře. Rory se polekaně otočila a spatřila dva testrály, kteří je zvědavě pozorovali. Všimla si, že je Elen sleduje taky.
"Jak dlouho je vidíš?" zeptala se Aurora, protože si byla jistá, že tomu nemohlo být dlouho.
"Od srpna," odpověděla Elen prostě a zase se dala do chůze.
"A od kdy lituješ, že ses k tomu lordovi přidala?"
"Od srpna."
Elen byla pravděpodobně svědkem něčí smrti, něčí vraždy. Stejně jako Aurora. A nemohla jen tak odejít, nemohla proti nim bojovat, protože by ji to stálo život.
"Bojíš se, že se k nim taky přidám?"
"Bála jsem se, že by sis ani nevšimla, že jsi s nimi, než by bylo pozdě."
"Možná už je..." ušklíbla se nevesele Rory.
"Není. Jejich představení sotva začalo."
"Nevím, co mám dělat," povzdychla si zoufale.
"Než dostuduješ, nikdo to po tobě ani nežádá. Jsi ještě puberťačka."
"Ty taky," šťouchla do ní Rory, aby trochu uvolnila atmosféru.
Elen jí odpověděla neveselým úsměvem, za kterým se skrývalo něco víc. Aurora to ale nechala být. Jestli jí Elen něco tajila, měla pro to dobrý důvod.
"Jakou roli hraje Regulus?"
"Myslím, že si začíná uvědomovat, do čeho se on a jeho rodiče zapletli. Ale ještě hodně dlouho potrvá, než zjistí, že bezpečná cesta zpět nevede."
Potvrdilo to Aurořinu hypotézu, že Elen by ráda vycouvala ze spojení se Smrtijedy, ale nemůže.
"Mluvila jsi s ním o tom?"
"Jen trochu. Znáš ho - nesmíš ho do ničeho nutit, musí si na to přijít sám. Jako když se rozešel s tou krávou, kdyby ho k tomu někdo nutil, ještě jsou spolu."
"O čem to mluvíš?" nechápala Rory a srdce se jí sevřelo nadějí, kterou sama nechápala.
"O tý káče blonďatý!" odpověděla netrpělivě Elen.
"Kate?" ujišťovala se.
"Ty to nevíš? Skončil to s ní už před Vánoci. Jejich vztah nebyl na dlouho. Snažil se tě jen někým nahradit," řekla Elen věcně. Pak se zastavila a vážně se na Auroru podívala. "Máš ho ráda?"
"Možná. Nevím. Jen tě prosím, nesnaž se nás dát dohromady."
"Jak chceš," ušklíbla se Elen, "až si to rozmyslíš..." významně na Rory mrkla.

***
S ubíhajícím časem se Aurořin vztah s Regulusem vrátil téměř do starých kolejí. Oba se vyhýbali kritickým tématům, která by mohla vést k hádce. Všechno se zdálo na první pohled v pořádku, ve skutečnosti však oba uvnitř cítili křivdu. Oběma se zdálo, že byli tím druhým odsouzeni neprávem.
Jejich potlačované emoce vyšly na povrch na konci května. V pátek, den před famfrpálovým zápasem Nebelvír proti Zmijozelu, Rory rozložila Denního věštce. Z úvodní strany na ni shlížela zamračená tvář Oriona Blacka. Několik stran bylo totiž věnováno dlouho připravovaným změnám v zákonech, které vešly v platnost, a na nichž měl Black velké zásluhy. Zaměřovaly se na jediné - vyčlenění čarodějů z mudlovských rodin. Nebudou moci studovat na kouzelnických školách v Británii a pracovat na vyšších postech. Budou kontrolováni, omezí se jejich práva a všichni z toho budou mít užitek - tak se to alespoň snažil Věštec prezentovat.
Článek mezi studenty vyvolal bouřlivou reakci, nejhlasitější byli samozřejmě Nebelvíři.
James byl tak rozhněvaný, že úplně zapomněl na přednášku o zítřejším famfrpále, kterou začal, než dorazila pošta.
Lily se ho ani nesnažila uklidnit, což obvykle v takových situacích dělala. Dnes jen nešťastně zírala do svého hrnku s kávou.
Mariana nadávala tak peprně, že jí měla Rory chuť něčím praštit, i když s ní vlastně souhlasila.
A Sirius se tvářil, jako by se ho nic z toho netýkalo.
Aurora uvnitř vřela. Mlčela ale, věděla, že by ji mluvení o tom naštvalo ještě víc.
Byl to útok proti lidem jako Lily - obětavě, chytré, laskavé Lily.
Rory se ještě před začátkem hodiny odtrhla od ostatních, aby si odskočila na toalety. Když se sama vydala do třídy narazila právě na Reguluse. Do začátku hodiny zbývalo už jen pár minut, takže jinak byla chodba liduprázdná.
"Předpokládám, že jsi na tatínka pyšný," vyrazila ze sebe první, co jí přišlo na mysl. Nechtěla být zlá, ale už bylo pozdě vzít slova zpět. Malinko se za své neopodstatněné obvinění zastyděla.
"Myslíš snad že bych měl?" vrátil jí podobně naladěný Regulus.
"Ano. Dosáhli jste přece svého, ty, tvá rodina a podobní," řekla Rory nepřátelsky.
"Aha, takže proto, že je to můj otec, musím mít na věc automaticky stejný názor."
"Jablko nepadá daleko od stromu."
"Pravda, jsi stejně arogantní jako tvůj otec a stejně zaslepená vlastní důležitostí jako tvoje matka," neudržel se Regulus a místo ústupu zaútočil na Aurořino nejslabší místo.
"Seš idiot. Ještě popři, že hltáš kecy toho slavnýho Lorda, ať se můžu zasmát!"
"Teď děláš chytrou, ale kdyby nebylo tvých kamarádek, ani bys nezaznamenala, co se kolem děje. Bez Elen jsi nahraná. Ne každý to měl tak snadné jako ty. O mně nevíš nic."
"No, koukám, že sis o mně udělal hezký obrázek. Přihoď ještě něco, pusť se do mě. Posluž si. Je mi to totiž jedno. Je mi úplně jedno, co si o mně TY myslíš. Máš pocit, že mě máš přečtenou a sám jsi záhadný? Jsi vedle, znám tě. A ptám se, jak můžeš souhlasit se Smrtijedy. Účel nesvětí prostředky, když jsou jimi utlačování a zabíjení nevinných," během toho, co mluvila zazvonilo na hodinu, ale ani jeden tomu nevěnoval pozornost.
"Souhlasím s tvým posledním tvrzením. Ale já se tomu alespoň snažím zabránit, místo abych obviňoval všechny kolem," věnoval jí poslední vyčítavý pohled, za kterým spatřila, jak moc ho její slova řečená v afektu ranila, a rozběhl se chodbou pryč.
***
Následující odpoledne bylo přímo dělané pro famfrpálový zápas. Obloha byla zatažená, takže hráčům nesvítilo do očí, ale ani nepršelo a foukal jen slabý větřík, který už voněl létem.
Rory od včerejšího rána neustále v hlavě rozebírala svůj krátký rozhovor s Regulusem. Zdálo se jí, že hádku prohrála a přemýšlela, co měla udělat jinak, co říct a co si radši nechat pro sebe. Slovo od slova si přehrávala Regulusovy odpovědi a snažila se z nich dedukovat jen to nejhorší, aby ho mohla sama před sebou očernit.
Posledních několik let pracovala na tom, aby ji okolí nějak vidělo, ale Regulusův pohled, který jí na chvíli poodhalil, se vůbec nepodobal obrazu, který o sobě stvořila. Byla přece ta dobrá, nebyla jako její otec.
Když si kapitáni před začátkem zápasu podávali ruce, jen letmo pohlédla na Reguluse. Znala ho od dětství, ale doteď netušila, jak umí být jeho pohled nepřátelský.
Hráči vylétli do vzduchu, byl odpískán začátek utkání.
Aurora nikdy nehrála tak dobře jako dnes. Hněv ji vždycky poháněl k maximálním výkonům. Byl pro ni tím nejsilnějším hnacím motorem. Když se pak na něco zaměřila, všechno se zdálo snadné. A dnes bylo jejím cílem porazit Reguluse. Famfrpál byl nejlepším místem pro odvetu.
Po půl hodině, kdy Nebelvír vedl o šedesát bodů, byla Rory poprvé za utkání vytržena z koncentrace. Vydala se za potloukem, který poletoval nebezpečně blízko nebelvírského brankáře, když ve stejnou chvíli Regulus spatřil zlatonku a prolétl těsně před ní, takže musela prudce strhnout koště, aby do něj nevrazila. Jen asi o vteřinu později k ní přilétl potlouk a ona ho automaticky odpálila přímo ke zdroji své zlosti, která právě překročila mez únosnosti.
A v tutéž chvíli si uvědomila, co udělala a jako ve zpomaleném filmu sledovala blížící se katastrofu, kterou už nemohl nikdo odvrátit. Instinktivně se rozlétla za potloukem, který nemohla dohonit.
"Pozor!"
Na varování však bylo pozdě. Regulus se sice otočil, ale v téže chvíli ho potlouk praštil do spánku. Rána způsobila, že málem ztratil rovnováhu. Potom jeho koště rychle zpomalovalo, až se zastavilo úplně.
Rory ho v té chvíli dohonila a rychle jí došlo, co se děje. Jednou rukou držela své koště i pálku a druhou omotala kolem Regulusova pasu. Jeho hlava bezvládně klesla na její rameno.
***
O hodinu později se Rory odpojila od nebelvírských kamarádů, kteří se vraceli na kolej, aby tam oslavovali absolutní vítězství ve famfrpálu, a zamířila na ošetřovnu.
Regulus byl z hřiště odnesen v bezvědomí. Rory před očima stále měla jeho mrtvolně bledý obličej. Málem ho zabila. A to jen kvůli uražené pýše, kvůli hněvu, který ji úplně zaslepil. Nakonec asi opravdu nepadlo jablko daleko od stromu. Znovu byla ze svého chování znechucená.
Bude ji teď Regulus nenávidět? Srdce se jí při té myšlence sevřelo úzkostí.
Otevřela dveře na ošetřovnu, ale madam Pomfreyová ji vykázala s tím, že pacient potřebuje klid.
Svědomí ji však pronásledovalo celý večer, takže si oslav příliš neužila. Kolem jedenácté se vyplížila ze společenské místnosti a zkusila své štěstí znovu.
Tentokrát už lékouzelice spala, z jejího kabinetu se ozývalo tiché chrápání.
Jen jediná postel na ošetřovně měla svého majitele.
Regulus měl hlavu celou omotanou a z jeho obvazů se linula slabá vůně mentolu a sušených kopřiv. Ležel na boku a vypadal, že spí.
Jeho pravidelné oddechování konečně přineslo Auroře trochu míru do duše.
Lehla si vedle něj na postel a sevřela jeho ruku ve své.
"Promiň mi to," zašeptala se slzami na krajíčku.
Zhluboka se nadechl a otevřel oči. Zkoumavě jí hleděl do tváře, aniž by promluvil.
"Promiň," zopakovala, "jsem idiot. Můžeš mi vůbec odpustit, že jsem tě málem zabila?" na posledním slově jí přeskočil hlas, už nedokázala zadržet slzy, které se jí rozkutálely po tvářích.
"Neplač, Jitřenko," zašeptal a volnou rukou jí otřel tváře.
A ona ho bez zaváhání políbila.
Dlouhou chvíli se jen drželi za ruce a tiše se dívali jeden druhému do očí.
"Je ti zima," poznamenal Regulus, "pojď," vyzval ji a nadzvednul přikrývku, pod níž ležel.
Rory skopla boty na zem, přitiskla se zády k němu a nechala ho, aby ji objal kolem pasu.
Když už skoro usnula, uslyšela ještě jeho tichý smích.
"Hm?"
"Kdybych tušil, jak to dopadne, nechám se zmlátit dřív," zavtipkoval.

Rory se spokojeně usmála a propadla se do snů.

14.Probuzení

25. února 2015 v 23:20 Jen krev - kapitoly
Rory strávila jízdu vlakem z Bradavic se svými kamarádkami z ročníku. Rozloučila se s nimi dříve, než vlak zastavil, a přešla do vedlejšího kupé, které obývala polovina nebelvírského sedmého ročníku.
"Rory!" oslovila ji Lily.
"Ahoj," pozdravili James a Remus.
Sirius dál hrál šachy s Emily Thornovou a Petr zasněně zíral z okna.
"Jen se jdu rozloučit. Pošleš mi, prosím, zase nějaké články?" požádala Marianu.
"Ne, teď to uděláme naopak, ty budeš posílat články mě."
"Proč?"
"Protože jestli neuvidíš pravdu sama, bylo moje předchozí snažení zbytečné."
"Sejdeme se na Příčné?" vložila se do rozhovoru Lily.
"Se mnou bohužel ne. Tady kapitán M už mi našel jiné věci na práci," kývla významně na Marianu. Ta jí v plánu špehování vlastních rodičů plně podporovala.
"Hezké Vánoce," popřála všem a i se svým kufrem se vydala chodbičkou ke dveřím, kde už na ni čekala Elen s Regulusem. Oba, narozdíl od Rory, se převlekli z hábitů do obyčejného mudlovského oblečení, zmijozelské šály si však neodpustili. Perfektní.
Na nádraží ji měli vyzvednout rodiče. To Auroru trochu překvapilo, protože prvního září se k vlaku přemisťovala jenom s Lionelem, který byl plnoletý, a domácím skřítkem, který se staral o zavazadla. V odpovědi na dopis, jenž jim zasílala, ji žádali, aby přijela oblečená v lepším hábitu. Probudila se v ní zvědavost. Co mají ti dva za lubem?
Měla v plánu dělat dojem na rodiče od první chvíle. Dva Zmijozelové po boku, zvláště pokud jedním z nich je Regulus Black, zapůsobí.
Elen se její plán zamlouval. Byla nadšená, že Rory její napomínání bere tak vážně. Reguluse přivedla z vlastní iniciativy. Rory se divila, že ho dokázala odtrhnout od Kate.
Když Aurora vystupovala z vlaku, vyhledala pohledem rodiče. Ještě ji nezaznamenali, to bylo jen dobře. Na chvíli se musí chovat tak, jak od ní očekávali. Musí působit jako chladná, nedostupná vůdčí osobnost.
"Pomůžeš mi, prosím, s kufrem?" požádala Reguluse s bezelstným úsměvem. Byla Averyová, ta se nikdy nesmí tahat se zavazadly sama.
"Jistě."
Otočila se zpět směrem k rodičům tentokrát s neproniknutelným výrazem a vytáhla se do své plné výšky. Nesmí projevit slabost, musí působit silně. Už si jí všimli a kráčeli přímo k ní.
"Ahoj," řekla. Chvíli přemýšlela nad formálnějším pozdravem, ale to jí přišlo tak nepřirozené, že by to mohli vnímat jako výsměch.
"Dobrý den," pozdravili oba přátelé, kteří stáli za ní.
"Dobrý den," odpověděli jim Averyovi se spokojeným úsměvem.
"Já už půjdu. Nashledanou. Uvidíme se na Silvestra," mávl na ně Regulus a zmizel v davu.
"Sheirbe, vezmi ten kufr," přikázal pan Avery zase s vážnou tváří. Za ním se vynořil zuboženě vypadající domácí skřítek a i s kufrem, který musel vážit třikrát tolik co on sám, se přemístil.
"Půjdeme," rozhodla paní Averyová a už byla na odchodu.
"Jistě. Uvidíme se po prázdninách," kývla přezíravě na Elen a následovala rodiče. Když se však nedívali, ještě na kamarádku spiklenecky mrkla.
"Lionel se k nám nepřipojí?" zajímala se, protože právě toho se obávala.
"Ne, ten má jiné povinnosti," obrátil se na ni otec s výrazem, kterým jí dával najevo, že jí do toho nic není.
"Támhle odsud se přemístíme."
***
,S tímhle nadělali tolik tajností?´ nemohla se Rory zbavit pocitu zklamání.
Rodiče ji dotáhli jenom na další nudnou večeři, kde se jen mluvilo a mluvilo. Tentokrát byli pozváni k Nottovým. Hlava rodiny, Garrick Nott, zastával vyšší funkci na Ústředí bystrozorů.
Na rozdíl od dřívějších událostí, tentokrát Aurora poslouchala. V podstatě ji nic nepřekvapilo. Potvrdilo se jí, co už věděla a co jí kamarádi tvrdili. Lidé, kteří seděli u stolu, měli pravomoci a vliv a vůbec se jich nebáli zneužívat.
Když pozdě večer dorazili domů, Lionel už na ně čekal v hale.
"Dobrou noc," řekl otec. Nejprve významně kývl na matku a potom věnoval Auroře jeden ze svých autoritativních pohledů.
,Muži mají práci, ženy, nepleťte se do cesty,´ pomyslela si Aurora hořce, ale s předstíranou podřízeností jen všem přítomným popřála dobrou noc a vydala se do svého pokoje.
Úplně vyčerpaná se ještě v oblečení rozvalila na posteli. Jízda vlakem a následná večeře jí sebrali víc sil, než si myslela.
Po prvních několika hodinách strávených s rodiči si nebyla tak úplně jistá, co Elen čekala, že se dozví. Všichni si před ní dávali pozor, aby snad nic neviděla nebo neslyšela. A soudíc podle chování matky se to ani v budoucnu nemělo měnit. Ženy v téhle rodině nebyly na stejné úrovni s muži. Ženy neměly právo vědět.
,Dobře, když se mnou nechtějí mluvit, budu slídit,´ blesklo jí hlavou a prudce se posadila na posteli.
Hned jí před očima proběhl bláznivý nápad.
Ve skříni za oblečením se už několik let skrývalo její staré koště. Měla za to, že ho matka ještě neobjevila. Kdyby ano, jistě by si neodpustila přednášku o tom, kam takové koště patří.
Rozhrnula hábity a objevila svůj milovaný Zameták, koště, na němž se naučila létat. V mysli jí vyskočilo několik vzpomínek, které způsobily, že se jí po tváři rozlil úsměv.
Vybavila si, jak ji Sirius věčně porážel, když spolu jako malé děti závodili. Jednou létali nad lesem, co rostl za domem Averyových, i když to měli přísně zakázané. Jednoho z nich napadlo usadit se na větvi vysoké borovice. Oba tam dobrou půlhodinu seděli a tiše se pochechtávali tomu, jak je Blackovi i Averyovi hledají. Nepamatovala si, jaký tehdy dostali trest, ale pravděpodobně bolavý.
Otevřela okno dokořán a zhluboka se nadechla pichlavého zimního vzduchu. Jen na vteřinu zapochybovala, jestli je to rozumné, ale nakonec s uspokojivým pocitem, že dělá něco tak trochu bláznivého, vylétla ven.
Obletěla půl kolečka kolem domu, než se zarazila, protože z knihovny v přízemí zářilo matné světlo svíček.
Obezřetně přilétla blíž, zůstala se však vznášet pár centimetrů nad zemí, neodvažovala se seskočit z koštěte, aby nezanechala stopy v čerstvě napadaném sněhu.
Závěsy naštěstí nebyly zatažené, takže bylo vidět dovnitř. Pohled, který se jí naskytl, ji ochromil, nechtěla si připustit, že to, co vidí, se jí nezdá. Otec mířil hůlkou na muže, který se v agónii svíjel na podlaze. Obličej měl zkroucený bolestí a ústa otevřená dokořán, jako by křičel. Rory ale neslyšela nic, vůbec nic. Z místnosti nevyšel jediný zvuk, jen nepřirozené ticho.
Nemohla od hrozivé scény odtrhnout oči. Cítila v útrobách podivný tlak. Vzbudil se v ní hněv a strach. Roztřásla se zimou, ale chlad se k ní nedostal zvenčí, proudil jí žílami až k srdci, které se mu snažilo odporovat zběsilým boucháním.
Po chvíli, která se zdála věčností, otec hůlku odvrátil.
Rory si všimla Lionela, který postával v temném koutě za otcem a celou scénu nezaujatě pozoroval. Jako by to snad bylo normální, jako by svědkem něčeho podobného nebyl poprvé.
Pan Avery něco řekl, muž mu na to jen s bolestným ale drzým úšklebkem krátce odpověděl. Aurora se neubránila obdivu, ale i lítosti - hlavou jí prolétla neblahá předtucha.
Otci se jeho odpověď patrně nelíbila, protože pozvedl ruku znovu. Z jeho hůlky vylétl paprsek jedovatě zeleného světla. Na tváři neznámého muže se objevil pokojný výraz, jeho oči však mrtvě hleděli do prázdna.
Aurora netušila jak, ale jen o malou chvíli později ležela ve své posteli. Cítila a slyšela tlukot vlastního srdce. Nikdy neměla takový strach.
Nakonec si nebyla tak úplně jistá, co viděla. Musela si to přece jenom domyslet. Její otec by nepoužil Zakázanou. Ten muž nemohl být mrtvý. Její fantazie byla jen příliš divoká.
Ale jestli to byla pravda, znamená to, že je její otec vrah. A vypadal, že ví, co dělá, zdaleka to nebylo poprvé, co vzal život. A Lionel tomu jen přihlížel, tvářil se, jako by neexistovalo nic nudnějšího.
Nemohlo to tak být. Jen se nechala zmanipulovat všemi těmi řečmi Elen.
Do rána ale neusnula, a následujícího dne nemohla vyjít z pokoje. Nedokázala si představit, že se otci podívá do tváře. Kdyby věděl, čeho byla svědkem, co by se s ní asi stalo?
Už netoužila znát pravdu, chtěla zase žít v blažené nevědomosti. Ať už byl ten muž mrtvý nebo ne, věděla jistě, že ho otec mučil. A to stačilo na to, aby dostala strach.
Několik následujících dní pak strávila v posteli předstírajíc, že jí je nevolno. Vymluvila se na chřipku, která se jí pravděpodobně vrátila a nikdo ji ani nepodezříval ze lži. Nikdo ji nepostrádal. A pro jednou za to byla vděčná.
Tradiční silvestrovský večírek u Blackových přišel až příliš brzy. Rory se bála, že by vzbudila podezření, kdyby se pokusila vyvléci i z něj.
Sbírala odvahu a vymýšlela si v hlavě různé scénáře toho, co všechno by se mohlo stát a snažila se na to připravit.
Pro jednou se oblékla a upravila co nejstřídměji. Chtěla pokud možno zapadnout. S nikým nemluvila, jen tiše poslouchala rozhovory kolem. Slyšela to samé, co vždycky, tentokrát jí ovšem připadalo, jako by všichni nabrali sebevědomí, jako by věřili, že jejich vize se mají co nevidět splnit.
Rozhlížela se kolem sebe a přemýšlela, kolik přítomných už provedlo něco takového jako její otec.
Za těch několik dní strávených v posteli přemýšlela nad stovkou různých scénářů toho, co by měla udělat. Často se ptala sama sebe, jestli by měla otce udat. Ale když si všimla, že se právě od srdce směje něčemu, co řekl náměstek ministra po jeho pravé ruce, tu možnost pohřbila. Navíc neměla důkaz, který by poskytla. Čím déle ale nedělala nic, tím si připadala odpornější.
Pohled jí padl na Reguluse, který ji za večer sotva pozdravil. Povídal si s několika vrstevníky ze Zmijozelu a tvářil se vážněji, než ho kdy viděla.
Patří k nim i Regulus?
"...kam chodí oni, musím i já... jde o nějaké politikaření," vybavily se jí útržky z jejich letního rozhovoru.
Regulus v tom jel taky.
A jakou roli hrála Elen?
Cítila znechucení, strach a zlost. Nemohla to dál vydržet, a tak se takřka nepozorovaně vyplížila z místnosti.
Nemohla zůstat tady, každou chvíli sem může někdo přijít. Věděla ale o místě, kde ji nikdo hledat nebude.
Když otevřela dveře do Siriusova pokoje, byla trochu překvapená, protože za celý rok, co tu nebyla, se místnost vůbec nezměnila. Jako by tu byla včera. Jako by Blackovi stále čekali na návrat marnotratného syna.
Rory přecházela po pokoji a zaujatě prozkoumávala Siriusovu výzdobu. Byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla, že ji někdo pozoruje ode dveří do koupelny.
"Vždycky matku schválně provokoval," poznamenal Regulus, Rory si totiž právě prohlížela závěsy v barvách Nebelvíru.
"To máme asi společné," poznamenala, aniž by se ohlédla. Nechtěla se na něj dívat.
"Tak proto on a ne já," řekl hořce.
A Rory se neptala, jak to myslí, protože věděla, věděla to už dávno. Ale mýlil se, tohle nebyl ten důvod.
"Nic nevíš," řekla ostřeji, než chtěla. "Děláš ze sebe hlupáka, když pořád opakuješ, co říkají tvoji rodiče. A také ti moji. Jako loutka jen děláš, co se od tebe čeká."
"Tohle si o mně myslíš?" řekl se směsicí smutku a zlosti. "To, že nejsem rebel jako ty, neznamená, že nemyslím. Ať to vypadá, jak chce, nejsem loutka."
"Ach tak, takže se všech těch hnusáren účastníš dobrovolně," vyjela na něj. Řekla víc, než jí bylo milé, ale bylo pozdě to vzít zpět.
"Tohle nemá cenu," povzdychl si a odešel.
***
Jízda vlakem do Bradavic byla vysvobozením více než kdy dřív. Během cesty toho Aurora moc nenamluvila. Pořád se jí hlavou honily všechny události z prázdnin. Znovu si přehrávala scénu v knihovně. Opravdu by její otec s klidnou tváří zabil člověka?
A Regulus... Nemohla přestat myslet na jejich malou hádku. Co když se snažil o to samé co Rory? Možná chtěl být jen v obraze a příliš se do toho zapletl. Ale tomu bylo těžké uvěřit, když si vybavila jeho kamarády ze Zmijozelu nebo některé jeho názory.
Na jednu ze svých otázek dostala Rory odpověď jen chvíli potom, co vystoupila z vlaku. Poprvé spatřila testrála.

13.Slepota a blouznění

25. února 2015 v 23:19 Jen krev - kapitoly
"Něco se blíží. Copak sis nevšimla, jak se věci mění?" uhodila na Rory teď už trochu podrážděná Mariana. Bylo na ní znát, jak ráda by zvýšila hlas, ale jelikož byly v knihovně, musela se krotit.
"Dobře, dobře, vidím. Ale co když tak věci byly vždycky a my si jich jen nevšímali?" snažila se jí oponovat Aurora. Varování z Marianiných úst jí stále znělo jako přehnané.
"Mohlo by to tak být. Ale přijde mi, že se až příliš systematicky vytrácejí vlivní lidé s promudlovským názorem. Neposlouchala jsi Brumbálův proslov na začátku školního roku?"
"To už jsou tři měsíce, skoro nic si z toho nepamatuju. A moc jsem neposlouchala, vždyť to byl jen proslov na zahájení," odbyla ji Aurora. Dávala jí jasně najevo, že se o tom dál nechce bavit, ale Mariana se nedala snadno.
"Příště poslouchej, on není jen ředitel ledajaké školy, ale Bradavic, to něco znamená i v mezinárodním měřítku. Navíc je člen Starostolce a tak dále. Kolikrát ho dokonce žádali, aby se stal ministrem kouzel. Ty ho máš jen za senilního dědečka, kterým se často dělá, ale je to jeden z nejvlivnějších kouzelníků současnosti," rozohnila se Mariana.
"Jasně, uklidni se. Co teda říkal?" vzdala se protestů Aurora.
"Vesměs to, co do tebe hustím aspoň poslední rok. Všechny ty změny v zákonech, zmizení, vzrůstající nenávist vůči mudlům, jakýsi záhadný vizionář, jehož jméno si všichni jen tiše mumlají nebo ho nevyslovují vůbec... Všechno tohle směřuje k něčemu velkému a špatnému. Už to, že za většinou stojí bývalí studenti Zmijozelu, mě dost děsí, ale to pro tebe asi není argument," dodala s lehkou ironií.
"I Regulus je Zmijozel," namítla Aurora. Nechtěla, aby Mariana házela všechny do jednoho pytle. Věděla, co měla poslední poznámka znamenat. Rory měla ve Zmijozelu rodinu a přátele.
"Jo, chápu. Existují výjimky. Ale musíš uznat, že to, že je Reg ve Zmijozelu z něj občas dělá pitomce."
"Ne, to dělá celá ta jejich rodina."
"Která chodila do Zmijozelu. Stejně jako tvá rodina."
"Co tím chceš říct? Že jsem snad maskovaný Zmijozel?" zasmála se Rory, protože si ve skutečnosti nedokázala představit, že by to Mariana mohla myslet vážně.
"Ne," vstoupila do hovoru Elen, která je celou dobu jen tiše poslouchala od vedlejšího stolu. "Tvoje rodina má obrovský vliv na to, co se právě děje. Zavíráš před nimi oči a zacpáváš si uši celý život. Proto sis ničeho nevšimla. Říkáš, jak milují Zmijozel a jeho zásady, čistou krev a vládu elit. Víš, že jsou bezohlední, přemýšlela jsi někdy, zda by byli schopni pro svůj názor zabít? A kolik takových jako oni je? Víš, kolik jejich přátel zastává vysoké funkce na ministerstvu? Otevři oči, Auroro. Jsi k tomu tak blízko, jak jen to jde. Přestaň se chovat jako dítě a myslet jen na sebe. Otevři oči," řekla poslední větu nahlas a dřív, než ji stačila knihovnice napomenout, popadla své věci a odešla.
Mariana nadzvedla obočí v úžasu. To bylo poprvé, kdy slyšela Elen mluvit takhle zpříma a poprvé také uznala, že nemusí být úplně zkažená, jak na první pohled vypadala.
Na Auroru měl proslov účinek ještě větší. Elenina slova si v hlavě přehrávala dlouho do noci. Zase měla pravdu, jako vždycky. Rory nesouhlasila se svými rodiči, jak to jen šlo. Ignorovala je, protestovala proti čemukoli, s čím by oni souhlasili, ale nikdy se vlastně nezajímala, co dělají.
Co však Auroru na proslovu zaujalo, byl Elenin postoj. Měla za to, že se změnami, které se děly, souhlasí. Ale teď už si tak jistá nebyla.
Poznámka o zabití byla snad trochu přehnaná, ale když se nad tím zamyslela... oba, matka i otec, dokázali být krutí ke všem, které považovali za podřadné. Naopak si uměli podmanit sobě rovné či výše postavené. Na jejich přístupu bylo něco odporného. A Aurora se to naučila přehlížet. 'Co jsem to za Nebelvíra?' pomyslela si zkroušeně. Tak často přihlížela zlým věcem a nikdy nic neudělala, jen odvrátila pohled. Jak mohla odsuzovat Reguluse? Jak mohla odsuzovat kohokoli?
Vzpomněla si na zásady, které jí vštěpovala matčina starší sestra Catriona. To ona v ní probudila myšlenky, které její rodiče tolik odsuzovali. To ona se z ní snažila vychovat lepšího člověka.
Co by si teta pomyslela, kdyby ji teď viděla? Zatratila by ji? Ne. Byla vždycky tak trpělivá a svou neteř milovala jako vlastní děti. Aurora věděla, že by ji pohladila po vlasech s tím svým povzbudivým úsměvem a řekla, že bude všechno dobré, že každý dělá chyby. A pak by šly do kostela, teta by se modlila a Rory v tichosti klečela vedle ní, aby jí udělala radost, a zkoumala vitrážová okna, sochy, obrazy a malby na stěnách.
Jaké štěstí ji potkalo, že vlastní matka na ni neměla dost času! A tak ji v podstatě vychovala ta nejlaskavější z žen.
Jestli bylo pravdou, v co Catriona věřila, tak na ní teď shlíží a drží ochrannou ruku. Kdo jiný by zasloužil nebe (jestli něco takového existovalo), než právě ona?
Znovu, jako mnohokrát předtím, se jí chtělo plakat nad ztrátou člověka, který ji bezpodmínečně miloval. Catriona zemřela naprosto nečekaně - v létě, při četbě na zahradě. Strýček říkal, že se chytila za hlavu, spadla ze židle, na níž seděla a než se k ní dostali lékouzelníci, byla už mrtvá - prasklá céva v mozku. Byly to už tři roky.
Pak se její myšlenky ubrali jiným směrem.
Kdo dal vlastně Elen právo, aby ji tak snadno odsoudila? Proč k ní byla tak kritická? Co od ní vlastně čekala? Jak by se asi k rodičům, kteří jí dali její nejhorší vlastnosti, měla chovat?
Nikdy předtím o svých rodičích nemluvila. Alespoň ne konkrétně, sdělovala jen strohá fakta. Jak by mohla Elen vědět o těch dvou víc, než ona? Vůbec je přeci neznala!
Když se ráno probudila, sepsala těch několik otázek a myšlenek, které jí v hlavě utkvěly, na pergamen a podstrčila ho při snídani Elen. Ta, když odcházela na hodinu, jí ho beze slov vrátila.
Aurora pergamen zvědavě rozmotala. Elen jí pod text připsala vyčerpávající a trochu zmatenou odpověď.

Jasně, že toho moc nesvedeš, když jsi ve škole. Ale zkus třeba alespoň číst noviny a být k tomu, co píšou trochu kritická. Věštec není vždycky objektivní, klidně bych věřila tomu, že někdy napíše ve prospěch toho, kdo nabídne nejvíc. Ale nemusí to tak být, na to si už musíš přijít sama.
Až ale pojedeš na Vánoce domů, nezapomeň, co do tebe hustí ty tvoje kamarádky (a já (představ si významné odkašlání)). Vetři se rodičům trochu do přízně, sleduj je, poslouchej. Asi si říkáš proč. Jo, budu se opakovat. Mají obrovský vliv - díky svému původu, známostem a bohatství. A rádi toho využívají. Třeba si uvědomíš, čeho jsou schopni a co dělají.
Všechno neobvyklé, co se teď děje, se děje za určitým účelem a je to jenom začátek. A zase si asi říkáš, co s tím ty, studentík, naděláš. Hm... Zkrátka si myslím, že ignorovat svět kolem jenom proto, že máš pocit, že s tím nic nenaděláš, není úplně dobrý přístup. Přijdou další změny. A budou padat hlavy, doslova. Měla bys na to být připravená, jestli nechceš, aby jednou z nich byla ta tvoje nebo tvých kamarádů.
A proč tě tak obviňuju a vyzdvihuju tvoje rodiče? No, Mariana měla pravdu v jednom, za změnami stojí povětšinou lidé, kteří mají nějaké spojení se Zmijozelem, tudíž se ke mně donesly informace, které by pravděpodobně neměla veřejnost znát a zazněla i jména tvých rodičů. Mám to z ověřených zdrojů.
Víc ti toho zatím asi neřeknu. Radši se s tím, co vím, nikomu nesvěřuj a tenhle dopis spal. Nedělám si srandu.

***
Nazítří, kdy se konala poslední návštěva Prasinek před Vánocemi, si Aurora přivstala, aby udělala něco, co neměla příliš ve zvyku - poslala rodičům dopis. Z vět, které předchozího večera napsala, jí bylo nanic. Dělala, jak po ní Elen žádala - jednak proto, že byla sama zvědavá, co se dozví, a také proto, že už na ni tlačilo tolik lidí. Snažila se rodičům vetřít do přízně. Připravit si půdu na vánoční prázdniny.
Asi to s tím brzkým vstáváním neměla přehánět, do schodů sovince se sotva vyškrábala. Když dorazila nahoru, musela se na chvíli posadit, než byla schopná vstát. I potom se jí trochu motala hlava. Než se jí podařilo přivázat sově k nožce dopis, vysloužila si dva bolestivé klovance do prstů. Když skončila, vydala se po schodech dolů, ale úplně se jí zatmělo před očima, takže se svezla po zdi na zem a doufala, že to přestane.
"Rory?" ozval se jí u hlavy dívčí hlas.
"Merline, jsi úplně zelená."
Aurora otevřela oči, vidění měla pořád zamlžené, ale poznala Susannah z Mrzimoru. Remusovu Sue.
"Jen se mi trochu zamotala hlava, za chvíli to bude dobrý," zamumlala Rory.
Susannah u ní asi minutu trpělivě klečela, než ztratila trpělivost.
"Nevypadáš, že by se ti dělalo líp, naopak, navíc je tu hrozná zima."
"To je," přiznala Rory a posadila se. Hned ale opřela hlavu o zeď, protože ji nedokázala udržet zvednutou.
"Pro někoho doběhnu," řekla a ve vteřině byla pryč.
Rory na ní ale nečekala a opatrně začala slézat schodiště sama. Přece dokáže sejít ze schodů. Není tak neschopná, aby to nezvládla.
O minutu později už stála pod sovincem, kde se rezignovaně sesula na zmrzlou zem.
Zdálo se to jako pár vteřin, než přiběhla Sue a vyděšeně s ní začala třást.
"Jem v phdě," zamumlala, čímž potvrdila, že v pohodě rozhodně není.
"Rory," poznala Jamesův ustaraný hlas.
"Vykouzlil jsem ti nosítka, tak si tam jen vlez a já už tě dopravím na ošetřovnu," řekl a pomohl jí se přesunout.
Cítila se tak slabá a styděla se za to. Byla ale vděčná, že ji zachránili právě tihle dva.
"Asi už nebudu potřebná," poznamenala Sue.
"Jen jdi, už to zvládnu," odpověděl jí vlídně James.
"Díky, Sue," řekla tiše Rory.
"Za nic, brzy se uzdrav."
Pak se nosítka zvedla ze země a lehce plachtila vzduchem. Rory se nenamáhala otevírat oči, jakýkoli pohyb se s každou minutou zdál těžší.
"Co ty tu tak brzy?" zmohla se po nějaké době na otázku.
"Máme se Siriusem trest, který začíná právě teď. A končí půl hodiny po tom, co se odchází do Prasinek," odpověděl. "No věřila bys tomu?"
"To je asi součást trestu," dokázala se Rory mírně usmát.
"Už jsme tu," oznámil James a otevřel dveře ošetřovny.
"Co se stalo?" zeptala se madam Pomfreyová a už pokládala Auroře ruku na čelo.
"Omdlela pod sovincem."
"Neomdlela," protestovala unaveně Aurora a otevřela oči. Nikdo jí ale nevěnoval pozornost.
"Položte ji sem, pane Pottere," požádala ho lékouzelnice a vedla ho k posteli až úplně vzadu.
"Děkuji. To je vše, můžete jít."
"Díky, Jamesi."
S úsměvem na ní mávnul a zavřel za sebou dveře.
"Vypadá to na chřipku nebo něco podobného," soudila madam Pomfreyová.
Pak Rory donutila převléct se do pyžama, což jí připadalo jako nesplnitelný úkol. Potom snědla lžíci lektvaru, který chutnal jako pomerančová marmeláda a s ulehčením se zavrtala pod peřinu.
Za chvíli usnula neklidným spánkem, ze kterého se neustále probouzela. Zdálo se jí o Siriusovi. O tom, že přišel na ošetřovnu a pohladil ji po vlasech s tím svým úsměvem, který nikdy neprohlédla. Co se za ním skrývalo?
Poprvé, když na chvíli pootevřela oči, na židli vedle její postele seděl Sirius a pozoroval ji. Zase oči unaveně zavřela a spala dál.
Podruhé neviděla nikoho, nebyla tu ani ta židle. Byl to jen další sen?
Potřetí se probudila bdělejší. Podle světla za oknem nejspíš ještě nebylo ani poledne. Měla hroznou žízeň, otočila se tedy na druhý bok. Vedle na nočním stolku stála sklenice vody.
A na vedlejší posteli se rozvaloval Sirius a luštil křížovku.
"Nevíš léta na čtyři?" zeptal se jakoby nic.
"Roky," odpověděla Rory zaraženě. "Co tu děláš?"
"Luštím křížovku."
"Na ošetřovně," poznamenala nedůvěřivě. Přišel ji navštívit, věděla to. Nic, co řekne, ji nepřesvědčí o opaku. Lidé si nechodí na ošetřovnu jen tak. Mimoděk si uhladila vlasy. Nejspíš nevypadala dobře, lidé po probuzení obecně nevypadají hezky, a co teprve nemocní lidé.
"Na hradě je zima, tady teplo. A taky jsou všichni v Prasinkách," odpověděl, ale usmíval se.
Zavrtěla nevěřícně hlavou, ale neřekla nic.
"Mag. zvíře na sedm, třetí je S?"
"Testrál?"
Vyluštili tak společně ještě asi tři křížovky, než madam Pomfreyová vykázala Siriuse ven.

Když v pondělí opouštěla ošetřovnu, nebyla si úplně jistá, co byla skutečnost a co jen sen.

12.Hvězdný tým

25. února 2015 v 23:18 Jen krev - kapitoly
"Jamesi, nemůžeš jen tak obsadit tým posledním ročníkem. Neměl bys radši zaučovat novou generaci?" zeptal se Remus, když skončil famfrpálový konkurz.
"Upřímě, letos poprvé mi je ukradené, co nadělá příští generace. A ne všichni jsou v posledním ročníku."
"Jen nadpoloviční většina," odpověděl Remus s ironií. "Těžko takhle Nebelvír vyhraje příští rok."
"Jo, ale víš, co nám pořád říkáš?" zapojil se do hovoru Sirius. "Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek. Tak se tím prostě řídím, vyhrajeme ten pohár letos."
"Vy jste tak skromní..."
"Jsme realisti," pokoušel ho dál James.
"Jsme totiž hvězdný tým," podpořila ho Lily se spikleneckým úsměvem.
"I ty, Brute?"
***
"Ahoj."
"U Merlina, Elen!" nadskočila Aurora leknutím. Měla za to, že je v šatně sama.
"Copak, špatné svědomí?" zeptala se rýpavě.
"Jen jsem se zamyslela," odpověděla a začala sbírat své věci.
"Nad vaším hvězdným famfrpálovým týmem, předpokládám."
"Viděla jsem tě na tribuně. Myslela jsem, že tě famfrpál moc nebere."
"Nebere. Byla jsem zvědavá, jak ti to jde. A neměla jsem co dělat," přiznala.
Rory se vrátila ke sbírání svých věcí, než si všimla, že se na ni Elen posměšně šklebí.
"Co je?"
"Ty a Black v jednom týmu. Merline, to bude sranda."
Rory neodolala úsměvu a na souhlas přikývla.
"Půjdeš večer?" změnila Elen téma.
"Kdo to vlastně pořádá?"
"Sedmáci z Havraspáru."
"Samozřejmě! Nikdo jiný není takový blázen, aby pozval Zmijozely," řekla naoko opovržlivě Aurora.
"Hele, lvíčátko, schovej drápky."
***
Večírek Havraspárských sedmáků byl v plném proudu. Již dlouho se nestalo, že by všechny čtyři koleje vycházeli tak dobře, jako právě tento večer. Nutno dodat, že byli všichni značně podnapilí, tudíž jim takové malichernosti jako kolejní rozepře byly naprosto ukradené.
"Ó, to je nám ale čest, dostavil se nám i novopečený primus," šťouchla do Remuse Aurora a posadila se vedle něj na zem.
"Přišel jsi nás všechny zatknout za výtržnosti?" dobírala si ho.
"Přišel jsem se přidat," usmál se na ni přiopile a přiťukl si s ní.
"A já myslela, že jsi svatý."
Remus si posměšně odfrkl.
"Nebojíš se, že nás chytí?"
"Když se nebojí Havraspáři, tak nemusí nikdo. Určitě to tu zabalili do matoucích, odhlučňovacích a varovných kouzel tak, jak by to od nich nikdo kromě Brumbála nečekal."
"A když na to přijde Brumbál?"
"Jsem si skoro jistý, že to ví a že má srandu z toho, jak nám všem bude zítra špatně."
"Proč nejsi s Jamesem a ostatními?" zajímala se Rory, i když měla pocit, že by se raději ptát neměla.
"Nějak jsme se každý vydali za svými zájmy..." naznačil neurčitě.
"Tvoje zájmy jsou za rohem, kde by tě nikdo nehledal?" položila další otázku, kterou si snad raději měla nechat pro sebe.
Dlouhou chvíli se jí s podivně smutným úsměvem upřeně díval do očí. Potom se odvrátil a upil ze své sklenky.
"Tobě se líbí Sue z Mrzimoru."
K Aurořině překvapení Remus na vtíravou poznámku reagoval úsměvem. "Víc než to."
"A ona někam zmizela se Siriusem. Tak proto tu sedíš, aby tě nikdo nenašel," pokračovala v dedukci Rory. "To je ironie, že tu sedíme spolu."
Otočil se s k ní s překvapeným výrazem. "Sirius."
"Jo, je to idiot, ale já si prostě nemůžu pomoct," obhajovala se.
"Není to idiot," bránil ho Remus, ale smál se u toho. "Jen se jako idiot chová."
"Máš zkrátka lepší vkus, Sue je milá holka. Roztomilá a hezká," dodala.
Přikývl na souhlas. "Má ale jednu vadu. Slabost pro kluky, co se chovají jako idioti."
Dlouho se dívali jeden druhému do očí a tušili, že je napadlo úplně totéž.
"Projdeme se?" navrhl Remus.
Rory s lišáckým úsměvem přikývla a nechala si pomoci vstát.
Chvíli kráčeli chodbou, než Rory otevřela náhodné dveře do jedné z nepoužívaných učeben a nakoukla dovnitř.
Očividně tu nikdo nebyl už dlouhou dobu. Lavice byly odsunuty ke stěnám a na všem ležela tenká vrstva prachu.
Oba vešli dovnitř a Rory potichu zavřela dveře. V té chvíli se dostavily pochybnosti, avšak značně otupěné alkoholem. Co tu vlastně dělá? A proč? Chce se bavit, nebo si jen dokázat, že je přitažlivá?
Nepochopila to snad celé špatně? Nechtěl se Remus opravdu jen projít? Co by si o ní potom pomyslel?
Na poslední otázky dostala odpovědi hned vzápětí. Remus zapletl prsty do jejích vlasů a přitáhl její rty ke svým. A dál už nebylo na co se ptát.
Všechno začalo poklidně. Remus ji něžně hladil po vlasech a mezi polibky se co chvíli odtáhl a hleděl jí do očí, jako by potřeboval ujištění. Jako by se bál, že jí ublíží.
Přestože byla jen prostředkem, jak zapomenout na žal, záleželo mu na ní a to v ní vyvolávalo pocit bezpečí. Ale teď chtěla víc. Přivinula se k němu ještě těsněji a prsty prozkoumávala jeho hrudník a záda. A k její spokojenosti on udělal totéž, jeho polibky teď byly mnohem hlubší a sebevědomější.
Rory ho vysvlékla z hábitu a nechala si sundat ten svůj.
Aniž by se od ní odtrhl, vytáhl z kapsy hůlku a z nejbližšího stolu smetl prach.
Ona ho chytila kolem krku a přitáhla se k němu ještě blíž. Remus ji vzal do náruče a omotal její nohy kolem svých boků. Posadil ji na stůl a rychle rozepínal jeden knoflíček její košile po druhém.
Když došel až k poslednímu, na chvíli se zarazil a laškovně jí lehce prsty přejel po okraji podprsenky. Rory se přerývavě nadechla.
Potom ji zahrnul polibky, nejdřív na tvář, na ucho a přes krk až k lícní kosti. Její tělo reagovalo automaticky, boky se přitáhla blíž k jeho tělu, srdce se jí rozbušilo a ze rtů jí vyšel blažený povzdech.
Rory byla sotva schopná rozepnout jeho košili, jak se jí ruce chvěly vzrušením.
Když už jeho i její košile ležely na zemi, prolomily ten nekonečný polibek a oba zadýchaní hleděli jeden druhému do očí.
Uvědomili si, že stojí na hranici, kterou ani jeden z nich překročit nechtěl.
V krátkém okamžiku se ten spalující chtíč vytratil. V porozumění se přitiskli k sobě v objetí. Oba na pomezí hysterického smíchu nebo pláče. Pak se políbili znovu a hladili jeden druhého tentokrát s rozvahou a jasným cílem užít si každou vteřinu toho malého vzrušení a bezpečí něčí náruče.
***
Rory si famfrpálové tréninky užívala jako nikdy předtím. Všichni spolu báječně vycházeli a hrát společně jim přišlo absolutně přirozené. Když Jamesovi ujížděly nervy, Sirius byl vždycky poblíž, aby schytal nadávky za celý tým a pouštěl je jedním uchem tam, druhým ven. Lily zase působila jako uklidňující článek. James nikdy nevypadal tak šťastně jako teď, když se z nich stali opravdoví přátelé. Když byla poblíž, skoro nikdy se nenechal vytočit.
Už na konci října se ukázalo, že předpovědi z počátku školního roku o nadějnosti jejich nového famfrpálového týmu vůbec nebyly mylné.
Po necelé hodině skončil zápas proti Havraspáru absolutním vítězstvím Nebelvíru v poměru padesát ku třem stům.
Večer vítězství oslavovali až dlouho do noci. Postupně se všichni trousili do svých ložnic, až kolem jedné v hloučku zůstali sedět Pobertové, Lily, Mariana, Rory, Jenny a asi dalších deset studentů z posledních tří ročníků.
Remus a Aurora se podivnou náhodou ocitli vedle sebe. Od té události, která se stala už více jak před měsícem, spolu téměř nemluvili. Pokaždé, když ho viděla, všimla si v jeho očích ohníčků nadšení ze společného tajemství.
Remus ji chytil kolem pasu tak, že si toho v zešeřelé místnosti nemohl nikdo všimnout.
Podívala se na něj s úsměvem a pozvednutým obočím. I on se usmíval a v očích mu zářily ty podivné přitažlivé ohníčky.
Rory si všimla, že je Sirius nechápavě pozoruje z druhé strany místnosti. Remus se podíval stejným směrem a pak si s Rory vyměnili spiklenecký úsměv.
"Tak, jak to s ním vypadá?" řekl potichu, aby to nikdo jiný neslyšel.
"Nijak. Nebyl čas. Sue?"
"Pořád stejně úžasná. A nedostupná."
Bylo to tak zvláštní, mluvit s tím rezervovaným a neuvěřitelně chytrým a slušným klukem, se kterým vlastně dřív sotva prohodila pár slov měsíčně, o věcech, které do té doby prozradila jen Elen. Všechno se ale najednou zdálo banálnější, ne tolik podstatné, ne tak bolestivé. Cítila, jak její obdiv k Siriusovi pomalu upadá a zbývá jen uražená pýcha a nejistota, zda se nevzdává něčeho úžasného.
"Víš, změnil jsem názor, Sirius je blbec."
Rory se rozesmála. "Proč si to myslíš?"
"Protože se na sebe podívej. Kdekdo by ti snesl modré z nebe. A já vím, že se mu líbíš. Hodně. On jen neví, co chce."

11.Famfrpál

25. února 2015 v 23:17 Jen krev - kapitoly
Přes Regulusovo nadšení nad tím, co všechno podniknou, se s Rory až do konce prázdnin cíleně nesešli. Z těch několika dopisů, které si vyměnili, vyrozuměla, že měl nějaké záhadné povinnosti, které mu zabraňovaly přijít ve chvílích, kdy si Aurora směla dělat, co chtěla - když byli Averyovi pryč z domu.
Ona sama měla o zábavu postaráno. Docházeli za ní učitelé francouzštiny a klavíru, obden byla celá rodina zvaná na večeři nebo nějakou pořádala. Ve volných chvílích si pak chodila číst nebo kreslit do Lucemburských zahrad.
Již po týdnu v Paříži si však začala připadat osaměle. Nemohla navštívit kamarády a nesměla si žádné pozvat. Neměla široko daleko jiného přítele než Reguluse. Den ode dne ho však za to nesnášela víc. Svalovala na něj vinu za všechnu mizérii, kterou cítila. Občas vymýšlela, jak by se mohli sejít a jindy si představovala famfrpálový zápas, kde mu pošle do zad dobře mířený potlouk.
V podvečer pětadvacátého srpna se u Blackových konal malý večírek.
Aurora si dlouhé hodiny před odchodem představovala setkání s Regulusem. Plánovala si být chladná a nad věcí, chtěla, aby litoval toho, jak ji odbýjel. Všechny její plány se ovšem rozplynuly, když ho ten večer uviděla.
Stál naproti ní s napůl omluvným, napůl pobaveným úsměvem a rukama napřaženýma v obranném gestu. "Vážně jsem za to nemohl. No fakt!"
Z tvrdého pohledu na Aurořině tváři se rychle stal těžce zadržovaný úsměv.
"A jaké vysvětlení máš tentokrát?" zeptala se s úšklebkem.
"Ty máš čas jen, když tvoji rodiče nejsou doma?"
"Jak to víš?"
"Protože tam, kam chodí oni, musím i já."
"A kam chodíte? A proč chodíš s nimi?" nechápala.
"Jde o nějaké politikaření. A nechodím tam jen s nimi, účastní se toho spousta dalších lidí," mávl na to ledabyle rukou.
"Je ti šestnáct," odporovala mu nedůvěřivě. "Co máš ty dělat s politikou?"
"Zatím nic, jen se učím," řekl a považoval tím téma za uzavřené. "To nemůžeš nic podniknout, když máš rodiče doma?"
"To ano, ale ne s tebou."
"Já myslel, že mě vaši berou," namítl zaraženě.
"Pořád ti říkám, že tě přímo zbožňují. A právě to je problém. Jednou půjdeme ven a už nám začnou plánovat svatbu."
"A ty by sis mě snad nechtěla vzít?" usmál se na ni nevinně.
"Nikdy," řekla naoko vážně. Chvíli se měřili pohledem, než se oba hlasitě rozesmáli.
V tu chvíli někdo Auroru chytil kolem pasu. "Ahoj, lásko."
Vyděšeně sebou cukla, ale potom se rozzářila nadšením. "Elen!"
Pevně ji sevřela v náručí neschopná uvěřit, že je to skutečnost. I když ji pustila, nepřestávala ji držet za ruku. Od toho večera v Prasinkách spolu byly zadobře.
"Kde ses tu vzala?"
"Regulus mě pozval," řekla prostě a mávla rukou k jmenovanému, který se taktně vzdálil.
"Netušila jsem, že jste tak dobří přátelé." V hlavě jí svitlo neurčité podezření.
"Až tak poslední rok. Hlavně díky tobě. Můžeme si vzájemně stěžovat na to, jak jsi hrozná osoba," zakřenila se na ni Elen.
Regulus o ní mluvil? Často? Tak často, že se stali s Elen přáteli? Nebo v tom bylo ještě víc?
"Takže on si na mě stěžuje tobě?"
"Ironie, nemyslíš?"
"A co o mě říkal?"
"Asi by nechtěl, abych ti to říkala," dramaticky se odmlčela. "Ale tvým prosbám se tak těžko odolává!"
Rory se zakřenila a šťouchla Elen do ruky.
"Neřeknu ti všechno," zvážněla.
"Dobře, dobře, jen už mě nenapínej."
"Víš, že do tebe byl nějakou dobu úplně blázen..."
"No, asi jo," přiznala a trochu zčervenala.
"Hm, tak ho to občas štvalo, stěžoval si na každou blbost, která ho na tobě štvala, jak seš sobecká mrcha, znáš to," zažertovala.
"Očividně si mě váží," poznamenala sarkasticky Aurora. Při Eleniných slovech ji píchlo u srdce.
Elen si povzdechla. "Záleží mu na tobě, proto ho štve, když se chováš pod svou úroveň. Stejně jako mě."
"A co Katherine?"
"Mohla by ho z tebe vyléčit. Pořád tě má rád, ale ona tu je, ty ne."
Rory zamyšleně pokývala hlavou. Z těch informací už jí vůbec nebylo do smíchu. Nikdy si neuvědomila, jak Regulusovi ubližuje.
"A mimochodem, nesnáším ji, je to kráva," usmála se Elen uličnicky.
Aurora i přes svou skleslost se k ní musela přidat.
***
Lily uhasila oheň pod kotlíkem s lektvarem, na němž právě pracovala. Do pěti hodin, kdy končila její pracovní doba, zbývalo ještě dvacet minut. Věděla však, že nemá smysl načínat novou práci, takže jen sklidila stůl, slila hotový lektvar do lahví a převlékla se z hábitu do kraťasů a trička.
Chvilku před pátou vyšla ven do teplého letního odpoledne a zamířila směrem k Potterovým. Dnes byl vzduch nezvykle horký a Lily na chvíli zalitovala, že celé dny trávila v temné chladné kobce. Za pár chvil už klepala na dveře krásného starého domu. Otevřít jí přišla pětačtyřicetiletá žena. V jedné ruce svírala láhev mléka, v druhé hůlku.
"Lily!" rozzářila se nadšením. "Jamie se Siriusem šli k jezeru."
"Kvůli tomu jsem ne..." začala Lily, ale pak se zarazila. "Jen jsem vám přinesla lektvar, co jste si objednala," vysvětlovala a podala paní Potterové lahvičku.
"Ach, úplně bych zapomněla. To nemuselo být, vyzvedla bych si ho sama," usmála se bodře.
"Stejně jsem neměla co na práci," bránila se skromně Lily.
"Pojď dál a ten lektvar polož, prosím, na krbovou římsu," kývla směrem k obývacímu pokoji a sama se vydala do kuchyně.
Lily udělala, jak si paní Potterová přála, pak se k ní připojila v kuchyni.
"Tak já už půjdu," oznámila.
"Jestli nemáš co na práci, musíš ochutnat zmrzlinu. Zrovna jsem ji udělala."
A dřív, než stačila protestovat, držela rusovláska v ruce misku s jahodovou zmrzlinou.
"Děkuju," pípla nesměle.
"Pojď, sníme si ji v zahradě."
Jamesova maminka byla přátelská a bezprostřední. Lily už si zvykla, že je s ní zacházeno, jako by se znaly léta. Přesto ji každá návštěva rozesmutněla. Vzpomněla si na svou vlastní maminku, na to jak v létě sedávaly na lavičce za domem, bosýma nohama česaly trávu a upíjely vanilkový koktejl. Co by dala za to, aby ji mohla znovu spatřit!
Zbyli jí z rodiny už jen Petunie a tatínek. Ten se však po maminčině smrti úplně uzavřel.
Lilyin vztah s Petunií nikdy nebyl moc dobrý, ale po té nešťastné události prakticky neexistoval. Všechny její pokusy o sblížení byly marné.
Ze zamyšlení vytrhlo Lily bouchnutí předních dveří.
"Jamesi, jste to vy?" ujišťovala se paní Potterová.
Z kuchyně otevřeným oknem vykoukl Sirius.
"Jo, jsme. James je v koupelně. Ahoj, Lily!"
"Ahoj!"
"Udělala jsem zmrzlinu, dejte si."
Siriusova hlava zase zmizela.
"Jahodová!" zahalekal nadšeně James.
O chvíli později oba vyšli s miskami takřka přetékajícími a usadili se ke stolu.
"To je super, že jsi tu taky!" rozzářil se James." Za chvilku přijde Bert a Gwenog na famfrpál. Můžeme si zahrát v šesti."
"Proč ne..." souhlasila Lily.
Ještě než kluci dojedli zmrzlinu, přes plot už přelétal Albert Jones, o dva roky mladší Mrzimor, společně se svou sestrou Gwenog, která měla do Bradavic nastoupit až příští rok.
Kluci rychle dojedli a doběhli pro košťata a bednu s míči.
"Dva střelci a brankář, já se Siriusem kapitáni?" navrhl James a vytáhl z bedny camrál.
Všichni souhlasně přikyvovali.
"Dobře, tak chci mamku," začal James.
"Lily."
"Berta."
"Proč jsem vždycky poslední?" mračila se Gwenog.
"Nic si z toho nedělej. To, že tě nepřítel podceňuje, je výhoda. Ještě budou litovat, až je rozdrtíme," řekl jí Sirius tak tiše, že to slyšela jen Lily, a poplácal ji po rameni.
Gwenog se zakřenila a s nově nabytým sebevědomím se vyšvihla na koště.
"Půjdeš první do brány?" otočil se Sirius k Lily.
"Jasně."
Hra začala. Trvalo jen malou chvíli, než se týmy sehrály. Kromě Lily se všichni znali tak dobře, že snadno předvídali chování těch ostatních. Lily byla překvapená, jak dobře všichni hráli.
Předtím viděla hrát jenom Jamese a Siriuse. Pamatovala si moc dobře, jak je James rychlý, ale takhle zblízka ho vůbec nestíhala sledovat.
Sirius býval odrážečem za Nebelvír, ale už přes rok nehrál. Obojí byla chyba. Za prvé, Sirius létal jako nikdo, koho kdy Lily viděla. Ve vzduchu se pohyboval, jako by to byla ta nejpřirozenější věc po dýchání. A za druhé, Sirius byl jasný střelec.
Paní Potterová vůbec nezaostávala, bylo jasné, po kom James zdědil talent na famfrpál. Věk jí možná ubral na obratnosti, ale zkušenostmi se jí nemohl nikdo rovnat. Dokázala předvídat nejlépe ze všech.
Dalším fenoménem byla Gwenog. Sirius měl pravdu, dokázala překvapit. Postrádala sice uhlazenost a jistotu pohybů, ale zato byla mrštná. Neměla strategii, nepřemýšlela dopředu, a proto byla nepředvídatelná.
Týmy byly opravdu vyrovnané, skóre se nikdy nelišilo o více jak dvacet bodů.
Ze začátku se James snažil Lily šetřit, ale když zjistil, že s nimi dokáže držet krok, hrál s plným nasazením.
Po necelé hodině, když Siriusův tým vedl o deset bodů, byli všichni už tak unavení, že ukončili zápas.
"To byla paráda," halekala nadšeně Gwenog.
"Začni zase hrát za Nebelvír. A tentokrát jako střelec," řekla Lily Siriusovi, jen co sletěli na zem.
"Na konkurz přijdete oba," podíval se na ně vážně James. "Oba jste rození střelci."
"Žertuješ?" pohlédla na něj pochybovačně Lily.
"Ani náhodou. Na Siriuse samozřejmě nikdo nemá, ale ty předčíš všechny loňské hráče."
Lily se začervenala. Ve volném čase chodívala v Bradavicích létat, proto jí to docela šlo. Ale míč naposledy držela loňské léto, když si s mudlovskými kamarády šla zahrát basketbal.
"Neměl by sis vybírat členy týmu proto, že jsou to kamarádi," namítla Lily, aby zakryla rozpaky.
"To bych nikdy neudělal, neblbni. Když jde o famfrpál, neznám bratra," rozesmál se James a šťouchl Siriuse do ramene.
"Já neznám bratra, famfrpál nefamfrpál."




10.Přichází změna

25. února 2015 v 23:16 Jen krev - kapitoly
Aurora se svalila do trávy na zahradě za domem a pozorovala naducané obláčky plující po obloze. Vzduch byl horký, provoněný zrajícím ovocem a čerstvě posečenou trávou. Rory s úsměvem nasávala pohodovou letní atmosféru, snažíc se nemyslet na to, že bezstarostným dnům bude brzy konec. Rodiče i s Lionelem se od začátku prázdnin neukázali a ona nemohla uvěřit, že by jejich podivná dovolená měla trvat jen o den déle.
Kam ti tři zmizeli, bylo Auroře záhadou, která ji nepřestávala zajímat. Sloužící však nic netušili (nebo se tak alespoň tvářili).
Ze zasnění ji vytrhla sova, která jí přistála na břiše. Okamžitě rozpoznala Marianina puštíka a pro sebe si povzdychla. Převzala obálku, kterou sova nesla a vytáhla z ní několik nestejných kusů pergamenu. Jako už dříve jí Mariana posílala výstřižky z aktuálního čísla Věštce a krátký vzkaz. Našla tedy jediný list, který byl napsán ručně, a pustila se do čtení.
Ahoj, ty neznapolitiku!
Tohle si přečti. Vím, že tě to moc nezajímá, ale měla by ses zajímat alespoň trochu. To vážně vůbec nečteš noviny? Merlin ví, že když tě k tomu nedonutím já, tak nic. A je to pro tvoje dobro.
Žádný podpis, nic víc. Aurora vzala do ruky první z výstřižků a přečetla úvodní titulek: "Thorfinn Rowle slibuje návrat k tradicím." Článek se vyjadřoval k nedávnému proslovu nového vedoucího Oddělení nepatřičného užívání kouzel. Vzpomínal na doby, kdy byly prohřešky kouzelníků z mudlovských rodin posuzovány jinak než kouzelníků "tradičních". Zamýšlel se nad tím, zda bylo zavedení rovnoprávnosti v tomto případě skutečně nutné. Ačkoli Aurora s jeho názory nesouhlasila, nemohla Rowleovi vytknout nic. Vyjadřoval se slušně a používal logické argumenty. Byla si jistá, že mu mnozí dají za pravdu.
Už dříve jí Mariana poslala články s podobným námětem. Poslední dobou se víc a více objevoval názor, že by kouzelníci ze starých rodin měli získat určitá privilegia, naopak "mudlorození" o část práv přijít. U Starostolce se už podařilo prosadit několik malých změn v zákoně a další se připravovaly.
Rory se začetla do dalšího z článků. Ten změny naopak odsuzoval. Zamýšlel se nad tím, jak daleko hodlají zákonodárci zajít a zda je skutečně dobré "mudlorozené" ze společnosti vyčleňovat.
Třetí nesl titulek: "Christopher Barlow zavražděn ve vlastním domě."
Barlow byl jedním z výše postavených pracovníků Ministerstva kouzel. Šlo o člověka, který říkal, co si myslel. Vedl spory s kdekým, protože se nebál prosazovat svoje názory. Tento přístup se mu zřejmě vymstil, protože mu někdo vrazil nůž do zad - a to doslova. Barlow byl pobodán zezadu a vykrvácel.
Rory si nebyla přesně jistá, proč jí Mariana poslala právě tenhle článek a plánovala se jí na to zítra, až se sejdou na Příčné, zeptat. Ne, že by nebyl zajímavý, ale Mariana se obvykle o tenhle typ zpráv nezajímala. Barlow, to jméno znala, ale nemohla si vybavit konkrétní fakta. Po chvíli však ztratila zájem a začetla se do knihy, kterou si přinesla. Tahle záhada ještě do zítřka počká.
***
"Lily!" vykřikla Rory a zamávala na rusovlásku, která seděla před zmrzlinářstvím na Příčné a popíjela kávu.
"Ahoj!" pozdravila nadšeně Marianu, které si všimla o vteřinu později.
Několik následujících minut si vyměňovaly zážitky z prázdnin, než jejich rozhovor nabral jiný směr.
"Pan Sparks by mě po studiu zaměstnal na trvalo, ale jestli ten nový zákon projde, nebude to možné," postěžovala si Lily.
"To jsou idioti, normální debilové," rozohnila se Mariana. Několik nejblíže sedících se po ní vyděšeně otočilo.
Rory se neubránila úšklebku nad Marianiným výběrem slov.
"Kam tohle povede? Začínám mít vážně strach ze všech těch změn," pokračovala už trochu tišším hlasem.
"Jo, je to naprostý nesmysl. Jak na to můžou lidi slyšet? To jsou opravdu tak hloupí?" přidala se Rory.
"Zas až takový nesmysl to není," oponovala jí Lily. "Staré kouzelnické rodiny jsou jako mudlovské šlechtické rody. Už z tradice mají nějaká privilegia, vládnou. Ten, kdo s těmi reformami začal, není vůbec idiot. Dost chytře bere práva "mudlorozeným" a obyčejným kouzelníkům nepřidává. Přesto kouzelníci mají pocit, že spravedlnosti bylo učiněno za dost. Volají po dalších změnách a věří, že tak bude líp."
Všechny na chvíli ztichly zamyšlené nad tím, co Lily právě řekla.
"Co myslíš, že tím doopravdy sledují?" zeptala se Rory.
"Připadá mi, že nás chtějí vyloučit z veškerého dění a zbavit nás moci," ušklíbla se Lily.
"Proč?"
"Protože z nich mají strach. "Mudlorození" se dostávají k vyšším postům na Ministerstvu, sílí," odpověděla jí tentokrát Mariana. "Časy se mění, staré rody vymírají..."
K tomu nebylo co dodat.
"Proč jsi mi vlastně poslala ten článek o Barlowovi?" změnila Aurora téma.
"Mamka říkala, že pracoval na těch nových zákonech. Snažil se zabránit jejich prosazení, nebo je alespoň omezit. Pravda, nemuseli ho zavraždit z politických důvodů."
"Ale tobě to připadá pravděpodobné," doplnila ji Rory.
***
Ještě téhož odpoledne, když se Aurora vrátila domů, čekal na ni domácí skřítek se vzkazem. Rodiče ji žádali, aby se k nim na zbytek prázdnin připojila v jejich domě v Paříži.
Takže byli celou tu dobu v Paříži! Nakonec o žádnou záhadu nešlo, trávili tam koneckonců každé léto.
Dvě minuty po šesté večerní už vystupovala z krbu v domě na Rue de Tournon.
Navzdory jejímu očekávání byla hala prázdná, nikdo ji nepřišel pokárat za pozdní příchod a tak se vydala po schodech do svého pokoje.
Věděla, že rodiče očekávají na večeři Blackovy. Ti, stejně jako Averyovi, často trávili léto ve Francii, protože odsud jejich rod pocházel. Rory si přála, aby přišel i Regulus, celá událost by se zdála snesitelnější.
Oblékla se tedy do reprezentativních šatů, vlasy spletla do elegantního uzlu, a dokonce se i trochu nalíčila. Neměla náladu na svou obvyklou rebelii.
Pět minut před sedmou sešla zpět do haly, kde už zbytek rodiny vyhlížel hosty.
"Dobrý večer," pozdravila výjimečně bez sarkasmu. Na tvářích obou jejích rodičů se objevil výraz, který jí byl takřka cizí. Byli překvapení, ale zároveň jako by je těšilo, co vidí.
"Auroro," odpověděla matka a pro jednou to neznělo jako urážka. Otec jen pokýval hlavou a Lionel si vystačil s pozvednutým obočím. Aurora se zařadila vedle něj a "náhodou" mu šlápla na nohu. Toho si naštěstí nikdo jiný nevšiml, protože se právě rozezněl domovní zvonek.
Rory se neubránila úsměvu, když mezi příchozími spatřila Reguluse. Z nějakých neznámých důvodů se ani jednou neukázal, když se měli s přáteli sejít na Příčné. Byla tedy ráda, že ho po měsíci zase vidí. Když vcházeli do jídelny, zeptala se ho na to.
"Jsme v Paříži od začátku prázdnin, stejně jako tvoje rodina, není zrovna příjemné cestovat až do Británie," bránil se trochu uraženě.
Rory nedůvěřivě zvedla obočí. "Mohl jsi alespoň napsat, kde jsi. Když přišel i Matt přes to, co se stalo s Lily … To ti nestojíme ani za řádku?" rozohnila se proti vlastnímu očekávaní a bez dalšího ohlédnutí se posadila co nejdále od Reguluse. Kde se v ní ta náhlá podrážděnost vzala?
***
Po večeři se dospělí přesunuli do salonku, Lionel hned odešel do svého pokoje a Aurora s Regulusem osaměli.
Rory celou večeři litovala své poznámky při Regulusově příchodu a plánovala si ho udobřit.
"Mohls napsat," poznamenala tentokrát se stydlivým úsměvem.
Regulus se k jejímu překvapení usmíval zcela přirozeně. "To je pravda."
"Ještě jsem letos nebyl v Lucemburských zahradách," nadhodil.
"Můžeme jít hned," navrhla Rory.
"Neurazí se vaši?" zeptal se nejistě.
"Těžko. Zbožňují tě," ušklíbla se.
"Žárlíš?"
"Jasně, že žárlím," rozesmála se a vstala od stolu.
"Vezmi si skleničku." Regulus vzal tu svou a s ní i téměř plnou lahev vína.
***
"Lily je z té práce úplně nadšená. Jen má trochu strach, že kvůli těm změnám v zákonech se nebude moci vrátit," zakončila Aurora vypravování o všech společných kamarádech.
Regulus se tvářil zamyšleně.
"Co se děje?"
"Myslíš, že je to opravdu tak vážné? Ty změny..."
"Měl bys slyšet Marianu..."
Na chvíli se oba odmlčeli pozorujíce kolemjdoucí.
"Doufám, že se ještě s ostatními sejdeme před začátkem roku," prohodil toužebně Regulus. "Opravdu jsem nemohl přijít, ale na konci srpna se vracím do Londýna."
"Ne se všemi se budeš moci sejít. Asi tu budu muset zůstat."
"To je super. Něco podnikneme, začíná tu být hrozná nuda," postěžoval si Regulus s lišáckým úsměvem.
Rory se nemohla ubránit flirtovnému úsměvu. ,Katherine,' připomněla si, ale nic se nezměnilo, její úsměv se ještě prohloubil.
Uvědomovala si, že ji ovládá víno a žárlivost vůči Kate. Ani ne proto, že by chtěla být s Regulusem.
Už dlouhou dobu měla pocit, že by pro ni Regulus udělal první poslední. Změnilo se to, když se objevila Kate. Proto ji Rory nemohla vystát.
Nemohla si pomoci, chtěla vědět, jestli nad ním má stejnou moc jako dřív. Bylo to špatné, sobecké. V hlavě se sebou vedla morální spor.
Rory dopila svou sklenku a dlouze zívla.
"Tak pojď, ty ospalko," vybídl ji Regulus, vstal z lavičky, na které seděli a podal jí ruku, "k vám je to ještě kus cesty."
Nechala si pomoci vstát a děkovně se na něj usmála. Zadívala se mu do očí - hledala něco, co by jí napovědělo. On se ale hned odvrátil.

Povzdechla si. "Jak se má Kate?"

9.Po zkouškách

25. února 2015 v 23:13 Jen krev - kapitoly
"Víš, jak je zvrhlé pít ve vyučování?" zasmála se Rory a podala pod stolem placatku sousedce.
Jenny jen s úsměvem pokrčila rameny.
"Máme jen jasnovidectví, které je nám oběma ukradené, a navíc… mám přece narozeniny."
"Já neříkala, že mi to vadí," ujistila ji Aurora.
Po vyučování zůstaly u stolečků sedět jediné. Všichni, v čele s profesorkou se vydali na večeři.
"Už jsme dlouho nic neprovedly," postěžovala si Jenny.
"Hm, udělala bych něco dětinského."
Jennifer vytáhla hůlku a chvíli se rozhlížela po místnosti, než jí padl pohled na polici s křišťálovými koulemi.
Švihala hůlkou a všem koulím přičarovávala ptačí křídla.
"Jen do toho," pobídla Auroru, "na formule jsi lepší ty."
Na okamžik se zamyslela nad vhodným zaklínadlem. Potom jeden po druhém probudila Jennyiny výtvory k životu.
"Co kdyby zpívaly?" navrhla Aurora a ještě několikrát švihla hůlkou. Koule si začaly sborově pobrukovat Mozartovu Malou noční hudbu (kterou náhodou Rory cvičila na klavír).
"A co kdyby se vydaly do světa?" nadhodila tentokrát Jenny.
"Nejdřív bychom se měly objevit na večeři, a to co nejdřív… abychom nevzbudily pozornost."

I o půl hodiny později, když seděly u večeře, se stále tiše chichotaly.
"Víte, co není fér? Že vás nikdo nebude ani podezřívat." James si k nim přisedl a nandal si plný talíř pečených brambor.
"O čem to mluvíš?" zeptala se ho Rory s rádoby nevinným úsměvem.
"Vsadím se, že první podezřelý budu já, potom Sirius, pak Regulusova Zmijozelská parta, ale vy? Nikdy."
"A divíš se, že jsi první podezřelý? Vždyť polovinu průšvihů máš na svědomí ty," dobírala si ho Jennifer.
"Přeháníš. Ale vám snad ještě na nic nepřišli."
"Někdy si říkám, jak to asi vypadá, když tě opravdu přistihnou. Mým jediným trestem zatím bylo přesazování nějakých kytek, když jsem se vykašlala na úkol do bylinkářství. Nikdy nás při těch vylomeninách nechytili."
Jenny přikývla. "Ale rozhodně mi nevadí, že nás nechytili."
"Jestli chceš vědět, jak vypadá školní trest, není nic lehčího," řekl James Auroře.
"Ne, takový hrdina zase nejsem, abych se nechala chytit schválně… nebo spíš nejsem blázen."
"Neboj se, ono to jednou přijde samo."
***
Aurora nikdy dřív neviděla Lily plakat. Proto na krátký okamžik zkameněla, když si uvědomila, že se rusovlásce po tvářích kutálejí slzy. Mariana jí tu novinu oznámila sotva před hodinou. Matt se s Lily rozešel.
***
S každým dnem, kdy se přibližovaly zkoušky NKÚ, ubývalo volného času, který mohla Aurora věnovat něčemu jinému než učení. Než se nadála, stála před velkou síní čekajíc na první zkoušku.
A ještě dříve, než se stačila rozkoukat, bylo všechno za ní. Proč z toho učitelé dělali takovou vědu? Čekala mnohem, mnohem horší věci. Když ale viděla otázky, informace jí v mozku proudili, jako by je právě četla v knize, když byla zkoušená, zaváhala jen při prvním zaklínadle, ale pak mávala hůlkou snad ještě lehčeji než kdykoli dřív. Praktická zkouška z lektvarů byla nakonec to nejhorší, ale s tím vlastně počítala.
Toho odpoledne měli studenti pátých a sedmých ročníků povolenou návštěvu Prasinek až do osmé večerní.
U Tří košťat se sešli prakticky všichni. Stoly byly vyrovnané do dvou řad, takže seděli pohromadě. Hostinský jim přichystal tácy studené pečeně a mísy ovoce, aby snad někdo nelitoval, že zmešká večeři.
Studenti rozjařeně povykovali, běhali od jednoho místa k druhému a smáli se na celé kolo.
Aurora si přisedla k Ianovi, vedle kterého se zrovna uvolnilo místo, se dvěma sklenkami ohnivé whisky.
"Na nejlepšího učitele." Pozdvihla svou sklenku v přípitku.
"To nejsem," bránil se skromně. "Jak vidíš svůj výsledek?"
"Minimálně "přijatelně", a to už je co říct."
"Máš na to mozek, i talent, stačilo by jen trochu cviku a byla by to jasná "vynikající"," přesvědčoval ji.
"Tak tedy na to, ať jsme Vynikající!"
Cink.
"Teď vážně," řekla, když vypila obsah sklenice. Podívala se mu upřeně do očí. "Děkuju."
"Rádo se stalo," ujistil ji s úsměvem. "Možná by mě to i bavilo… učit."
"Byl bys skvělý, ale opravdu ti ti nevděční haranti stojí za to?" zeptala se sarkasticky a vydala se k Elen, která seděla o dvě místa dál. Ta hned, jak ji uviděla, vyskočila ze židle.
"Je tu hrozné vedro. Nepůjdeš se mnou ven?"
Aurora souhlasně přikývla a společně se vydaly ke dveřím.
Na obloze zářily hvězdy a vzduch voněl blížícím se létem. Rory se s blaženým pocitem nadechla a s rozpřaženýma rukama se zatočila.
Elen vytáhla krabičku cigaret, jednu z nich si strčila do pusy a šátrala chvíli po kapsách, než našla sirky.
"Proč si vlastně vždycky zapaluješ takhle? Nebylo by to hůlkou snazší a rychlejší?"
"Bylo," přitakala Elen a škrtla sirkou, "ale tohle má styl," uličnicky se usmála.
Pomalu kráčely ztichlou vsí ponořené ve vlastních myšlenkách.
"Někdy bych ti zakroutila krkem," řekla zničehonic Elen s vážným pohledem.
"Já vím. Poznám to, mám pak chuť tě poslat do háje," odvětila Aurora a objala Elen kolem pasu.
"Prostě si nedokážu pomoct. Ty to nevidíš, ale jsi dobrá skoro ve všem, na co sáhneš. Ale jsi líná a sobecká. Strašně svým potenciálem mrháš, to mě štve."
To Rory trochu zarazilo. "Nejspíš máš pravdu. Jsem líná a sobecká. Ale s tím talentem nějak nevím..."
"Jsem jediný člověk, který tě kdy prohlédl. Ostatní ti všechny lži a přetvářky baští. Přetvařuješ se před každým, protože máš strach, že tě nebudou brát takovou, jaká jsi. Ale já vím, jaká jsi. Možná sobecká, za to tě nesnáším, ale na druhou stranu úžasná, proto tě mám ráda. Začni už něco dělat. Nepromrhej svůj život, máš na víc."
Rory nevěděla, co na to říct. Sotva se držela, aby se nerozbrečela.
Elen roztřesenou rukou vytáhla další cigaretu a spěšně si ji strčila do úst. Když vykouřila asi polovinu, ironicky se zasmála. "Pověz mi o Siriusovi."
"Asi jsem jím trochu posedlá," přiznala Rory.
"Všimla jsem si. Je krásný, samozřejmě, ale hrozný pitomec."
"Jo, to je," rozesmála se Aurora. "Prostě počkám, až mě to bláznění přejde."
***
Rory se ještě naposledy rozhlédla po ložnici, která po odchodu všech jejích spolubydlících vypadala opuštěně. V srdci se jí usadil podivný smutek. Všechno bylo přesně naopak, než by být mělo. Vracela se domů, ale měla pocit, jako by domov opouštěla.
Na snídani vládla veselá uvolněná nálada. Všechny starosti opadly a zbylo jen nadšení z přicházejícího léta. Rory se posadila vedle Lily, která nervózně vzhlížela ke stropu.
"Čekáš poštu?" zeptala se Rory.
"Ano, odpověděla jsem na inzerát pomocníka při výrobě lektvarů, co byl předevčírem ve Věštci. Doufám, že dnes přijde odpověď."
Ještě než to dořekla, začaly se ke studentům snášet sovy. Jedna z nich přistála před Lily a nastavila nožku. Ta se zhluboka nadechla a s roztřesenýma rukama dopis otevřela.
"Mám to!"zvolala a nadšeně vyskočila.
"Blahopřeju!" gratulovala jí Rory. "O co vlastně jde?"
"Výrobce lektvarů z Godrikova dolu hledá záskok za svého pomocníka. Bydlela bych u něj přes týden a víkendy trávila doma," vysvětlovala s nadšením.
"Nevadí ti, že nebudeš mít prázdniny?"
"Ani ne, příští rok končím a chtěla bych získat praxi."
"Máš strach?"
"Trochu. Že něco zkazím, že si to rozmyslí, že přijdu pozdě, protože se ztratím..."
"S tím posledním bych ti mohl pomoct," ozval se najednou James, který jejich rozhovor tiše sledoval.
"Vážně?"
"Jasně, bydlím tam, vím kde to je. Můžu tě tam zavést, jestli chceš."
"Jestli ti to nevadí, byla bych ráda," usmála se na něj Lily.
"Žádný problém. Mohla by ses odletaxovat k nám domů," navrhl James.
"Ne, nemohla, nemáme napojený krb," namítla Lily a trochu zčervenala.
"Aha, já zapomněl. Nevadí, něco vymyslíme. Přemístit se na místo, kde jsi nebyla, je nebezpečné... V kolik začínáš a kdy?"
"V devět, zítra."
"Co takhle o půl deváté před Olivanderem, vyzvednu tě tam a přemístím se s tebou do Dolu."
"To zní fajn," přikývla Lily.
"Dobře, budu se těšit," usmál se na ni James, zvedl se od stolu a odešel.
Mariana roztáhla ruce a zvolala: "Merline, jak já se těším na prázdniny!"

8.Prasinky

25. února 2015 v 23:13 Jen krev - kapitoly
Čas ubíhal ve škole přímo mílovými kroky. Tak to alespoň Auroře připadalo. Příprava na NKÚ, famfrpálové tréninky, úterní obrana s Ianem, lekce klavíru a do toho ještě ty zblázněné hormony všech okolo - z toho si někdy připadala jak při střemhlavém letu na koštěti.
A přitom jí všechen ten chaos vléval energii do žil. Cítila, že žije a že právě tady a teď prožívá ty nejlepší chvíle. Vždyť měla celý život před sebou. Svět byl nádherný, nepochopitelný, plný barev a ležel jí u nohou.
Sníh už roztál, přišel duben. Hned první sobotu se konala návštěva Prasinek. Matt s Lilly už ruku v ruce čekali před bránou na zbytek party.
"Ahoj," pozdravila Aurora a obdařila je širokým úsměvem. Šla pozdě, věděla to. Ulevilo se jí, když zjistila, že ještě není poslední.
O minutu později dorazila Mariana celá udýchaná s jednou botou rozvázanou.
"Sedm minut, Mariáááno, sedm minut," pokárala ji naoko vážně Lily a spiklenecky na Rory mrkla.
"Polib si…" zarazila se Mariana uprostřed věty. Měla rozhodně ten nejhorší slovník ze všech lidí, které Aurora znala. Tolik nadávek, co použila za den, by nedaly dohromady ani celé Bradavice. Včerejšího rána se u snídaně vsadila, že vydrží bez nadávek alespoň měsíc. "Divila bych se, kdybys to zvládala dva dny," rýpla si Aurora při té příležitosti. "Jen počkej a uvidíš," odvětila jí na to přezíravě a zakousla se do toastu.
Mariana si právě zavázala botu, když Lily zavelela: "Tak jdeme!"
"A co Regulus?" podivila se Rory.
"Šli napřed," odpověděl jí Matt.
"Šli?"
"On a… Katherine?" otočil se tázavě na Lily.
"Jo. O rok mladší, Mrzimor, Hubená, vysoká, blond vlasy po ramena."
"Ah, už vím. Takže ti dva jsou teď spolu?"
Všichni tři přikývli.
Rory si povzdechla. "Hm, zdá se, že naše zásada: Žádné rande v Prasinkách, jde pěkně do kytek," neodpustila si sarkastický tón, ale pak mrkla na Lily a Matta a rozesmála se.
"Tak jdeme."
Celou cestu až do kouzelné vesničky nemohla Aurora vyhnat z hlavy myšlenky točící se okolo informací, kterých se jí dostalo.
Katherine. Věděla, o koho jde, ale v tuhle chvíli si nedokázala vybavit jediný detail. Byla nevýrazná, s partou průměrných kamarádek. Ale nic víc.
Jak se asi dali dohromady? A jak dlouho už to trvá?
Co měl vlastně znamenat ten novoroční polibek?
***
"Musím si koupit nový hábit, tenhle už je mi zase malý přes prsa," stěžovala si Mariana. "Nevadí, když se od vás oddělím?"
Zavrtěli hlavami.
"Za půl hodiny U Tří košťat?" navrhla a už byla v obchodě s hábity.
"Na něco jsem zapomněla," vyhrkla rychle Aurora, která nechtěla zůstat se zamilovanou dvojicí o samotě. "Potom se uvidíme v hostinci." Otočila se na podpatku a zmizela za rohem.
Co teď? Nechtělo se jí jít do žádného obchodu, všechny byly přecpané k prasknutí bradavickými studenty. Došla až na kraj vesničky. Otevíral se tu krásný výhled do krajiny na vysoké kopce a temné lesy. Vál studený jarní vítr a všechno bylo tak nějak svěží a syrové.
Všimla si opuštěné lavičky a hned k ní zamířila.
Připadala si tak nějak romanticky. Kdyby byla v knize, jak by to asi pokračovalo? Nejspíš by náhodou procházel kolem nějaký pěkný kluk, posadil by se vedle ní, chytil ji za ruku a zasněně pozoroval ten krásný výhled s ní. Pak by se políbili a žili šťastně až do smrti. Zasmála se. Její fantazie byla někdy tak… naivně zábavná.
Začínalo jí být chladno, ale měla ještě trochu času a nechtělo se jí čekat v hostinci samotné.
"Ahoj."
Strnula. Ale potom se musela zasmát. Že by její fantazie nebyla až tak bláhová? Otočila se na příchozího. "Ahoj."
"Co je?" zeptal se nechápavě Sirius, když se nepřestávala smát a posadil se vedle ní.
"Ále, nic, jen mám radost, že tě vidím," laškovně na něj mrkla. "Kde máš zbytek?"
"Nevím," pokrčil rameny a zamyšleně si ji prohlížel. "Jak se máš?"
Tázavě pozdvihla obočí. Co má znamenat ten rentgenový pohled? A ta blbá otázka?
"Asi dobře," odpověděla váhavě.
Pokýval hlavou a dál si ji prohlížel.
Cítila jak jí buší srdce a rudnou tváře. "Co je?" zeptala se tentokrát ona se stydlivým úsměvem a nervózně si uhladila vlasy.
Místo odpovědi si jen povzdechl a zahleděl se do krajiny. Co chvíli se po ní však ohlédl.
"Už se učíš na NKÚ?"
"Ani moc ne," přiznala vděčná, že prolomil ticho. "Když vidím, jak kolem mě všichni blázní, skoro bych to od nich chytila a taky s tím začala, ale ne. Přece jen jsem vůči všem pozitivním vlivům imunní."
"Zkoušky zvládneš jako nic," ujistil ji s lehkým úsměvem.
"Snad."
Koukla se na hodinky. "Už budu muset jít."
"Už?" zeptal se s jasným nesouhlasem.
"Tak za pět minut musím vyrazit," řekla, přestože už měla pár minut zpoždění.
"A kam jdeš?" zajímal se.
"Tradičně… ke Třem košťatům, máme tam sraz. Můžeš se přidat, kdybys chtěl."
"A kdo tam bude?"
"Lily, Matt, Regulus s Katherine a Mariana," vypočítávala.
Netvářil se příliš zaujatě.
"Už víš, jaké si dáš příští rok předměty? Čím bys vlastně chtěla být… jednou v budoucnosti?"
Povzdechla si. Tuhle otázku nesnášela. Jednak proto, že ji slyšela neustále a také proto, že na ni neznala odpověď.
Pokrčila rameny. "Ještě nevím. Ale docela mě baví formule, věštění z čísel a starodávné runy."
"Myslel jsem, že jsi spíš na jasnovidectví nebo péči o kouzelné tvory."
"Ze zvířat mám hrůzu, dokonce i z těch co nemají zuby ani schopnost chrlit plameny. A jasnovidectví je ta největší blbost pod sluncem. Je poznat, že jsi se mnou nikdy neměl hodinu. Podle učitelky mám nadání asi jako slepý trol, to ti na nadšení pro předmět moc nepřidá," chrlila ze sebe s ironickým úsměvem.
Vždycky když byla nervózní, mluvila málo nebo až příliš. Právě si to uvědomila a přišlo jí, že to musí vidět i Sirius.
"Teď už ale opravdu musím jít. Půjdeš taky?" zeptala se s nadějí. Neměla se ho ptát. Co když odmítne? To by bylo trochu trapné.
Usmál se na ni na souhlas a vstal.
"Na co se vlastně připravuješ ty?"
Chvíli trvalo, než odpověděl. "Taky nevím, co bych chtěl dělat. Tak jsem si dal to, co mě baví - obranu, formule, přeměňování, runy."
"Tak trochu doufám, že mě k něčemu nakopne ten pohovor… nebo jak to nazvat."
"Mně nic moc nepomohl, řekli mi jen to, co už jsem věděl."
"Někdy si říkám: Co já se s tím vůbec stresuju? Ať si vyberu, jak chci, nic nebude po mém."
"Jak to myslíš?" nechápal.
"Zapomněl jsi, odkud pocházím? Myslíš, že budu mít na výběr?"
"Já si vybral," připomněl jí.
"Na to asi nemám," přiznala bez lítosti. Věděla, že to tak je. Rozhodnutí v Siriusově stylu bylo příliš definitivní, to nebyl její styl. Nedokázala by se ze dne na den zcela odříznout od všeho, co znala. I když s tím třeba nesouhlasila, pořád věděla, co čekat.
"No nic, ještě musím něco koupit," řekl znenadání.
"Aha…. Tak zatím," rozloučila se s ním zaraženě.
"Ahoj," mávnul jí na pozdrav a byl pryč. Vůbec ho nechápala. Nedokázala prohlédnout, co si myslí, co všemi těmi otázkami sleduje, proč ji tak zvědavě pozoruje. Proč?

***
Odpoledne v hostinci se táhlo jako med. Odchod Aurora přivítala se zřetelným nadšením, který nepostřehla snad jen Katherine, ostatní se na ni nechápavě šklebili.
Došla k názoru, že se jí Regulusova přítelkyně příliš nezamlouvá. Zdála se jí naivní, trochu hloupá, falešná. Tenhle úsměv určitě nebyl upřímný. Hezká byla, to ano. Sice nevýrazná, ale měla krásnou zdravou pleť, pár roztomilých pih a světlé rovné blond vlasy. Přesně ten typ, který působí jako princezna v nesnázích.
Napadlo ji, že možná nechává svůj úsudek manipulovat vlastní žárlivostí. Ale proč by žárlila kvůli Regulusovi?
Na cestě zpět se promíchali s velkou skupinou nebelvírských. Rory doběhla Jenny, aby se jí zeptala na úkol z lektvarů.
"Křiklan říkal, že je až na středu. Dneska se do něj pustím," řekla.
"Budeš ho psát v knihovně?"
"Jo. Můžeme ho dělat ve dvojicích… to bychom mohly, co říkáš?" navrhla Jenny. "Jen přidáme pár řádek navíc."
"Jé, to by bylo super. Jen bych tě nechtěla omezovat, víš, jak jsem na lektvary marná."
"Už to mám vymyšlené. Tahle látka mě baví. Já to napíšu, ty k tomu doděláš nějaké nákresy. To se bude Kříkovi líbit."
"Víš, že tě miluju?" šťouchla do ní přátelsky Rory. "Jak se vlastně nakonec rozhodla Sofie?" vzpomněla si na knihu, kterou Jennifer čítávala pod lavicí déle, než bylo jejím zvykem.
"Blbě. Pořád jsem to nemohla dočíst. Ale zamilovala jsem si jméno Sofie. Pojmenuju tak svou dceru."
"Myslela jsem, že děti nesnášíš."
"Jen mi ti skřítci připadají děsiví a nevyzpytatelní."
"Což samozřejmě tvoje dítě nebude…" posmívala se jí Rory.
"Ne, bude úžasné po mně."




7.Zapomnění

25. února 2015 v 23:12 Jen krev - kapitoly
"... a Remus Lupin políbil Emily, do toho tam přišel Rupert a popral se s ním," líčila Elen zaujatě zážitky z víkendu stráveného ve Walesu. "Chápeš to? Svatoušek Lupin!" vykřikla a rozesmála se. Ale v ranním šumu se její halas úplně vytratil.
Zdálo se, že víkend byl prosycen alkoholem stejně jako Malfoyova svatba. A skandály se také nešetřilo. Následující měsíc se nebude mluvit o ničem jiném.
"Úplně bych zapomněla, Black se dal zase dohromady s tou svojí vyvinutou," naznačila rukama velká prsa, "přítelkyní," řekla a sledovala Aurořinu reakci. Určitě si tuhle informaci nechala na závěr schválně.
Rory se neupřímně usmála. Nemohla se zbavit bodavého pocitu v srdci. Cítila se zrazená. Copak se k ní v poslední době nechoval až přehnaně přátelsky?
Snažila se necítit ublíženě, zachovat si chladnou hlavu.
Celou cestu na lektvary, které měli společně se Zmijozelem se snažila s Elen mluvit, jen aby nemusela myslet na to, co jí kamarádka řekla. Bála se, že se rozpláče. A taky nechtěla, aby Elen vycítila její slabost, právě proto, že ji tak dobře znala, to bylo pro ni snazší než pro kohokoli jiného. Ale Rory nechtěla být ta slabá, nikdy nebyla a nechtěla s tím začínat. Dokonce ani před Elen.
V hodině museli pracovat každý sám, a protože měl profesor dnes mimořádně špatnou náladu, raději všichni zůstávali zticha.
,Jak může být tak bezcitný?´ napadlo Rory. ,To si chce jen užívat a nic víc?´
Celou hodinu nepřemýšlela nad ničím jiným. Rozhodla se.
Zakázala si být k němu milá. Už nebude. On si její laskavost nezaslouží. Bylo to dětinské, ale ona přece je ještě dítě ne? Přála si, aby trpěl. Už jen proto, že láska k němu nebyla ničím jiným než utrpením. Nechtěla ani pomyslet na těch pár chvil, kdy tomu bylo jinak. A zároveň na ně myslela a trápila sama sebe ještě víc. Nebude ho s úsměvem zdravit na chodbách, jako to dělala dřív. Nebude mu děkovat, když jí s něčím pomůže. Ne, už ne.
Když z dvouhodinovky odcházeli, přidala se k Elen.
"A jaká byla svatba?"
"Normálka... Jedla jsem, nechala si nadávat od rodičů, tancovala s Ianem Phillipsem, Regulusem, zpíjela se s nějakými bývalými Kruvaláky, koulovala se v šatech tenkých jako papír a pak jsem se taky hodně procházela tmou," vypočítávala s notnou dávkou ironie.
"Tím myslíš, že máš výpadky?" křenila se Elen.
"Jo," přitakala Rory a zasmála se.
"Víš, my jsme teď s Ianem docela dobří přátelé... máme spoustu společných kamarádů, ale ty na mě poslední dobou docela kašleš," nadzdvihla obočí a Rory jen pokrčila rameny, "no... chci říct, že spolu trávíme hodně času..."
"Ooooou!" protáhla Aurora a hodila po Elen významný pohled.
"Nebuď blbá," rozesmála se její kamarádka a šťouchla do ní. "Tak jsem to nemyslela. Jen tak pro zajímavost jsme si vyjasnili, že oba chceme být jen přátelé, a tak to zůstane. Je to takové obchodní přátelství, víš? On poví klepy mně a já zase jemu."
Rory se rozesmála. Elen klepy milovala, cítila pak, že má nad lidmi moc. Což byla pravda. "Tak to chápu."
"Ale to jsem ti říct nechtěla," přiznala a ztišila hlas. "No, on mi o té svatbě už taky říkal. Víš, jak jsi tam pila s těmi Kruvaly..." začala a Rory ji hned přerušila, aby všechno uvedla na pravou míru.
"Opíjeli mě vodkou, pak se k nám přidaly nějaký holky z Krásnohůlek. A pak jsme se šli koulovat, jen nevím, jak jsem se dostala z koulovačky domů," přiznala.
Elen zastavila a počkala, až všichni spolužáci přejdou. Roryiny kamarádky se po nich zvědavě otáčely, ale nakonec i ony z chodby zmizely.
"No, jeden z těch kluků... prý s kudrnatou blond hlavou měl zájem o jiné druhy hrátek než jen sněhové," řekla polohlasem.
Rory zmlkla. Nikola? Pamatovala si jen, jak ji neustále chytal kolem pasu. Co asi Ian viděl a ona si to nepamatovala?
"Ne neboj, nic se nestalo. Ian měl o tebe starost a odvedl tě odtamtud."
Blondýnka se neubránila úlevnému oddechnutí.
"Chtěl tě poslat letaxem pryč, a ty ses na něj prý vrhla."
"Co že jsem udělala?" zděsila se. Ne však toho, co udělala, ale toho, že si vůbec nic nepamatovala.
"Nebylo to tak hrozné. Jen jste se políbili, on tě pak doprovodil domů a odešel. Gentleman, jiný by situace využil."
"Vzpomínám si na něj, jak stál u krbu, ale jinak nic," vzpomínala s námahou.
"A co na to říkal? Na to, co jsem prováděla?"
"No, rozhodně mu to nevadilo. Ale říkal, že jsi byla tak opilá, že nic z toho nebude brát vážně."
Rory se na Elen rozpačitě usmála. "Je to hrozný, nepamatovat si, co jsem dělala."
"Věř mi, už jsem si nepamatovala i horší věci, ale já to zjistila už ráno, když jsem se probudila v cizí posteli," uklidňovala ji.
"Nebýt Iana, mohlo to tak dopadnout..."
"Jo, k tomuhle... Ianovi jsem slíbila, že to nikomu neřeknu a obzvlášť ne tobě, pro případ, že by sis to nepamatovala. Nechce, aby ses kvůli tomu cítila nějak trapně."
"Ale dík, žes mi to řekla."
"Musela jsem." Usmála se a pokrčila rameny. Obě si uvědomovaly tu spoustu nevyřčených slov a věděly, že je zná i ta druhá. V jediném Elenině úsměvu přečetla Rory pochopení, pro její bláznění po Siriusovi, pro její nesčetné přešlapy, pro její chyby. A Elen zase viděla omluvy, díky a lásku.
Jako žádné dvě lásky nejsou stejné, tak ani dvě přátelství. A jen málokteré bylo podobné tomu mezi dvěma dívkami, co si tajemně špitávaly na konci Nebelvírského stolu. Ty dvě se měsíc milovaly a pak zase měsíc nenáviděly, jednou by za sebe položily život, jindy stály na opačných stranách barikády. Ale vždycky se vrátily k sobě.
Než se rozdělily před další hodinou, Elen se ještě ohlédla. "Takhle ti ty vlasy sluší víc, vypadáš pak jako princezna. Myslím, že se to klukům líbí," spiklenecky mrkla na Rory a pokračovala v cestě.
"Díky, mami," zahalekala za ní Aurora ironicky a se smíchem se vydala opačným směrem.

***
Dveře dívčích ložnic se otevřely a rychlostí blesku z nich vyběhla Aurora s koštětem v ruce. Sbíhala schody po dvou. Za deset minut začínal trénink, a jestli přijde jen o minutu později, James ji přetrhne.
"Stůj!" zaslechla za sebou zvolání a prudce zabrzdila před portrétem Buclaté dámy.
Sirius si to důležitě kráčel k ní.
"Co potřebuješ?" vyjela na něj.
"Potřeboval bych, abys něco vyřídila Jamesovi." Usmál se na ni tím svým neodolatelným ksichtíkem. Ještě nedávno by přišla klidně o hodinu později na trénink, jen kdyby to znamenalo, že se Siriusem může mluvit.
"Teď ne," odbyla ho a běžela dál. Ještě se na něj naposledy ohlédla. Stál tam s tím překvapeným kukučem a pozoroval ji, jak mizí ve dveřích.
"Tak a trp!" řekla si pro sebe Rory a cítila cosi zvláštního v těle... něco jako závan svobody.

***
"A jak to mezi vámi teda je? Ještě nedávno jsi mluvila o Jamesovi," dožadovala se vysvětlení Mariana a hodila další kamen do jezera.
" Jo, mluvila, ale řeči a činy nejsou totéž." Povzdychla si Lily. "James je fajn, ale chová se jako dítě a ani nemáme nic společného... Ale to co jsem říkala... nikdy jsem to nemyslela tak, že bych s ním chtěla něco mít. Nebo možná chtěla, ale teď už ne."
"Jestli Mattovi ublížíš, nebudu stát na tvojí straně," varovala ji Mariana.
"Tak toho se bát nemusíš," řekla Lily, oči se jí zalily slzami. "Jestli se jednou rozejdeme, nebude to Matt, kdo bude trpět."

***
"Ahoj Rory," pozdravil ji někdo, jen co vstoupila do knihovny.
"Jé, ahoj," oplatila Ianovi a schovala se mezi regály. Když našla požadované knihy, přisedla si k němu. Poslední měsíc ho spatřila jen několikrát u večeře, a byla za to ráda. Měla alespoň čas srovnat se se všemi uplynulými událostmi.
"Jak se vede?" zeptala se ho a nalistovala příslušnou stranu.
"Znáš to, mám před OVCEMI..."
"Jo, znám," přitakala. "Mám před NKÚ."
"Koukám, že probíráte kletby, které se nepromíjejí."
"Jo. A po těch stovkách oblud, u nichž jsme museli znát pomalu i počet zubů, je to skoro osvěžující. Vůbec nechápu, co to mělo s nějakou obranou společného."
"Vím, co tím myslíš." Ušklíbl se a otočil stránku. "Už vidím, jak je bude u zkoušek zajímat složení slin karkulinek. Nebýt samostudia, zůstal jsem v praxi na úrovni zneškodňování bubáků."
"Taky by mi samostudium neuškodilo."
"Kdybys chtěla, ujal bych se tě. Baví mě to, a aspoň bych si všechno zopakoval."
"Vážně?" užasla Aurora.
"Jasně, stačí říct."
"Tak teda říkám, máš čas v sobotu?"
"Ne, to hrajeme proti Mrzimoru."
"Ach, jasně, jak nehrajeme my, tak na to hned zapomenu. Ty jsi chytač," vzpomněla si.
"Jo," přitakal a na vteřinu se zamyslel. "Pamatuju, jak mě Carrowov v Říjnu zaklel, fakt jsem ho za to nesnášel. Hned víkend na to jste proti Zmijozelu hráli famfrpál..." zarazil se ve vyprávění a pohlédl na Auroru.
"Myslíš to, jak po nejlepším potlouku mé dlouhé famfrpálové kariéry skončil Amycus na ošetřovně?" typovala a zrudly jí tváře.
"Víš, ten den jsi byla moje hrdinka," rozesmál se.
"Těší mě, že z toho máš alespoň ty něco pozitivního. Ten pitomec na mě po tom několikrát zaútočil. Jednou, je to asi měsíc, to viděla McGonagalová."
"A jak na to reagovala?"
"No, vzhledem k tomu, že si na mě chtěl otestovat Cruciatus - kdyby se tedy nějakým zázrakem trefil - vyhrožovala mu vyloučením a na neurčito zabavila jeho hůlku."
"Ou, tak to je něco! Ten kluk to nemá v hlavě v pořádku..."
"Souhlasím. Musím se naučit bránit pro případ, že mu tu hůlku zase vrátí. Měl bys čas příští úterý?"

6.Svatba

25. února 2015 v 23:11 Jen krev - kapitoly
Aurořina kolej a povaha nepřipadaly Averyovým dosti důstojné. Avšak o její vzhled pečovali jako o vzácnou květinu - křehkou a jedinečnou. A tak se ani příliš nedivila, když se sobotního rána probudila s vlasy dlouhými do půli zad v tmavě blonďaté, která byla její přirozenou barvou. Její drahá matinka pravděpodobně v noci kouzlila. Koneckonců jí už stejně lezlo krkem, že se každé ráno probudila s hlavou připomínající tvarem mořského ježka.
Posadila se před zrcadlo a nechala služebnou, aby ji učesala. Potom si nechala vlasy natočit do přirozených loken a ozdobila je stříbrnou čelenkou.
Ve skříni už na ni čekal půlnočně modrý hábit. Byl ušitý z lehké klouzavé látky, měl upnutý vršek a dolů se hodně rozšiřoval. V pase byl převázaný hedvábnou krémovou stuhou. Aurora si ho oblékla a obula se do krémových lodiček. To všechno ještě doplnila perlovým náhrdelníkem a perlovými náušnicemi. Pak ji služebná nalíčila.
Když bylo dílo dokonáno, Aurora se dlouho prohlížela v zrcadle. Všechno to bylo tak pohodlné a krásné. Přemýšlela, jestli by vůbec byla schopna žít v chudobě bez blahobytu. Jestli by dokázala opustit teplo domu, báječné chutě, bezpečí, luxusní vůně, hedvábí, lesk stříbrných příborů a diamantových náhrdelníků. Denně musela snášet odmítání, nátlak, nesvobodu, ale to se dalo snadno přehlédnout. Neměla důvod to všechno opouštět. Neuměla si představit důvod, který by jí donutil odejít.
Svatba… ano, ta její se také blížila. Jednou se bude muset vdát a výběr bude omezený nebo žádný. Proto o ni rodiče pečovali jako o růži. To koneckonců také byla, jen růže, krásná a vznešená. Její odpor bude vnímán jako trny a o ty nikdo nestojí. Co s takovou růží? Nechat uvadnout. Ano, to by udělali, kdyby odporovala, vyhnali by ji do chudoby, bídy a strastí obyčejných lidí. Raději bude růží ve skleníku než ubohým plevelem.
***
Svatba byla velkolepá. Tuny květin, litry šampaňského, podmanivá hudba. Hostů bylo na tři sta a všichni nesli jméno, které něco znamenalo.
Hlavní pár byl prostě dokonalý. Narcisa nesla své jméno právem. Její čistá pleť byla bledá jako sníh a plavé vlasy měla rovné a jemné. Přestože byla vysoká, působila drobně a roztomile jako panenka. Kdyby tvrdila, že jejími předky jsou víly, nikdo by jí nemohl odporovat, skutečně tak vypadala.
A Lucius? Zkrátka pravý Malfoy. Na všechny, co měli jen o kapičku méně vznešený rodokmen, shlížel, jako na něco, co se mu přilepilo na podrážku boty. Celý obřad uchoval kamennou tvář, ani jednou se neusmál, jako by snad šlo jen o nějakou formalitu. I když to tak vlastně bylo. Formalita, kterou si zvýšil jmění a prestiž.
Rory si musela přiznat, že Lucius měl všechno, co bylo na aristokratech tak přitažlivé. Ten jeho spalující pohled, sebevědomí, vážnost. A k tomu všemu vypadal jako anděl. Anděl zkázy.
***
Aurora považovala všechny ty snobské večírky za nudné, protože šlo pořád o to samé. Jen se mluvilo o ničem a k tomu hrála tichá nudná hudba.
Ale svatby byly jiné. Všechny ty vážené dámy a vznešení pánové výjimečně ukazovali, že jsou také lidmi. Alkohol tekl proudem, hudba hrála nahlas, tančilo se a mluvilo - konečně - o Něčem (Snad bylo strůjcem dobré pití.). I Rory je měla ráda, bavily ji.
Sice ji mrzelo, že teď nemůže být ve Walesu, ale už ne tolik, jako předtím, v podstatě o nic nepřicházela, došlo jí. Tahle svatba bude také dobrá, ne-li lepší.
"Rory?" Přibližoval se k ní Ian Phillips - sedmák z Havraspáru. Jak už se svěřil včera, byl Luciusův bratranec přes koleno. Na většině podobných akcí se neukazoval - narodil se do podobné rodiny jako Elen, byl čistokrevný ale chudý. Měl vlnité tmavé vlasy, opálenou pleť a tmavé, skoro až černé oči. Takové, na jaké se musíte dívat, protože je na nich něco zvláštního.
"Málem jsem tě nepoznal," přiznal.
"To já sebe ráno taky ne," přitakala a zasmála se. "Asi se naši báli, že jim udělám ostudu."
Chvíli ještě postávali u stolů s občerstvením a zkoušeli s jakým ovocem chutná šampaňské nejlépe. Mezitím dopodrobna rozebrali všechny letošní školní famfrpálové zápasy. Ian byl sympatický a dalo se s ním bavit prakticky o čemkoli. Po dvou skleničkách už zbývalo ochutnat jen mango a citron. Oba si je znechuceně prohlíželi.
"Nesnáším mango," zaúpěla Rory.
"Tak si půjdem zatancovat," rozhodl Ian a práskl se svou třetí skleničkou o stůl tak silně, že se jí nožička odlomila. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Rory se na něj jen blaženě usmála a přijala nabízené rámě.
Odtančili jeden valčík a podávala se večeře. Zasedla k jednomu z kulatých stolků, kterých tu mohlo být snad čtyřicet. Tenhle byl určen její rodině.
"Dobrý večer, máti, otče, Lioneli," pozdravila je se zdvořilostí minulého století (nebo předminulého?) a pustila se do jídla.
"Ten chlapec se nehodí k tvému postavení, Auroro," projevila okamžitě svůj nesouhlas matka.
Aurora jí - jemně omámená šumivým vínem - odpověděla: "Vím. Berte to tak, že jen udržuji dobré vztahy s nižšími vrstvami. Sluhové se vždycky hodí." Jen co to dořekla, litovala toho. Bylo to tak ošklivé - ne, doslova hnusné. Ian k ní jen projevil přátelství a ona o něm mluví, jako o méněcenném a to jenom aby se zavděčila lidem, kteří o to vlastně nestojí, a už vůbec si to nezaslouží. Stává se snad skutečnou součástí Averyovy rodiny?
Na druhou stranu, kdyby řekla něco, s čím souhlasí, jen by jí to přineslo problémy.
"Ach. To jistě," přitakala matka, celá zaskočená jejím tvrzením. Zaraženě na sebe s panem Averym pohlédli. Co se to stalo? Že by snad jejich úsilí vychovat z Aurory pravou aristokratku nebylo zbytečné?
Dojedli v tichosti, ale když už Aurora odcházela, neodpustila si matka poznámku: "Věnuj se, prosím, i někomu jinému." Mohla na rovinu říct: Nebav se s chudáky.
"Máti, všichni jsou tu z dobrých rodin, ale prakticky nikdo bohatší než my," konstatovala s ironií. "Kdo je podle tebe vhodný?" otázala se a byla předem rozhodnutá, že s tím člověkem do konce večera nepromluví.
Rodiče si museli všimnout jejího vzdorného pohledu, ale nakonec jí otec odpověděl: "Regulus Black má skutečně dobré vychování."
,Má skvělý rodokmen,´ přeložila jeho výpověď Aurora. Otočila se a odešla.
Byla vděčná, že její rodiče nevědí, s kým tráví čas v Bradavicích. I když je to tolik nezajímalo. Tam nebyla pod drobnohledem "společnosti".
Večírky, svatby, oslavy - jen předvádění vlastní nadřazenosti. Právě tady musela zapůsobit. Být jen nádhernou chladnou růží.
Vyhledala v davu Iana a zatáhla jej na parket. Hráli waltz, pomalý a houpavý.
"Vaši nás spolu asi nevidí rádi," dumal.
Aurora se otočila a na kraji parketu spatřila své rodiče, kteří se bavili s Blackovými a po očku svoji dceru s odporem sledovali. Naštvaně si odfrkla.
"Neboj se. Mám spoustu příbuzných tvého postavení." Usmál se chápavě. "Vím, že k takovým jako jsi ty se obyčejní lidé jen tak nepřiblíží. Nejsem hlupák, abych šťouchal do vosího hnízda."
Dál se usmíval na Auroru, která nebyla schopna slova. Pár taktů odtančili v tichosti.
"Vím, že přesto, jak jsi krásná, chytrá a nezávislá, nebudeš mít na výběr - vdáš se za toho, koho ti rodiče přisoudí a všechny překážky - třeba i milovaného přítele - bez milosti odstraní."
Aurora rychle zamrkala, aby se zbavila slz, které se jí hrnuly do očí.
"Ach… žijeme v jiném světě," posteskla si. "Peníze a sláva znamenají moc, ale také obrovskou zodpovědnost. Ano, jsi moc pozorný. Bradavice jsou má svoboda. Až dostuduji, ztratím ji," přiznala. Nikdy si toho nebyla vědoma jako právě teď. "Nejspíš mě čeká život jako lapeného slavíka. Život v kleci."
"Ne. Ne jako slavíka. Ten může ulítnout, jen když jeho věznitel udělá chybu. Ale jak jednou vzlétne, už jej nikdo nezastaví a je navždy volný. Ty budeš jako..." zamyslel se, "jako trosečník... na neznámém ostrově. Žijící v teple, obklopená nádherným okolím, plejádou vůní, barev a chutí. Kdykoli můžeš odejít. Ale okolo takového ostrova je nebezpečný oceán a je jen mizivá šance, že při pokusu o útěk potkáš loď, která by tě zachránila před utonutím nebo sežráním žraloky."
"Trefné přirovnání."
Dotančili v tichosti.
"Nebudu tvé rodiče dál pohoršovat." Ian ji odvedl na okraj parketu, s úsměvem jí políbil ruku a otočil se k odchodu. "Sbohem, Auroro Averyová."
Ještě dlouhou chvíli stála na stejném místě a pozorovala jeho vzdalující se záda. Jeho chování a slova ji naprosto uchvátily. Necítila žádné silné emoce, jen toužila s ním zase mluvit.
¬*
Přes svoje předsevzetí se nakonec tanci s Regulusem neubránila. Navíc nemohla nemyslet na jejich setkání u Blackových. Nemohla se mu od té chvíle ani podívat do očí.
Při tanci s ním si uvědomila, že Ian byl úžasný tanečník, tak skvělý, až se jí chtělo smát nadšením, když se spolu vlnili po parketu. S Regulusem už to bylo horší. Ne, že by byl nějaké nemehlo - to vůbec ne! Ale vedle krále je každý kníže jen prach. Po jednom tanci se vymluvila, že už ji bolí nohy a posadila se k baru.
"Vodu s ledem a citronem," požádala vysokého barmana. Musela vypít něco jednoduchého a studeného protože s každou minutou bylo v sále tepleji a dusněji.
"A to samé co nám," doplnil ji blonďák sedící vpravo na vedlejší židličce.
Nadzdvihla tázavě jedno obočí. "Přece nebudeš pít jen vodu," odpověděl hnědovlasý kluk, který jí seděl po levici, na její nevyslovenou otázku. Oba museli být tak o tři čtyři roky starší.
"Vás neznám," přiznala s úsměvem.
"Já jsem Henry a ten květák vedle je Nikola. Jsme bývalí spolužáci z Kruvalu."
To všechno vysvětlovalo - kdyby chodili do Bradavic, určitě by si je pamatovala - tolik studentů, aby si je nezapamatovala, tam zase nebylo.
"Květák?" podivila se Aurora a prohlédla si blonďáka Nikolu. Měl kulatější obličej a vlasy kudrnaté. To označení možná bylo trefné. Ale koneckonců nebyl nijak ošklivý. "Já jsem Rory."
Poděkovala číšníkovi za nápoje, vypila sklenici vody do dna, objednala si další a mezitím s podezřením prohlížela malou skleničku, kterou jí kluci objednali. Nemělo to žádnou vůni ani barvu. Veritasérum?
Ochutnala a potom do sebe obrátila celou skleničku. Trochu se otřásla, když jí alkohol sežehl hrdlo.
"To se dalo od Kruvalu čekat - vodka."
"Přece nebudem pít tu vaší břečku... jak že tomu říkáte? Whisky?" rýpnul si Nikola.
"S dovolením se budu bránit. Většina mých předků pochází z Francie. Jsem věrným zastáncem vína."
"Hm... takže jsi Krásnohůlka?"
"Ne, ne," zhrozila se naoko "bohudíky ne. Věrná Nebelvírka z Bradavic."
"Nejsou to ti stateční až za hrob? Nebo lépe řečeno: statečností do hrobu?" zeptal se Henry.
"Nebudeme přece všechny házet do jednoho pytle... Já taky netvrdím, že když jste z Kruvalu, musíte zákonitě používat černou magii."
Kluci na sebe mrkli.
"Jen je to pravděpodobné," dodala.
A od té doby měla všechno rozmazané. Pamatovala si, jak ji Henry představoval několika dalším kamarádům. A potom všichni seděli na baru a ještě s dalšími třemi Krásnohůlkami pili jednu sklenku za druhou. Rory cítila, jak se s ní všechno motá a napadaly ji jen samé šílené věci. A najednou všichni stáli venku jen v těch skrovných společenských hábitech a koulovali se - dlouhá mezera - stála před krbem a Ian ji podpíral - nic - ležela v posteli, mokré vlasy ji studily na tváři a měla pocit, jako by plula na lodi a ta se houpala - všemi směry a šílenou rychlostí. Velice intenzivně cítila svůj žaludek, plíce, srdce a krev, která ji bouchala do spánků a snad všech částí mozku. Takhle prostě nikdy nemohla usnout. Přála si, aby toho nikdy tolik nevypila, aby rychle usnula, aby tohle nemusela prožívat, a zároveň to nebylo možné a dohánělo ji to k šílenství. Také ji napadlo, že možná umírá... člověk se nemůže cítit tak hrozně a neumírat...
A pak spala dlouhým a tvrdým spánkem, který by nedokázal přetrhnout ani levicorpus.




5.Milované chyby

25. února 2015 v 23:11 Jen krev - kapitoly
"Užila sis večírek?" zeptala se sarkasticky Elen.
Rory polekaně cukla hlavou.
Hnědovláska si sedla naproti ní nevšímajíc si opovrhujících pohledů nebelvýrských.
"Báječně," odpověděla Rory s úsměvem a ukousla velký kus topinky, aby měla dost času na vymýšlení lepší odpovědi.
"Black na tebe zírá," konstatovala nezáživně Elen. Rory střelila pohledem k Siriusovi.
Měla pravdu, díval se na ni. Ale neuhnul pohledem, jak to obvykle dělají lidé přistižení při pozorování. Aurora párkrát zamrkala, jako by se tak dokázala snést zpátky na zem a zase se vrátila pohledem k Elen, která tázavě nadzvedla jedno obočí a ironicky se šklebila. "Měla jsem na mysli Reguluse... Co máš se Siriusem?"
"Kočku, šest dětí a dům na Bahamách," zažertovala. "Nic," hlesla po chvíli nepřesvědčivě. "Vážně."
"On to asi vidí jinak."
"Hm." Snažila se zachovat klidný výraz. Z Elenina tvrzení se jí chtělo bláznivě smát.
"Je to ještě malej fracek."
"Je starší než my," odporovala jí Rory, i když věděla, že takhle to Elen nemyslí.
"Ale chová se tak... počkej... snad s ním něco nechceš mít?!"
Rory úpěnlivě pozorovala svoje ruce.
"A to si myslíš, že to má budoucnost?" útočila na ni dál. "S ním?"
Měla pravdu. Žádná budoucnost. Ale copak jí na tom záleželo? Nehodlala mu přece rovnou skákat do postele. "Ještě si ho nechci brát, takže klid, jasný? Je to jen kamarád. Jestli to nepochopil, není to moje věc." ,Kdy jsem se naučila tak přesvědčivě lhát?´ Na Elen bylo znát, že tomu uvěřila.
Nevěděla, jak dlouho dokáže udržet ledabylý výraz. Popadla ještě jednu topinku a vstala. "Jdu si lehnout, byla to dlouhá noc."
*
Týden po vánočních prázdninách nebyl pro Rory právě procházkou Medovým rájem. Elen ji pronásledovala na každém kroku, a někdy až do hodin, které neměly společné. Trvala na tom, aby psaly úkoly v knihovně a propouštěla ji až pár minut před večerkou. A skutečně se jí dařilo to, co zjevně zamýšlela - Aurora Siriuse mimo vyučování neviděla.
Ne že by s Eleniným chováním Rory souhlasila, ale nechtělo se jí odporovat, aby v ní nevzbudila podezření. Počká, až Elen poleví na ostražitosti.
Od spolužaček se dozvěděla, že se Sirius hned v sobotu rozešel se svou přítelkyní. Jen marně se snažila v tom nehledat svůj podíl. A také se snažila předstírat, že je jí to naprosto jedno.
Ve čtvrtek měla konečně možnost strávit odpoledne o samotě. Elen měla poslední hodinu Péči o kouzelné tvory. Profesorka si potrpěla na ukázkové hodiny, takže často zavlekla svoje studenty do zapovězeného lesa, aby viděli všechno hezky zblízka. A čas byl pro ni pojem, nad nějž se zcela povznášela. Takže bylo dost možné, že se Elen vrátí až za půl hodiny.
Neváhala ani minutu a rozběhla se k učebně jasnovidectví. Jen kousek od ní zahnula do postaraní chodby a vešla do malé světlé místnosti. Byla prázdná, jen u okna stálo nádherné lesklé křídlo. Rory vytáhla z batohu noty a posadila se na židličku před klavír.
Každou neděli večer chodila na soukromé hodiny hudby, které učila profesorka věštění z čísel. Aurora věděla, že musí začít cvičit. Stará profesorka už jí několikrát vyhrožovala ukončením jejich setkání, jestliže se nezačne snažit.
Rory tak dokázala spojit příjemné s užitečným - splní přání svojí učitelky a zároveň se na pár hodin zbaví Elen - ta by ji tady nikdy nehledala.
Rory hudbu milovala a jak jednou sedla ke klavíru, nechala se strhnout jeho rozmanitým hlasem. Lehkým, veselým, hravým, ale i vážným, temným a teskným. Milovala, jak se ozvěna tónů nesla prázdnou místností a vnášela do ní život a barvy. Pouhá hudba jí dokázala omámit smysly, okouzlit mysl. Uměla rozesmát i rozplakat.
Elen to nechápala. A nikdy nemohla.
*
V šest hodin si sbalila noty a vydala se na večeři. Elen chodila jíst až před osmou, takže by se jí mohla ještě vyhnout…
Když se po večeři vracela na kolej, uviděla ji v chodbě před sebou. Naštěstí se hnědovláska dívala stranou, takže Rory zatím nezaregistrovala.
Ta rychle zacouvala do tajné postranní chodby, která se schovávala za gobelínem a přitom do kohosi vrazila. Byl to - jak jinak - Sirius.
"Co..." začal, ale ona mu přitiskla ruku na ústa a zaposlouchala se.
Jen co odezněl klapot kroků, oddechla si.
"Kdo to byl?" zašeptal Sirius.
"Elen," opověděla s mírnou záští. Cítila se trochu provinile, jen co to dořekla. Měla Elen vážně ráda a věděla, že se jí snaží chránit před jakýmkoli nebezpečím. Racionálně viděla všechno špatné na Siriusovi a hluboko uvnitř musela dát Elen za pravdu. Ale také jednou v životě nechtěla být racionální. Neustále po ní někdo vyžadoval, aby se tak chovala. A toho už měla plné zuby. Chtěla být dětinská, chtěla dělat chyby. A Sirius byl okouzlující, dech beroucí chybou.
Zase nemohla spustit oči z jeho tváře. Zase jí bušilo srdce jako splašené.
"Aha, tak to chápu," usmál se a pohladil ji po paži.
Bezděčně se zachvěla a udělala krok k němu.
Gobelín se zavlnil a přímo u nohou objímající se dvojice se objevila slečna Lincolnová - školníkova kočka
"Asi budu muset jít," nadhodil Sirius. "S Jamesem jsme si z Filche trochu vystřelili." Uchechtl se.
"Jak jinak. Budu tě krýt," slíbila a vyprostila se z jeho objetí. "Běž."
Jen co zmizel za ohybem chodby, vřítil se dovnitř zuřící školník.
"Black," vyštěkl zadýchaně.
"To sotva," odporovala mu pohrdavě. "Jsem Averyová."
Na vteřinu se zamyslel. "Já vím. Ptám se: Kde je Black?"
"Jak ho tak znám, odpykává si někde trest."
"To teprve bude," zasupěl Filch a snažil se Rory obejít, avšak chodba ve, které stáli, byla tak úzká, že by to bez Aurořiny vůle nešlo.
"Co provedl?" zeptala se.
"Do toho ti nic není," odsekl. "Uhni."
"Až mi řeknete, co provedl."
"Můžete počítat se stejným trestem," vyhrožoval.
"Kdybyste radši šel dělat svoji práci," zamumlala a založila si ruce na prsou. Hned jí bylo jasné, že přestřelila.
Filch zrudl vzteky, čapl ji za paži, a vytáhl gobelínem ven. "Nahlásím vás McGonagallové." Nechal ji tam stát, a sám se vrátil zpátky.
Rory si naštvaně odfrkla.
"Slečno Averyová, to byl pan školník?" zeptala se McGonagallová, která se k ní přibližovala chodbou. Její napjaté rysy a rty stažené do úzké čárky jasně vypovídaly o tom, jak moc byla rozladěná. "Sháním ho už hodinu."
"Ano."
"Co jste mu provedla, že vás hodlá nahlásit mně?" vyptávala se.
,Pravdu nebo výmysl?´ Profesorka byla dost chytrá na to, aby prokoukla sebemenší lež.
"Jen jsem mu naznačila, že by se místo lovení studentů mohl věnovat svojí práci," řekla a zatvářila se kajícně.
"To mu zase Potter uhranul kočku?" nadhodila profesorka a očividně nečekala žádnou reakci.
,Kéž by...´
"Snad by bylo moudřejší, kdybyste mlčela. Ale když jste ten Nebelvír... uděluji vám deset bodů. A neptejte se proč," řekla a zmizela za gobelínem.
*
"Jo, Minie je skvělá - někdy možná příjemná, jak dračí trus v čaji, ale jinak není tak špatná," konstatoval Sirius a protáhl se.
Rory jemu a ostatním převyprávěla, jak dokázala zadržet Filche.
Seděli ve společenské místnosti až do jedné ráno, kdy jim obraz nad vchodem pohrozil, že zavolá profesorku McGonagallovou, jestli jej nenechají spát.
A tak se pobertové (s lítostí) a holky (s úlevou, že už si budou moci lehnout) vydali do svých ložnic.
*
Jako pokaždé, když se na nástěnce objevilo nějaké nové oznámení, se mačkalo ve společenské místnosti více lidí, než bylo únosné.
"Není na návštěvu Prasinek brzy?" zeptala se Aurora rozespale spolužaček, které stály na schodišti k ložnicím.
Lily se prodrala davem k nim. "To nejsou Prasinky!" zvolala nadšeně. "Je to exkurse do dračí kolonie ve Walesu."
"Co?" zeptali se všichni kolem unisono a natahovali krky, jako by snad mohli na nástěnku dohlédnout.
"Je to výlet na víkend za čtrnáct dní pro čtvrté ročníky a výš, vysvětlovala Lily nadšeně.
"Pojedete, že jo?" zeptal se James, jenž se objevil za Lily.
"Ještě bych si to ráda přečetla," odpověděla mu a šla se nasnídat. Potom, až se vrátí, tu snad nebude takový nával.
Celý den se v Bradavicích nemluvilo o ničem jiném.
Na péči o kouzelné tvory výjimečně zůstali v kamenné třídě. Profesorka s sebou přinesla stoh letáčků a každému studentovi jeden darovala.
"Předpokládám, že už jste všichni četli informační plakát." Rozložila přesně takový, který visel ve společenské místnosti a nechala ho levitovat vedle katedry.
"Návštěvu této dračí kolonie bych určitě doporučila všem, kdo chtějí v mém předmětu, obraně proti černé magii nebo lektvarech pokračovat dál. I pro všechny ostatní to jistě bude báječný zážitek.
Přihlášky podepsané od rodičů čekám do neděle následujícího týdne. Předběžně se ptám: Kolik z vás by mělo zájem?" Rozhlédla se po třídě. Zhruba polovina Aurořiných spolužáků nejistě zvedla ruku.
"Nemusím vám, doufám, říkat, že takováto možnost se vám nemusí už nikdy naskytnout. Měli jsme opravdu štěstí, že na poslední chvíli někdo jiný zrušil rezervaci. Za normálních okolností bychom museli čekat i několik let, než by nás přijali.
No nic, abyste mi neudělali ostudu, přeskočíme až k učivu, které se probírá na konci šestého ročníku - samozřejmě draci."
*
"Prosím, Rory. Nebuď lenoch! Pojeď! Bude to zábava," přesvědčovala ji Lily u večeře. Mariana mlčela. Razila cestu nejmenšího odporu, a k tomu patřilo i nechat Auroru, ať se rozhodne sama.
"Dobře," souhlasila nakonec. "Ale nesmíte se s Mari zase separovat."
Marianu a Lily měla Rory moc ráda, ale když byly spolu, úplně se izolovaly od ostatních a ona se s nimi cítila jako páté kolo u vozu. Věděla, že to tak dopadne i tentokrát, ale třeba si holky alespoň uvědomí, že jí to vadí.
"Separujeme?" Nechápala Lily.
"Pokaždé, když mě donutíte někam s vámi jet, si vy dvě zmizíte a necháte mě samotnou," vyčetla jí a cítila, že rudne a pálí ji oči - byla to taková hloupost, ale ji to vždycky tak mrzelo. Vyslovit své výtky nahlas probudilo všechnu bolest, kterou jejich chování způsobilo.
Obě si to uvědomily. Mariana se tvářila zaraženě, Lily provinile.
"Nebudeme."
*
Ve vyšších ročnících se následující týden neprobíralo jiné téma než právě výlet do Walesu.
Mladší ročníky nejdřív nadávaly na tu nespravedlnost, že se nemohou zúčastnit také, ale po pár dnech se jejich život vrátil k normálu.
Všechno to vzrušení a nadšení se nakonec přeneslo i na Rory, která už se nemohla dočkat příštího čtvrtka, kdy se mělo odjíždět. Doufala, že snad bude mít možnost strávit trochu času se Siriusem. A rozhodně v jejích představách nezůstali jen u povídání. Náladu jí nezkazil ani fakt, že jí Elen bude celý víkend stát "za zadkem" a sledovat každý její pohyb, pohled a slovo. Jako právě teď.
Byla středa ráno a Aurora netrpělivě vzhlížela ke stropu Síně. Brzy se ozval šustot křídel, a ke stolům se snášely desítky sov. Když spatřila mezi nimi i svého výra, dlouze se nadechla a vydechla.
Lehce přistál před ní, a zatímco mu odvazovala psaní od nožky, natahoval se po jejím poháru s vodou.
Nedočkavě roztrhla smaragdově zelenou obálku se stříbrným zdobením (kdyby náhodou někoho zajímalo, jaké bradavické koleji dávají odesílatelé přednost). Rozložila dopis, jenž se ukrýval uvnitř. Byla to přihláška, kterou rodičům poslala. Vrátila se jí ovšem nevyplněná.
Napůl s touto možností počítala. Ještě jednou se podívala do obálky po vysvětlení jejich rozhodnutí, ale nenašla nic.
Elen si všimla jejího rozhořčeného výrazu a vytrhla jí přihlášku z ruky.
"Ty se vdáváš?" zeptala se po pár vteřinách.
"Cože?"
Elen před ni papír položila textem dolů a přitiskla prst do levého horního rohu. Stálo tam: "Z té svatby se nevykroutíš."
Aurora se plácla dlaní do čela. "Úplně mi to vypadlo!"
"Co? To se jako fakt vdáváš?!"
"Neblázni," odsekla nevrle. Nálada jí klesla téměř na bod mrazu a na hloupé otázky neměla trpělivost.
"Lucius Malfoy si bere Narcisu Blackovou přesně v Tu sobotu. Jak jsem mohla zapomenout?" povzdechla si a roztrhala formulář na malé kousíčky.
*
Následující čtvrtek se Aurora probudila velice brzy. Kolem její postele pobíhaly její spolužačky a ještě na poslední chvíli balily.
Před půl sedmou všechny popřály Auroře hezký víkend a s batohy na zádech odešly.
Rory ležela ještě chvíli v posteli, ale nedokázala znovu usnout. Vstala, oblékla se a jen chvíli před sedmou, kdy měli všichni odjíždět, se vydala na snídani. Počítala s tím, že než dojde až do Síně, budou už pryč.
Sotva sešla do vylidněné společenské místnosti, ozvaly se na schodišti za ní další kroky. Byl to Sirius a očividně moc nestíhal. Tkaničky bot měl rozvázané a košili rozepnutou. V jedné ruce držel hábit, v druhé svetr a šálu a přes rameno měl přehozený batoh. Jen tak tak se mu podařilo před Rory zabrzdit.
Protočila oči, usmála se, ale neřekla nic.
Sirius ji letmo políbil na tvář a byl pryč.
Po lících se jí rozlil ruměnec a srdce jí nadšeně poskočilo. Povzdechla si a s rukou přitisknutou na místo, kde ji políbil, pokračovala v cestě na snídani. Měla chuť běžet za ním, povalit ho na zem a vášnivě líbat. Tak, jak to čítávala v knihách. Ale neměla tu odvahu se za ním vydat. Znamenalo by to učinit rozhodnutí. Rozhodnutí, na nějž se rozhodně necítila být připravená.
*
Večer téhož dne přecházela před bránou hradu. Připadalo jí to hloupé. Musela působit jako nějaký středověký strážný hlídající vchod do pevnosti. ,Chybí mi už jen kopí,´pomyslela si ironicky, ale pokračovala v chůzi. Bylo to přece jen lepší, než stát na místě a mrznout. Vrazila ruce hluboko do kapes a ještě přidala na tempu. Zase si vzpomněla na polibek od Siriuse a opět jí zrůžověly tváře. Ještě dlouho rozjímala nad tím, co to mělo znamenat, ale k žádnému závěru se stejně nedostala.
"Ahoj," vytrhl ji jakýsi hlas ze soustředění.
Překvapeně vyjekla. "Ah.. ahoj," vykoktala. "Vůbec mi nedošlo, že tu budeš taky." Usmála se na Reguluse a schovala rty pod šálu. Místo přecházení teď poskakovala na místě. "Kde je ten Křiklan?!"
Podle všeho je měl profesor lektvarů dovést k bráně, kde na ně čekala přenášedla do jejich domovů.
Regulus ji chvíli pozoroval a potom se rozesmál. "Pojď sem," vyzval ji a rozpřáhl ruce.
Jen na krátko zaváhala, ale pak se stulila do jeho náručí. Pevně ji přitiskl k sobě a k jejímu údivu jí najednou bylo mnohem tepleji. Spokojeně opřela hlavu o jeho hruď. Vždycky ho vnímala jako mladšího a menšího. Teď už ale musel být vysoký stejně jako Sirius. Soudě podle toho, jak drobná si vedle něj připadala.
Uběhly možná tři minuty, když se Rory vymanila z jeho náruče. "Už je to mnohem lepší, díky." Snažila se svému hlasu dodat co nejvíc vřelosti a vděku, které opravdu cítila.
"To jsem rád."
V tu chvíli se k nim přidal Ian Phillips a hned za ním se objevil Horacio Křiklan. Mohli vyrazit!

4.Noční toulky

25. února 2015 v 23:10 Jen krev - kapitoly
Jenny si přisedla na zem doprostřed pokoje k ostatním holkám z ročníku, Rory se připojila k Lily a Marianě - ty chodily o ročník výš.
"Ahoj!" pozdravily ji obě nadšeně. Lily popadla jeden pramen Aurořiných vlasů mezi prsty. "Teď můžeme tvrdit, že jsme sestry," zasmála se.
"Mám to ale krásnou sestru. Moment, ty ses zase nechala ostříhat!" obrátila se na Marianu.
"Jo. Co tomu říkáš?" Natočila se z profilu.
Dřív mívala vlasy dlouhé až po pas, ale poslední půlrok je postupně zkracovala, teď měla mikádo.
"Jo, pěkný," pochválila ji krátce. Chtěla ještě něco říct, nebylo radno nechat Marianu na pochybách, byla dost zvláštní, někdy až zvrhle upřímná. Jestli se jí odpověď nebude zdát uspokojivá... no... mohla se těšit na týden vyčítavých pohledů.
"Já tě mám asi ráda," prohodila Mariana tónem, jímž komentujete počasí, a zároveň jako by to ji samotnou překvapovalo.
"Já tebe taky," vrátila jí s úsměvem Rory, pro niž po tolika letech známosti nebylo tak těžké rozluštit Marianino chování.
Měla tyhle dvě moc ráda, občas litovala, že se nenarodila dřív, aby s nimi směla chodit do ročníku. Věděla, že jí tyhle dvě budou jednou v Bradavicích chybět nejvíc.
"Chtěla bych vám něco říct." Lily se potutelně zasmála.
"Neříkej to. Neříkej to. Neříkej to!" začala ječet Rory, až se po ní všichni otočili. Podle Lilyina chování to bylo jasné. Nevěděla, proč si je tak jistá, prostě... jako by jen čekala, až s touhle větou jednou Lily přijde.
"Co?" nechápala Mariana.
"Chodím s Mattem."
"Já to věděla! Byla to jen otázka času. Přestal ti říkat Eva a pořád se na tebe žulil..." nechala se slyšet Aurora nebráníc se šílenému úsměvu.
"Kdo se žulil?" zapojil se do rozhovoru Sirius.
"Nikdo," odsekla Lily. Z toho Rory usoudila, že je tahle informace zatím tajná.
Sirius to přešel úšklebkem. "Povíš mi o tom Silvestru?"
"Jasně," souhlasila Rory.
"My si dojdeme pro pití," nadhodila Mariana - určitě chtěla slyšet všechny podrobnosti o Lilyině novém vztahu. Hned - to jí bylo podobné. Rory si povzdychla, taky by u toho ráda byla.
"Tvoje máti ani nevypadala moc překvapeně... nejdřív. Ale ráno... kvůli něčemu se pohádali s mýma rodičema a odjeli jsme hrozně ve spěchu. Ale nevím proč. Neměla jsem čas si o tom s nimi promluvit."
Sirius se ušklíbl a prohrábl si vlasy. "To bude asi moje chyba. Než jsem odešel, nechal jsem v pokoji pro hosty, kde spali tvý rodiče, malý překvápko. V tu chvíli mi to připadalo jako skvělej nápad. Ale teď bych pochopil, kdyby mě vlastní matka při příštím shledání zabila."
"Takže za to můžeš ty?"
"Hm," usmál se nevinně.
"Cos provedl?" zeptala se se zájmem, teď se na něj nedokázala zlobit; svou zlost způsobenou tím brzkým vstáváním kvůli NĚMU už si vybila na klavíru v salonku (Mrskla po něm vázu a přikázala Sheirbovi, aby to uklidil. Beztak neměl nic lepšího na práci.)
"Nechtěj vědět," odbyl ji a usrkl ze své lahve ležáku. Rory si povzdechla, znala ho alespoň tak dobře, aby věděla, že po téhle odpovědi už z něj víc nevytáhne.
"Ty se bavíš s tou Ellen?" zeptal se celý zamračený.
"Co? No... jo," odpověděla jen stěží chápajíc náhlou změnou tématu. "Známe se už strašně dlouho.
"Nemá mě ráda."
"Jak jsi na to přišel?" zeptala se ho Rory sama zaskočená tím tvrzením.
"Vžycky když se s tebou bavím, div mě nezabije pohledem."
Rozesmála se. Sirius se naopak zakabonil - připomínal malé nechápavé štěňátko. "To se stalo jen dvakrát - to, že ses se mnou bavil a ona byla u toho. Dneska ve vlaku a v říjnu, když jsi potřeboval, abych vyřídila něco Jamesovi. A pokaždý jsi jí skočil do řeči," objasnila mu situaci a malinko se styděla, že si pamatuje každé slovo z těch dvou rozhovorů, když měla problémy i se zapamatováním hesla pro vstup do věže, a přitom s tímhle ne. Začínala si připadat posedlá. "Divíš se jí snad?"
Neodpověděl a mračil se dál. Ticho se prodlužovalo a Siriusovy bouřkově šedé oči se dívaly do těch Aurořiných zelených. Cítila, jak jí rosolovatí nohy.
"Půjdu si pro pití," promluvila potom a rychle odběhla k Lily a Marianě. ,Co to ksakru bylo za pocit?´
Vážně chtěla vědět všechno o Lily a Mattovi, ale nedokázala vnímat jediné slovo z toho, co druhá zrzka říkala.
Snažila se jen ukočírovat ten zmatek v hlavě. Když se vzpamatovala, holky už se bavily o vánočních prázdninách.
Takže Lily a Matt. Rory si ani nedokázala vzpomenout, jak se dala dohromady parta Lily, Aurora, Mariana, Regulus A Matthew - šesťák z Mrzimoru. Všichni byli tak jiní, s jinými přáteli, zájmy, minulostí; ale každé prázdniny se několikrát sešli na příčné, alespoň jednou za měsíc si šli zalétat na košťatech a každou návštěvu Prasinek trávili společně - nikdy nikoho z nich nenapadlo, aby si na výlet do té kouzelné vesničky domluvil rande; všichni to milovali, i když nedokázali říct proč.
Rory se vrátila duchem na večírek a připojila se k debatě o podivných zmizeních zaměstnanců ministerstva.
***
Večer značně pokročil, nálada se uvolnila a všeobecně bylo v pokoji šesťáků veselo. Každý držel v ruce sklenku něčeho ostřejšího, aby si vylepšil večer. Tedy... každý kromě Aurory. Ta se po zkušenosti z novoročního večírku alkoholu vyhýbala. Proti své vůli se cítila unavená a přesycená společností - na rozdíl od ostatních. Ještě nechtěla jít spát, věděla, že ji spolužačky probudí, až půjdou spát - toho se chtěla vyvarovat. A navíc by pak přišla o všechno to dění, až někdo "přebere."
"Jdu na záchod," oznámila holkám a vstala.
"Už jdeš spát?" zeptal se jí u dveří James nevěřícně.
"Vrátím se." Usmála se. A nucené to bylo jen trochu.
Místo na dívčí toalety však prošla portrétem Buclaté dámy. Ne, že by si libovala v nočních toulkách nebo školních trestech za ně - prostě v tu chvíli měla chuť sednout si do výklenku jednoho okna v pátém patře - byl odtamtud nejkrásnější výhled na pozemky hradu.
Trestu se bát nemusela - ve třetím ročníku ji našla profesorka McGonagalová před svým kabinetem ve čtyři ráno. Rory seděla v pyžamu na studené kamenné podlaze s očima mírně pootevřenýma a nepřítomným výrazem ve tváři - byla náměsíčná.
Víc ji děsila noc. Temné tiché chodby osvětlené matnou ledovou měsíční září, tajemné vrzání starého dřeva, vítr lomcující okny, vzdálené šumění stromů Zapovězeného lesa...
Občas si říkala, kde udělal moudrý klobouk chybu. Do jakékoli koleje by patřila víc... Jak Elen jednou řekla: "Chytrá jako Havraspár; pyšná, sebevědomá a toužící po úspěchu jako pravý Zmijozel, a přitom milá a pracovitá jako Mrzimor."
Ještě než došla k svému cíli, cítila, jak ji bolí klouby z nepříjemného mrazu.
Ač byly Bradavice hrad kouzelný i tady zima pronikla do dlouhých chodeb a neměla se k odchodu.
Rory zapadla do první umývárny, kterou potkala, a rychle za sebou zavřela dveře.
Vzduch byl vlhký a těžký, ale hlavně - teplý.
Posadila se na parapet okna a dlouho zamyšleně hleděla na Zapovězený les. Brzy se začala cítit malátně, ale velice příjemně. Vrátila se domů - do Bradavic...
A potom usnula.
Probudily ji hodiny odbíjející dvě ráno. Zhluboka se nadechla a protáhla si končetiny. Možná ji trochu bolelo za krkem a měla ztuhlé celé tělo, ale jinak se cítila... dobře.
Většinou, když se ráno probudíte, nejradši byste zůstali v posteli a spali dál. Tohle ten případ nebyl. Vyskočila z parapetu a celá svěží se vydala na cestu zpátky na kolej.
Vyšla svižným krokem ze dveří a - BUM - vrazila do někoho vysokého. Ještě rozespalá nedokázala nabrat rovnováhu a určitě by upadla, kdyby...
"Siriusi," vyjekla, když si uvědomila, kdo ji pevně drží kolem pasu. Srdce jí několikrát velice silně a nepravidelně bouchlo - jednak kvůli šoku, jednak kvůli němu.
"Co tu děláš?" zašeptala. "Večírek už skončil?"
"Ne, teprve se to začalo rozjíždět," odpověděl a první otázku "přeslechl". "Kdes byla?"
Rory obrátila oči v sloup, i když to samozřejmě v té tmě Sirius neviděl. Dalo by se téměř považovat za umění to, jak Sirius dokázal odběhnout od tématu, které jej nezajímalo, nebo k němu nechtěl cokoli říct. Možná to nedělal schválně, ale Auroru to občas šíleně štvalo. Jen málokdy spolu mluvili a VŽDYCKY tohle udělal. Prostě jako by nic neřekla. A přitom... sám musel vědět všechno. Trucovitě žádal odpověď, jako malé dítě.
"Projít se," odsekla neurčitě. Vlastně... chtěla odseknout, ale nešlo to, něco hluboko uvnitř ní jí v tom bránilo.
"Ve dvě v noci?" zajímal se, jak předpokládala.
"Hm," přitakala. "Taky už se vracím."
Ticho. Auroře tlouklo srdce tak zběsile, že pokládala za nemožné, aby ho Sirius nezaslechl.
"Půjdeme?" promluvila po... snad nekonečné chvíli, kdy už jeho zkoumavý pohled nemohla snést.
"Jasně,"souhlasil a pustil ji.
Než došli na kolej, stačili rozebrat všechny své teorie ohledně návštěvy jejich rodin u jakéhosi lorda, o němž mluvila Elen.
Ačkoliv v té době ještě bydlel doma, rodiče jej s sebou také nevzali.
"To je divný, rozhodně muselo jít o něco důležitýho," říkala právě Rory, když došli k portrétu. Zarazila se. "Neprojdeme se ještě?" navrhla, než si to stačila rozmyslet. ,Proč by se se mnou teď procházel? Se mnou...´ Vážně by si nafackovala.
Bez váhání přikývl.
Souhlasil! Rory to zvedlo náladu ještě o stupeň výš.
"Asi nechtěli, abysme je ztrapňovali."
"Ale dřív se tomu riziku vystavovali prakticky denně. Proč jim to tentokrát nestálo za to?"
Sirius pokrčil rameny a vykouzlil na tváři úsměv, kterým říkal, že vážnosti už bylo dost.
Měl pravdu. Už potřebovala přestat hledat důvod, potřebovala vypnout. Taky se na něj usmála a cítila se zase dobře a klidně - stejně jako před jeho příchodem.
Obešli několik pater, povídali si a k všeobecné spokojenosti nenarazili na žádného učitele, Filche ani Protivu.
Odzvonila třetí a oba se trochu unavení vraceli na kolej.
Jak nečekaně rychle se Siriusem čas utíkal!
"Echm," zakašlala Rory jemně, aby vzbudila Buclatou dámu.
Dáma nezářila nadšením.
"Sněhové vločky," sdělila heslo.
"Přijďte ráno," odbyla je a zase zavřela oči.
"Mademoiselle, s'il vous plaît," oslovil ji Sirius.
Jeho šarmu nemohla odolat, moc dobře to věděl. A přidal ještě psí pohled. Přímo vražedná kombinace.
Dámě zrudly tváře.
"To je naposledy," varovala je naoko rozhněvaně a otevřela jim.
"Co je?" zeptal se, když spatřil, jak se Aurora ušklíbla.
"Ále, radši nic."
Stoupl si před ní, aby nemohla projít. Chtěl odpověď.
,Trucovitý dítě.´ Neubránila se dalšímu protočení očí a založila si ruce na prsou. Proč se jí zase rozbušilo srdce? Proč nedokázala udržet vzdorný výraz?
Možná proto, že stál tak blízko. Stačilo by udělat jen malý krůček a...
Za ten večer nastalo druhé napjaté ticho. Atmosféra byla téměř hmatatelná, tedy - tak to Auroře připadalo. Rozpletla ruce a pokusila se ho jemně odstrčit (Nutno dodat - nezmohla se na větší sílu než tříleté dítě.).
Bez přestání ji hypnotizoval svýma nepopsatelnýma očima. ,Ví, jakou moc nade mnou právě má? Jestli ano, Merlin mě ochraňuj.´ Připadala si jako blázen. Jak snadno Sirius dokázal smést všechny její názory na dívky, kterým se líbil. Vždycky se jí zdály hloupé a falešné. Ale teď byla jednou z nich. Uvědomila si to sotva týden před Vánocemi a ještě se s tím nedokázala smířit. Stačil jeho jediný pohled nebo dotek, aby jí mozek vypověděl službu.
I přes vládnoucí šero rozeznala na jeho rtech lehounký úsměv.
Neubránila se zacukání v koutcích. ,Co je na tom vtipného?´ říkal rozum a Rory odpověď netušila ani zdaleka. Asi to bylo tím napětím.
Chytil ji za útočící ruku, ale nesnažil se ji odtáhnout - naopak. Udělal krok vpřed a pomalu se skláněl k ní. Pevně stiskla jeho dlaň, stoupla si na špičky a...
"Tak co bude?" vřískla Buclatá dáma a Rory sebou cukla, jako by dostala elektrický šok.
"Siriusi?" zvolal dívčí hlas odkudsi z dáli.
Kouzlo bylo pryč. Rory cítila, jak červená; pustila Siriuse a rychle kolem něj proběhla do společenské místnosti. Na schodišti minula nějakou blonďatou čtvrťačku - pravděpodobně toho narušitele příjemných chvil. A pak už konečně vpadla do pokoje a práskla sebou na postel.
Kromě Jenny tu byly všechny její spolubydlící a spaly spánkem spravedlivých.
Už se ani neobtěžovala jít do koupelny. Zírala do nebes postele a přehrávala si uplynulou scénu. Dosud jí tlouklo srdce a hořely tváře. Cítila se tak hrozně unavená.
Možná na chvíli usnula, ale Jenny ji svým hlučným opileckým příchodem spolehlivě probrala.
Rory koukla na budík. Čtyři ráno.
Pět ráno. Pořád vzhůru a unavená z myšlení na Siriuse.
Šest. Stále vzhůru, frustrovaná myšlenkami na Siriuse.
Někdy mezi půl sedmou a sedmou usnula - naštěstí si Sirius do jejích snů cestu nenašel - a vzbudila se v osm.
S mizernou náladou a temnými kruhy pod očima šla na snídani a pokoušela se zapomenout na všechno ze včerejška, protože jinak se z toho už zblázní, a hlavně si nepřipouštět, jak ráda by se zase vrátila do postele.
Byla sobota.

To ale Rory došlo až u jídla. Vstávala zbytečně...

3.Zpátky do Bradavic

25. února 2015 v 23:08 Jen krev - kapitoly
Bradavický expres uháněl krajinou nechávaje za sebou bílé obláčky páry. Červíček s nosem připlácnutým na okně znuděně pozoroval zasněženou krajinu. Hned vedle hráli Remus s Jamesem Řachavého Petra a Sirius pozorně sledoval procházející dívky.
"Co si to ta Alice udělala s vlasama? Vždyť vypadá jak zmoklý kuře! A to jsem o ní před Vánocema uvažoval... Budu jí asi muset vyškrtnout ze seznamu..."
"Jakýho seznamu," zajímal se Remus.
"Možných budoucích přítelkyň."
"Ehm... ty ses o prázdninách hodně nudil co? A navíc už jednu holku máš. A Alice bezmála rok chodí s Longbottomem," protestoval Lupin.
"Obojí se dá změnit," usmál se Sirius ďábelsky.
"Vtip," dodal pak a zase se věnoval svému světu.
Najednou sebou James prudce trhl, až praštil Červíčka loktem do žeber.
"Au!" zaskučel Petr.
"Hej, Rory!" zavolal Sirius na majitelku ohnivě rudých vlasů. "Rory? Cos to udělala?" zarazil se najednou, jako by ji snad viděl poprvé.
Dívka několikrát zamrkala, než jí došlo, kdo na ni volá, a na co se ptá. V Siriusově hlase zazněla jakási lítost, která Rory zabolela. Nenechala se ale vykolejit a svoje rozpaky zamaskovala přehnaně suverénním chováním. "Nazdar, zrádce! Ahoj, kluci. Obarvila jsem se na začátku prázdnin, už jsi mě s touhle barvou vlasů viděl, omlouvá tě jen to, žes nebyl při smyslech, když jsi mě naposled potkal."
"Zrádce? Proč?"
"Děláš si srandu? Teď už jsem jediná "bílá ovce" na "čistokrevných" večírcích."
"Promiň, ale sestřenku Bellatrix bys přece ani ty nesnesla jako novou maminku. Jak to teď u nás vlastně vypadá?"
Aurora se ohlédla po Elen, své nejlepší kamarádce. "Řeknu ti to večer, jo?"
"OK," souhlasil Sirius.
"Takže jsi skončila u toho, že k vám přišli Lestrangeovi," připomněla Rory a pokračovaly v hledání volného kupé.
"Ano. Určitě u nás nebyli poprvé, rodiče mě představili, a pak jsme se přemístili do nějakého sídla. Zavedli nás do sálu, kde se podávala večeře. U stolů sedělo asi padesát lidí. Samí čistokrevní," dodala jen tak mimochodem. "Byli tam i Blackovi a Regulus, tvoji rodiče a Lionel."
"Cože? Jak to? Vždyť mě nutí chodit všude s nimi..." kroutila Rory nevěřícně hlavou.
"No, bylo to nějaké divné, nás obvykle nikam nezvou, protože se netopíme v Galeonech."
"Povídej dál."
"A pak přišel do místnosti muž. Byl vysoký a hrozně hubený. Bála jsem se prohlédnout si jej zblízka, ale odhaduji mu tak čtyřicet let. Sedl si ke stolu vedle tvého otce. Určitě se znali z dřívějška. Všichni k němu byli zdvořilí, možná jim až naháněl hrůzu."
Konečně našly volné kupé, do kterého se mohly usadit.
"A kdo to teda byl?"
"To je další zvláštnost - neoslovovali jej jménem. Říkali mu prostě "Pane". Táta mi pověděl, že je to nějaký lord, ale na jméno si nevzpomínám. A taky říkal, že ten "lord" bojuje za práva čistokrevných."
"Tak proto pozval i vás - kvůli rodu."
"Moji rodiče jsou jím úplně unešení a ostatní také. Každý mu slíbil podporu v jeho věci."
Aurora už ji však neposlouchala. To téma byla velká propast mezi jejím a Eleniným světem.
Elen chodila do Zmijozelu. Byla na svůj původ hrdá víc, než se Auroře líbilo. Neuznávala to, všichni měli stejné předky - mudly. Být kouzelníkem přece neznamená být jiným tvorem. Mudlové nebo kouzelníci… pořád jsou to lidé. Proč by měli kouzelníci znamenat něco víc jenom kvůli talentu, který jim byl při narození svěřen?
Nikdo nechápal přátelství těch dvou. Žádná z nich nepodporovala tradiční rivalitu mezi Zmijozelem a Nebelvírem. Znaly se tak dobře, že věděly jakým otázkám se vyhýbat, aby jejich přátelství neutrpělo. Jen Elen si občas nenechala pro sebe svou lásku k čistokrevným a dalším hodnotám, které Rory přišly méněcenné.
Zatímco její kamarádka prezentovala názory neznámého čaroděje, Aurora jen přikyvovala a doufala, že brzy ztichne.
"A jaký byl vůbec silvestr u Blackových?"
***
Aurora se posadila na postel a sledovala světlý pruh nebe na západě. Západ slunce jí vždycky připadal kouzelný, nebe se proměnilo v pestrou paletu, jíž by nepohrdl žádný umělec. Na těch pár chvil, kdy se slunce jemně dotýkalo vršků stromů, se z vody v jezeře stalo roztavené zlato.
Byla poprvé pozvána na soukromý večírek Pobertů a nevěděla jistě, jestli tam chce jít. Důvodem některých pro a proti nebyl nikdo jiný než sukničkář Sirius Black. Jejich dětské přátelství pominulo Siriusovým nástupem do Bradavic. Každoroční vánoční a novoroční večírky jej rozhodně nepomohli udržet. Tady v Bradavicích se neznali. Vlastně si musela přiznat, že jej zná stejně jako každá zdejší studentka, se kterou zatím nechodil (Jeho bývalé přítelkyně jej v jistých ohledech přece jen znaly o něco lépe.).
Nechtěla, aby vznikly klepy jen proto, že se až příliš baví s bradavickým Casanovou. Ale slíbila mu, že večer od ní uslyší historku o novoroční oslavě.
Dalším tématem k úvahám byl jeho věrný kamarád James Potter.
Ačkoli měla Aurora averzi ke všem sportům, stala se letos odrážečkou Nebelvíru. Kupodivu ji tahle disciplína šla a zároveň bavila. Rozhodně nebyla žádný famfrpálový objev století, ale ušlo to.
James byl do svého vůdcovství týmu doslova zažraný. Museli trénovat někdy i čtyřikrát týdně za každého počasí (tedy do doby, než brankáře při jednom tréninku málem zabil blesk). Už na desáté schůzce James a Aurora objevili podobnou zálibu v žertících. Někdy pokoušeli jeden druhého, ale povětšinou se spojili proti ostatním členům týmu.
Od té doby sledovala bradavického famfrpálového génia jinýma očima. Přes veškeré vytahování dokázal být neuvěřitelně milý, ochotný a spravedlivý. Už přece jen trochu vyrostl z ponižování Severuse Snapea a pokoušení Lily Evansové; pozvánku na rande jí po prázdninách zopakoval už jen dvakrát, ale pak jej i tenhle vtípek omrzel.
Teď sebe i ostatní bavil kouzlem, které se naučil od Rory. Na škole už ho používal její strýc. Za těch třicet let se na něj zapomnělo dokonale, takže kdo ho ovládal teď, byl za hvězdu. Stačilo jen ledabylé mávnutí hůlkou, jednoduchá formule, a na zádech hábitu vaší oběti se objevil nápis: KOPNI MĚ. Bohužel (pro oběti) zmizel až po pár hodinách (Odolnost záležela na umu útočníka.). V té době si každý i několikrát za minutu kontroloval záda.
To kouzlo se stalo dokonce populárnějším než levicorpus, což většina studentů dříve považovala za nemožné.
Vidět znovu Jamese mělo jen samá pro, už kvůli tomu křehkému přátelství, jež mezi nimi od podzimu vzniklo.
Necítila se úplně rozhodnutá.
"Jenny?" oslovila hnědovlásku, která se povalovala na vedlejší posteli a četla knihu. "Co to máš?"
"Sophiinu volbu - mudlovský román," dodala na vysvětlenou, když Rory nechápavě nadzdvihla obočí. Jennifer byla ze smíšené rodiny a často četla knihy, o kterých její spolužáci v životě neslyšeli.
"Dobrý?"
Jenny pokrčila rameny. "Jsem teprve na začátku," odpověděla, odložila knihu na noční stolek a posadila se. "Jdeš dneska ke klukům?"
"A ty?" obrátila Rory. Jenny měla z jejich pokoje nejradši. Seděly spolu už od prvního ročníku skoro na všech hodinách. A Jennifer také byla v jejich famfrpálovém týmu - na postu střelce. Jelikož byla pro každou špatnost, přidávala se někdy k Jamesovým a jejím žertům.
"Bez tebe nepůjdu."
"Tak možná na chvíli."
A bylo rozhodnuto.

*
Poznámka autora:
Objevuje se zde kniha (Sophiina volba), která sice vyšla až dva roky poté, co se tento děj odehrává, ale vzhledem k tomu, jak jiní autoři zasahují do dějin, mě snad za tento fakt neukamenujete. (Doufám :D)




2.Na nový rok

25. února 2015 v 23:06 Jen krev - kapitoly
Regulus odtrhl pohled od kuchyňských dveří a vydal se zpět na "party". Rory ho následovala. Pak si šla nalít sklenku vánočního punče. Pomalu upíjela a rozhlížela se po místnosti. Jen kousek od ní Regulus debatoval s několika spolužáky ze Zmijozelu. Probírali dnešní úroveň kouzelnického světa a nadřazenost "čistokrevných".
'Pitomec,' pomyslela si Aurora. Jen co se ocitl v blízkosti té svojí party, začal se chovat úplně jinak.
Prohlédla si zbytek návštěvníků, ale vesměs šlo o stejné lidi, jako byli Blackovi či Averyovi. Vždycky tu býval Sirius, pokaždé se zdržel nanejvýš hodinu, přesto dokázal uvolnit až směšně vážnou atmosféru, která na večírcích panovala. A Regulus tu má dnes "svoje" lidi. Byla na něj naštvaná, i když si vlastně nebyla jistá proč.
Dnes tu byla skutečně sama. Zbývaly tři minuty do půlnoci. Nejvyšší čas si připravit předsevzetí do nového roku. 'Na co? Ne, letos žádná předsevzetí. Jestli chci něco změnit, tak je tohle ten nejhloupější a nejméně spolehlivý způsob s nulovou šancí na úspěch.
Minuta
Třicet vteřin.'
"Deset, devět, osm..." odpočítávala celá sešlost. "Dva, jedna! Šťastný nový rok!"
Všichni si potřásali pravicemi a rozdávali polibky na tváře s klasickým přáním.
Rory upíjela asi pátou sklenku punče a doufala, že někdo z nich má nakažlivou nemoc. Sama se té tradice neúčastnila, (i když by tu ráda měla někoho, komu by mohla ze srdce popřát) takže se škodolibě bavila představou celé smetánky ležící u svatého Munga. Její rozjímání přerušil Alphard Black - bratr Walburgy Blackové. Sirius jí o něm kdysi vyprávěl. Podle něj to byl, společně s Andromedou Tonksovou, jeho nejnormálnější příbuzný.
"Nevidělas Siriuse?"
"Jo," souhlasila a posadila se na nejbližší židli. Začínala se jí motat hlava. "Asi před půl hodinou změnil bydliště."
"Kam ho moje sestra poslala?" zděsil se.
"Chtěla poslat..." opravila ho Rory. A pak si uvědomila, že tím vlastně nic neřekla. "Chtěla ho poslat k Bellatrix, tak utekl."
"Vážně? A proč je Walburga tak klidná?" divil se dál. "Od ní bych čekal, že zburcuje půlku rodiny, aby ho přivedli živého či mrtvého..."
"Protože to neví," vysvětlila s poťouchlým úsměvem a usrkla punče.
"Tak to je něco."
O pětatřicet minut později vběhla dovnitř paní Blacková. Už zjistila tu skvělou zprávu. Očividně Siriusův odchod nebrala vážně, jen na něj chvíli nadávala, ale pak se dál věnovala zábavě.
"Už bys měla jít spát." To se před Rory objevila její matka a sebrala jí sklenici.
"Řekla jsem Kráturovi, aby ti ustlal Siriusovu postel," vmísila se do hovoru paní Blacková. "Bude pohodlnější než ta v pokoji pro hosty, kde vždycky spíš. Věci už tam máš."
"Díky, Wal," řekla paní Averyová. "Co takhle si dát hru našeho dětství?"
"Ale jistě!"
Obě už toho taky dost vypily, takže si Aurora vzala svou skleničku zpět, aniž by si toho všimly, a ty dvě deci vypila "na ex".
Potom se vydala na cestu do ložnice. Pomalu zjišťovala, jaký vliv má alkohol na vnímání. Jednou rukou se přidržovala stěny a pomalými kroky stoupala do schodů. Když byla asi v polovině cesty, někdo si její ruku přehodil přes rameno a pomohl jí nahoru. Doprovodil ji až do pokoje, posadil na postel a odešel. Byl to Regulus.
Hned vedle postele našla svůj kufr, otevřela ho, vytáhla kosmetickou tašku a zamířila s ní do koupelny. Nejdřív si z vlasů vytahala všechny sponky a prsty je rozčesala. Vyčistila si zuby, opláchla obličej a všechny hygienické potřeby zase naházela do taštičky. Pak se s úlevou posadila na prádelník.
Měla pocit, že s další vteřinou se už musí sesunout na podlahu. Všechny věci v koupelně se houpaly, a když zavřela oči, bylo to jen horší.
Někdo zaklepal na dveře od Regulusova pokoje - se Siriusem měli společnou koupelnu.
"Dále."
Jen co Regulus vstoupil, zarazil se a pobaveně si Rory prohlížel. "Snažíš se napodobit mýho bratříčka?"
"Jasně. Sirius je mým vzorem číslo jedna."
Vstala a okamžitě se chytila umyvadla, aby nabrala alespoň nějakou rovnováhu. Pak se pověsila na Reguluse.
"Co blbneš?" zděsil se. "Mě od tvýho stavu dělí tak jedna sklenička."
"Ale nahoru jsi mě vytáhl," namítla.
"To jo, ale nechápu, jak se mi to povedlo."
"Jsi prostě gentleman za každé situace," prohlásila Aurora a pokusila se o milý úsměv. On reagoval jen kyselým úšklebkem. "Všechno se houpe."
"Jo, vidím," souhlasil se smíchem a opřel se o stěnu za sebou, Rory se ho pustila a lehla si na zem. Prostě ji to napadlo a neviděla důvod, proč to neudělat.
"Už je to lepší," sdělila mu s blaženým úsměvem. "Zkus to."
Poslechl ji.
Rory se snažila přemýšlet, věděla, že se právě chová jako pitomec, ale nemohla si pomoci. Byla tak ráda, že tu svítí jen dvě svíce - světlo v Siriusově pokoji jasně zářilo a z toho ji předtím bolela hlava.
Dívala se na Reguluse, ani alkohol mu nesmazal křivý úsměv ze rtů. Tolik se podobal Siriusovi. A pak ji napadlo - ať už to bylo světlem, nebo tím divným dnem - políbit Reguluse. Jen s nepatrným váháním překonala vzdálenost mezi nimi. Jeho rty byly teplé s nasládlou chutí punče. Zabořil své prsty do jejích rozcuchaných vlasů a polibky jí vracel s hladovou vášní.
Nebyla si tak úplně jistá, co dělá, nepřemýšlela, ale chtěla víc. V tu chvíli věděla, že ji neodmítne, že je na stejné vlně, že je stejně nenasytný, jako ona.
"Auroro!" zvolala paní Blacková.
S naprostým sebezapřením se Rory od Reguluse odtrhla a pokusila se vstát. "Hned," křikla ke dveřím. "Pomoz mi," zašeptala, když zjistila, že sama nevstane. Jen co jí pomohl na nohy, už chtěla odejít do Siriusova pokoje, když si jí přitáhl zpátky a ještě jednou políbil.
Rory pak vyběhla z koupelny (V jejím stavu to znamenalo motavě se k posteli doploužit.) a zalezla pod peřinu. "Ano?"
Paní Blacková vkráčela dovnitř. "Neschází ti nic?"
"Ne," zamumlala snažíc se o rozespalý tón.
"Dobře. Nevíš, kde je Regulus? Ve svém pokoji nebyl."
"Možná v koupelně."
Jen co Walburga odešla za Regulusem, převlékla se Aurora do pyžama a šla spát.
***
"Auroro! Auroro!"
Rory otevřela oči a okamžitě toho litovala. Rychle si přehodila peřinu přes hlavu a pokoušela se nevnímat rámus, který tropila její matka.
Někdo z ní peřinu strhl. Snažila se schovat hlavu do dlaní. Z toho nenadálého světla jí třeštila hlava.
"Kde je Sirius?"
'Třeba to odejde, když odpovím. Nějaká obluda mě ani nenechá vyspat,' pomyslela si.
"Utekl," zamumlala a otočila se na druhý bok.
"Cože?!"
Místnost opět potemněla, avšak do pěti minut se paní Averyová přiřítila znovu.
"Vstávej! Odcházíme!"
"Chceš mě zabít? Je šest ráno!" protestovala Rory
"Do pěti minut tě čekáme dole."
Rory nerozuměla jedinému slovu. Jen si přitáhla peřinu a spala dál. Uprostřed snění ji kdosi surově postavil na nohy. Nemohla dýchat a zvedl se jí žaludek. Když se jí to zdálo nesnesitelné, dopadla na všechny čtyři a zhluboka dýchala. Po pár vteřinách zjistila, že klečí na povědomém koberci. Právě se asistovaně přemístila do vstupní haly jejich sídla.
"Snad si milostpaní Aurora nemyslela, že budeme čekat, až se uráčí zvednout z postele," štěkl směrem k ní Avery starší.
"Sheirbe! Odnes nám zavazadla a připrav snídani."
"Ano, paní," zaskřehotal skřítek.

Rory zatlačila slzy vzteku a sebelítosti. "Tohle se vám jednou vrátí," opakovala si v duchu, aby se nerozplakala.